Román Bílý šum dnes už ani tak neděsí, jako spíš baví. Osmdesátky, to byla vlastně selanka…

„Když jsem rektorovi navrhl, že bychom mohli kolem Hitlerova života a díla vybudovat celou katedru, rychle pochopil, jaké to znamená příležitosti. Můj nápad měl okamžitý, třaskavý úspěch. Rektor následně sloužil coby poradce u Nixona, Forda i Cartera, tedy až do své smrti na lyžařském vleku v Rakousku,“ shrnuje začátek svého životního díla Jack A. K. Gladney, profesor hitlerovských studií na malé venkovské univerzitě Na Kopečku. Ony dvě iniciály v jeho jméně jsou falešné, aby mu dodaly vážnosti, když už hrdina nejúspěšnějšího DeLillova románu odmítá plnovous a nějak výrazněji zošklivět, což by mu v dravém americkém akademickém prostředí pomohlo k většímu věhlasu.

Jack se tedy zoufale snaží – aniž by ovládal němčinu – udržet iluzi neochvějné autority na vše hitlerovské a brání vzestupu emigrantů z New Yorku, kteří jsou „bystří, bezohlední, fanaticky zažraní do filmu, posedlí kvízy všeobecných znalostí“. Zároveň opatrně našlapuje v minovém poli rodinného života – tady je dějištěm dům plný „krámů z dřívějších manželství a po jiných sestavách dětí, darů od pozbylých tchánů a tchyní, předmětů zděděných i odložených“. Humoristický román z univerzitního prostředí se tu přirozeně překlápí v postmoderně a jízlivě pojatý sitcom ve stylu Rodinných pout či pozdějšího Krok za krokem.

Vlevo obálka prvního vydání Bílého šumu z roku 1985, vpravo obálka předloňského vydání, které vyšlo v souvislosti s filmovou adaptací režiséra Noaha Baumbacha.

Bulvár je vše, co potřebujeme

K oběma Jackovým biotopům má Don DeLillo (* 1936) trefné připomínky, například že rodina je kolébkou světových dezinformací. Coby ctihodný profesor se Jack neprochází nějakou svou obdobou kjótské Stezky filozofů, v jejíž útěšné scenerii lze rozjímat, nýbrž mezi regály supermarketu, kde občas zavládne neskonalá panika, to když management bez varování sortiment přestaví, a kde skrze nakupování člověk nabývá sebevědomí a uznání vlastní hodnoty. Především však DeLillo vykresluje, jak životy jeho postav ovládá čím dál silnější mediální simulakra skutečnosti a idea hédonického životního stylu (pochopitelně vzešlá z Kalifornie). A bulvár spotřebitelům dodává stále nové a nové záhady a ódy na slavné a mrtvé idoly.

Jackův svět je plný úžasných zážitků, které nedávají žádný smysl. Bez dalšího se rozplynou v pěně dní či ve všudypřítomném „bílém šumu“ generovaném jednak technologiemi, jednak předstíráním. Hrdina matně tuší, že například studenti jako vždy prožili léto „napěchované zločinnými slastmi“, avšak nikdo mu nikdy nepodá vysvětlení, proč se učitelka jeho dětí jednoho dne začala válet po podlaze a mluvit cizími jazyky. Jeho neoblíbení sémiotičtí kolegové z New Yorku by jistě poznamenali cosi o Vymítači ďábla, ale Jack se nakonec vrátí ke svým obskurním i zcela pochopitelným obavám. Takové mu kupříkladu způsobí blížící se konference k hitlerovským studiím, na niž dorazí i němečtí badatelé, tedy rodilí mluvčí, kteří na něj spustí „ty svoje hrdelní hlásky, ta slova, ten svůj heavy metal“.

