S tím kacířstvím to není tak horké. Veřejné angažmá filozofa Václava Němce

K tomu, že Kacířské eseje o budoucnosti svobody a demokracie došly odezvy, přispěl bezesporu fakt, že Václav Němec (*1969), působící v Ústavu filosofie a religionistiky FF UK, náleží k veřejným intelektuálům, tedy k těm několika akademikům, kteří se v tuzemsku otevřeně a relativně soustavně vyjadřují ke stavu společnosti. Promlouvá v médiích, občas v nich nějakou stať publikuje. Neskrývá své občanské postoje, komentuje politiku. Považuje to za svou povinnost, ostatně občansky se tento rodák z Karlových Varů angažoval už jako gymnazista v druhé půli osmdesátých let, když se napojil na underground v rodném kraji, po maturitě vystřídal několik „neperspektivních“ zaměstnání, pak odešel na vojnu, v armádě prožil převrat a počátkem devadesátých let se naplno vrhl do studia filozofie, o níž posléze znalosti valnou měrou nabýval v Německu díky stipendiím, která obdržel.

Vyprofiloval se ve specialistu na pozdně antickou a středověkou filozofii, dále na určité linie filozofie dvacátého století a na filozofii práva. Kromě odborné činnosti se věnuje publicistice: z esejů zveřejňovaných v Literárních novinách v letech 2003–2007 vznikl soubor Apoštol svobody a dotěrná monstra (2008), z textů z následujících let kniha Hradní pan Brouček a jiná monstra (2017). Nynější Kacířské eseje o budoucnosti svobody a demokracie jsou vedeny v obecnějším duchu. Tuzemská politická a vůbec veřejná sféra je zde nahlížena téměř beze jmen, jako celek, s rysy, jež v ní sílí nebo převažují; běží o texty filozofičtější, kontextuálnější, s historickým rámováním, ostatně některé příspěvky zařazené do nové knihy vznikaly v týchž letech, kdy Němec v médiích analyzoval „monstra“.

Skutečnost, že se Kacířské eseje o budoucnosti svobody a demokracie ocitly v širších nominacích Litery za publicistiku je sice hezká v tom ohledu, že o Němcově knize rozšířila povědomí, avšak ukazuje to na vágnost chápání toho, co za publicistiku lze považovat. Neboť Němcův v knize obsažený text Lidská práva: Smysl na chůdách zkrátka publicistikou není, však také byl ve zkrácené verzi v roce 2015 zařazen do kolektivní práce nepublicistického charakteru – a není to v souboru jediný takový případ.

Nebudeme se omezovat

Kacířské eseje o budoucnosti svobody a demokracie mají dvě části. Tu první, významně rozsáhlejší, tvoří jedenáct textů, které autor označuje za eseje, druhá část je spíše apendixem tvořeným třemi rozhovory, jež Němec poskytl médiím mezi roky 2018 a 2024. Pojmem esej tu filozof zastřešuje příspěvky různého charakteru: od stručné úvahy/komentáře Duchovní situace doby postpandemické, který napsal pro týdeník Respekt, po plus minus dvacetistránkové esejistické studie Lidská práva: Smysl na chůdách či Existuje „neliberální demokracie“?. Všechny texty, i ty původně psané pro Respekt, Deník N nebo časopis Babylon, autor v knižní verzi vybavil poznámkovým aparátem.

Václav Němec v sobě nezapře pedagoga, jeho texty vykazují výkladový ráz, vysvětluje některé pojmy a procesy až na bazální úrovni. (Tak třeba: „V zastupitelské demokracii je přímý podíl občanů na utváření politické vůle suplován tím, že političtí představitelé získávají mandát od občanů ve svobodných volbách, že i v době mezi volbami probíhá permanentní komunikace mezi občany a jejich reprezentanty a že vykonávání příslušných úřadů je podrobeno neustálé veřejné kontrole.“) Můžeme to pochopitelně brát jako nutné připomínání základních principů, na nichž demokratické společnosti stojí, ale dá se to také považovat za bezpečné, nenapadnutelné formulování, které téměř nijak nepřispívá k myšlenkové průraznosti řečeného, jde o víceméně redundantní slovní dávky.

