Románové podobenství o dědičné kletbě je barvitou oslavou ženské síly, tělesnosti a pospolitosti

Pětatřicetiletá, kosmopolitně založená prozaička a také básnířka – debutovala v roce 2012 sbírkou Bèstia – sklidila mezinárodní uznání v podobě Ceny Evropské unie za literaturu už se svou druhou prozaickou knihou, kterou se stal mnohohlasý povídkový cyklus Zpívám já a hora tančí (2019), do češtiny přeložený Michalem Brabcem a vydaný nakladatelstvím Euskaldun v roce 2023. Tentýž překladatel je podepsán i pod tuzemským vydáním autorčina nejnovějšího titulu, románu Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot (2023), v tomto případě přichystaném v nakladatelství Paseka.

Není velkým překvapením, že se právě v Pasece rozhodli dát šanci Irene Solà (* 1990) – jejich minulá sázka na současnou španělskou autorku se totiž vyplatila: řeč je o Layle Martínez a jejím oceňovaném debutu Červotoč, jenž se (v překladu Blanky Stárkové) dočkal i u nás nemalého ohlasu a také dramatizace v ústeckém Činoherním studiu.

Román Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot, který Irene Solà vynesl na domácí katalánské půdě ceny Finestres a Lletra d’Or, slibuje obdobně nevšední zážitek, po čtenáři ovšem vyžaduje větší míru správného naladění i prostého soustředění. Pracuje sice se stejnými žánry jako Červotoč – opět lze hovořit o duchařském příběhu, rodinné sáze, historickém románu i feministickém podobenství –, ba dokonce i s obdobným toposem na způsob prokletého domu, ovšem činí tak výrazně odlišným způsobem.

Irene Solà pochází ze severošpanělské vesnice Malla. Její dosavadní životní cesta je spojena s mnoha dalšími místy, avšak svým dílem zůstává především v Katalánsku, foto: © Literaturfestival Berlin – Hartwig-Klappert

Byl jednou (a je!) jeden dům

Namísto výrazných hlasů dvojice žen, mezi nimiž vládne silná antipatie, se totiž přítomné vyprávění opírá o překřikující se mnohohlasí, ztělesněné kolektivem ženských postav, které sdílejí společný prostor. Ocitáme se mezi zdmi odlehlé venkovské usedlosti, kde velmi omezenými prostředky vládnou představitelky několika generací rodu Clavellových. A zatímco čas i dějiny kolem nezastavitelně kráčí vpřed, kulisy příběhu zůstávají neměnné a spolu s nimi, alespoň do jisté míry, i samotné hrdinky. Na statku uprostřed katalánských kopců se totiž stírají hranice nejen mezi minulostí a přítomností, ale též mezi mrtvými a živými. Chvíli to může působit matoucím dojmem, zakrátko se však díky této nevšední stránce autorčina fikčního světa před čtenářem otevírá docela nová perspektiva, propojující nečekaným způsobem jednotlivé vrstvy i postavy příběhu.

Vyprávění tím nabývá až mytického rozměru, přičemž se opírá o svébytnou legendu, v níž figuruje prabába Joana, která kdysi uzavřela smlouvu se Satanem, aby získala dokonalého muže. Když po sňatku zjistila, že Bernadímu Clavellovi chybí jeden prst na noze, rozhodla se svou část dohody nedodržet, kvůli tomu však na všechny její potomky padla kletba: každý z nich cosi postrádá. Někteří s tím dokážou žít, jiné to může přivést předčasně do hrobu. Jednou z těch šťastnějších je Bernadeta, obdařená věšteckým zrakem, kterou jako stařenu sledujeme odcházet na druhý břeh, zatímco skupina dalších žen se ve stejném domě připravuje na její příchod a vzpomíná na vše, co mu předcházelo. Důležitou roli hraje fakt, že současné obyvatelky usedlosti o přítomnosti přízraků netuší, ale přitom jsou samy vystaveny jejich hodnotícím pohledům (a i různé výdobytky moderní doby jsou zde popisovány očima a jazykem minulosti).

Neméně podstatnou se pak ukazuje být skutečnost, že i když na Clavellovic statku vládne podivné bezčasí, rozhodně nestojí mimo dosah historie. Právě naopak, je to vývoj společenských poměrů a různé dějinné události – ztělesněné mužskými vetřelci, zejména vojáky, dezertéry či lapky –, co nejčastěji narušuje klidnou, byť nuznou existenci živých i mrtvých hrdinek. Tedy vedle již zmíněné kletby, jejíž ďábelský původce se sem opakovaně vrací, ať už v přestrojení za kozla, býka, nebo podivného cizince. V jeho hříchem prosáklé postavě se odráží stěžejní, v mnoha podobách rozvíjená téma knihy, jímž je ženská sexualita.