Není divu, že pro Jacka je těžké navazovat přirozené vztahy. Třeba se synem Heinrichem, který dost možná skončí jako šílený střelec a jehož kamarád se připravuje na překonání světového rekordu v pobytu v teráriu plném jedovatých hadů. Jak udolat nekonečná korporátní spiknutí v podobě opalovacích krémů, marketingu, strachu, nemoci, když nepomáhá ani společné sledování hořícího blázince, na které už dorazili „i jiní muži s dospívajícím syny“? Jak se zbavit strachu a nejistoty, když vám vlastní doktor vysvětluje, že musíte brát vážně svůj věčný stav pacienta, neboť i pokud jste zrovna náhodou zdravý, pořád jste jen zdravý pacient a potřebujete doktora stejně, jako když jste pacient nezdravý.

DeLillův popis toho, jak doktoři znají všechny důležité symboly a vždycky vás nakonec hezky srovnají do latě oveček odsouzených ke zkáze, připomíná jeden z protektorátních vtipů o dvou kamarádech, kteří šli na okupační úřady požádat o jakési příspěvky. Oba prošli několika kancelářemi, kde čelili čím dál detailnějším doplňujícím otázkám, aby nakonec po vyčerpávajícím kolečku vyšli těmi samými dveřmi s poznáním, že sice dostali kulové, ale bylo to aspoň perfektně německy zorganizované. Nepochybuji, že Jackovi studenti by mohli tuto analogii využít v závěrečné seminární práci za tři kredity.

Řízený pád systému

DeLillo ve své zlomyslnosti, s níž uvaluje na Jacka další a další obavy a úzkosti, neváhá odskočit do bizarního noiru. To když se hrdina Bílého šumu vydává po stopách záhadných tabletek, které užívá jeho aktuální manželka Babette. Život univerzitního profesora nabývá čím dál jasnějších obrysů apokalypsy, která se ostatně v druhé části románu zhmotní v sugestivně popsané „vzduchem přenášené toxické události“. Nebo v krátkém setkání s cestujícími letadla, jež se málem zřítilo, a kteří jako v šamanské extázi vykřikují své zážitky i mystický přerod paniky v jakýsi klid, když se z probíhající katastrofy stal „řízený pád“ – sice s potenciálně stejně smrtícím koncem, ale aspoň podléhající jakémusi řádu. V DeLillově světě jsou přitom zážitky a emoce skutečné až a pouze tehdy, když se k nim dostanou média. Kde média nejsou, nejsou ani tragédie a oběti trpí nadarmo.

Jak najít únik před sílícím paradoxem toho, že čím víc se obklopujeme požitky a technologií, jež nám mají usnadnit a zpříjemnit život, tím víc se ocitáme ve smrtící pasti? Nejde to. Působivě depresivní pointa románu je ovšem při jeho čtení v roce 2024 poněkud utlumená vývojem konzumu i nejrůznějších alternativních pravd a realit, v nichž teď prožívají svůj život celé společenské bubliny. Co na textu z roku 1985 nezestárlo, je autorův styl, v němž bizarní odbočky a hodnocení připomínají poznámky pod čarou odborných textů. Přičemž právě jejich suchá nepatřičnost zvýrazňuje DeLillův sarkasmus, smysl pro černý humor a animální odpor k modernímu světu.

Je to ovšem stále popis americké selanky osmdesátých let minulého století. A tak na sebe největší pozornost dnes nakonec spíše než všeobjímající pocit probíhající apokalypsy poutají jednotlivé scény a scénky, obskurní postavy a činnosti, jimž se můžete vysmát i je jejich provozovatelům závidět. Vždyť kdo by se nechtěl nakonec živit recenzováním špionážních thrillerů pro CIA (jako jedna z Jackových exmanželek) či najít záchranu před nepochopitelným světem ve sledování předpovědí počasí a následném fanatickém studiu všeho souvisejícího s meteorologií (jako jeho soukromý učitel němčiny)?

Bílý šum rozhodně patří k zásadním literárním dílům druhé poloviny minulého století. Jen už nyní ani tak neděsí jako nezřízeně baví. Ostatně i hic, jemuž postavy málem podlehnou, vypadá tak nějak přátelsky oproti tomu, čemu čelíme každé léto ve vybetonované Praze my…