Irene Solà je nejen spisovatelkou – věnuje se rovněž vizuálnímu umění, foto: © Ignasi Rovir

Splývání lidského se zvířecím

Joana i většina pokračovatelek jejího rodu totiž vynakládají nemalé úsilí k dosažení vlastní rozkoše, kterýžto akt pro ně představuje v podstatě jedinou, byť jen chvilkovou možnost úniku z tíživé reality. Sexuální touha a snaha o její uspokojení, realizovaná někdy v náruči jiné ženy a zahrnující často též rovinu citovou, v jejich životech zastiňuje i mateřské pudy – matkami se obvykle stávají spíše mimoděk, dílem náhody, jde o vedlejší, neplánovaný a leckdy i nechtěný důsledek jejich intimního sblížení s opačným pohlavím. Děti jsou tu pak také vychovávány převážně kolektivně, s přispěním každé ochotné duše vyskytující se kolem nich, což ne vždy zahrnuje jejich vlastní matku.

V textu ono ústřední téma reprezentuje řada velmi odvážných scén, podaných s neobvyklou barvitostí a explicitností, které autorka nápaditě obohacuje o další rozměr, když je klade vedle podobných obrazů nalezených v přírodě. Lidské bytosti zachycené při nejrůznějších projevech vlastní tělesnosti tak upozorňují na naši zvířecí podstatu, která se v takových okamžicích – nejen při samotném páření, ale třeba i během porodu – dere na povrch a mnohdy úplně přebírá otěže. A stejně jako v přírodě, i v autorčině románu jsou to především matky, kdo pečuje o hnízdo a potomky, a tím rovněž o tradici, stejně jako o budoucnost. Do popředí tak vystupuje význam i síla žen, kterou v románu ještě násobí příklady jejich pospolitosti tváří v tvář nepřejícímu osudu.

Podtrhovaná tělesnost až zvířeckost postav se promítá do jejich popisů: v příběhu vystupuje například Marta „s kulatým obličejem, širokými rameny, výrazným poprsím a kyprým zadkem“, „mladá, drobná a chlupatá“ Dolça, stařena Blanca „s kravím obličejem, vodnatýma očima a výrazným podbradkem“ nebo hrbatá Àngela mající „zežloutlé vlasy, čelist vykloubenou z pantů, křivý nos a klečkaté nohy“. A narazíme i na jejich přímá přirovnání ke konkrétním zvířatům: „Ženské v kuchyni se mohly zbláznit. Dolça se smála jako koza. Elisabet jako fretka. Àngela jako divoké prase. Joana jako klisna. A Blanca otevírala hubu jako tele a plácala rukama i nohama, aby bylo to pozdvižení ještě větší.“

Obálka českého vydání autorčina románu z roku 2023, repro: Paseka

Nad běžný rámec

Již z těchto nepatrných ukázek si lze udělat představu o jazykové bohatosti díla, jehož autorka se nadto vyžívá v místy až opulentně působících charakteristikách vybraných motivů, což ostatně dokládá už první věta románu: „Tma byla fialová a neposedná, neprůhledná, karmínová a modrá zároveň, mihotavá, skvrnkatá, neproniknutelná, hustá, hluboká a přitom zářivá.“ Není proto pochyb, že prózy Irene Solà kladou nemalé nároky na překladatele; Michal Brabec se však této úlohy zhostil už podruhé na výbornou, a to jistě i díky redakční spolupráci s dalším zkušeným překladatelem Vítem Groeslem (v knize ostatně najdeme nakladatelskou poznámku, že „překlad tohoto románu si vyžádal nadstandardní redakci nad rámec běžných postupů“).

Katalánské spisovatelce se podařilo v próze Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot namíchat zajímavou směs témat a motivů z oblasti historie i náboženství – počínaje frankistickým Španělskem a lidovým satanismem konče. Organicky je propojuje důmyslně vystavěný, zčásti fantastický a s neobvyklou dávkou expresivity vyprávěný příběh s tajemstvím.

Mnohovrstevnatost feministicky laděného románu, oslavujícího ženské tělo a skládajícího hold obětavosti, nezdolnosti i soudržnosti jen zdánlivě slabšího pohlaví, které vlivem lidských dějin i samotné přírody zakouší tolik bolesti a utrpení, podtrhují četné intertextové odkazy a narážky, včetně přehledu autorkou prostudované literatury a jejích přímých inspiračních zdrojů k některým figurám či jiným motivům. Domnělé prokletí žen, svázaných s daným místem i mezi sebou navzájem, se pak ve výsledku ukazuje být zdrojem jejich největší síly, která dokáže čtenáře románu Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot uchvátit, dojmout i znejistit.

Autor je literární publicista.

IRENE SOLÀ: DAL JSEM TI OČI, A TYS JE UPŘELA DO TEMNOT

Přeložil Michal Brabec. Paseka, Praha 2026, 184 stran, doporučená cena 369 korun.