Výrazným leitmotivem procházejícím několika texty je poukázání na „fenomén rozsáhlé ‚kolonizace‘ politických institucí a výkonu veřejné moci privátními zájmy ekonomických subjektů či skupin“. Je třeba Němcovi přiznat, že na to upozorňuje již v úvodním textu knihy, jejž napsal roku 2011 – v ten samý rok vzniklo hnutí ANO 2011 (posléze ANO bez letopočtu), a daný fenomén nabral na síle a bezskrupulóznosti. Upadá vůle podřizovat se základním pravidlům morálky a práva. Základní příčinu, která samozřejmě dalekosáhle přesahuje Česko, autor spatřuje ve stále obtížnější symbióze demokracie se sociálně-ekonomickým systémem kapitalismu, který generuje oligarchii velmi účelově, ve svém vlastním zájmu se ohánějící demokratickými principy. Domyšleno: sociálně-ekonomické nůžky se rozevírají a ti, kteří zmnožují své bohatství násobně rychleji než zbytek společnosti, přestávají brát na ten „zbytek“, fakticky ovšem většinu, ohledy. Současně nastává paradox, na nějž poukázala již řada autorů či autorek, a dá se vyčíst i z esejů Václava Němce, který daný paradox aplikuje na tuzemskou scénu: na síle nabývá populismus, přičemž část elit se jako by staví za „lid“, proti elitám, ale tento rozpor populistům vnitřně v ničem nebrání a ve jménu lidu a naprosté svobody projevu tuto svobodu fakticky oklešťují – bohužel s tichým souhlasem početných skupin obyvatelstva, zmasírovaných zástupnými tématy. V ČR se vytvořila „velmi pestrá aliance nepřátel liberální demokracie“. Němec alianci v textu z počátku roku 2022 specifikuje: ANO, Miloš Zeman, KSČM, SPD, Volný blok, Trikolóra; k tomu příchylnost k Rusku a Číně. Nyní sestava sice došla jistých partajně-personálních změn, avšak existenci takové aliance nelze ani v roce 2026 popřít.

Opakování matka moudrosti?

Filozof velmi případně zdůrazňuje, že „politici, kteří mluví o svobodě a mlčí o právu, a zejména o lidských právech, tak zajisté nemají na mysli politickou – a vůbec lidskou svobodu“. Vůbec výklad konceptu lidských práv patří ke stěžejním partiím knihy. Lidská práva, obsahující uznání důstojnosti každého člověka, „v sobě nesou jistý podvratný potenciál vůči každé stávající moci“ a „představují zdroj trvalého napětí s danou společenskou skutečností“. Právě s ohledem na důstojnost každého člověka by bylo tragickým omylem „sedat na vějičku těm, kdo odkaz na západní původ konceptu lidských práv a na svou kulturní odlišnost používají jako alibi pro despotické praktiky uplatňované vůči vlastnímu obyvatelstvu“.

Liberální versus neliberální demokracie. Potýkání se Angely Merkelové a Viktora Orbána – kapitola první: Budapešť, 2. února 2015. Ilustrační snímek, foto: ČTK / AP – Tibor Illyes

Závěrečný esej autor otevírá disputací nastalou při návštěvě německé kancléřky v únoru 2015 v Budapešti, kdy maďarský premiér Viktor Orbán deklaroval, že chce pro Maďarsko neliberální demokracii, neboť demokracie nemusí být nutně liberální, přičemž Angela Merkelová sousloví neliberální demokracie neakceptovala. Václav Němec píše, že zmíněná disputace se „dotkla neuralgického bodu“, jenž je „osudovým rozcestím, na němž se dnes ocitly nejenom státy Evropy“, ale i USA – totiž zda demokracie a svoboda jedno jsou, zda „existuje jiná demokracie než liberální“. A Němec dochází k tomu, že bohužel existovat může.

Němcovy příspěvky v sobě nesou leckterý výstižný vhled. V knižní koexistenci texty na jednu stranu umocňují integritu filozofova uvažování, ovšem na stranu druhou opakující se myšlenkové vzorce a obdobné formulace ukazují na produkci, kdy intelektuál není s to vyhovět poptávce jinak než variováním téhož. Václav Němec sice brojí proti masové kultuře, proti agresivní zábavnosti a marnění lidského potenciálu v náhradních, únikových aktivitách, což považuje za tlak vyvíjený samou podstatou kapitalistických principů, jenže sám se těmto principům poddává tím, že vyhovuje poptávce za cenu rozmělňování řečeného. Dá se to nejspíš obhajovat tím, že opakování je matka moudrosti a v babylonském mnohohlase veřejných projevů se jinak než právě opakováním neprosadíte, nedojdete sluchu. Je z toho východisko? Možná není, nic to však nemění na tom, že když texty čtete v knize jeden po druhém, dojem jisté monotónnosti a toho, že vše v knize řečené by se dalo shrnout do jednoho hutného textu o několika desítkách tiskových stran, neodbytně zůstává.

Já a oni

A pak je tu název: Kacířské eseje o budoucnosti svobody a demokracie. Jednou svou částí odkazuje na nejznámější knihu Jana Patočky Kacířské eseje o filosofii dějin, která vznikla před zhruba půlstoletím a postupně byla mezinárodně doceňována. Následná část názvu se vztahuje ke knize amerického politologa Fareeda Zakarii Budoucnost svobody (2003, česky poprvé 2004). Zatímco s Patočkovou filozofií dějin, s jeho náhledem na moderní západní společnost souzní, se Zakariou v určitých ohledech polemizuje.

Filozof Karl Jaspers ve své knihovně, nedatováno. Václav Němec se ve svých esejích na něho nejednou odkazuje, zdroj: Deutschlandfunk Kultur – © picture-alliance

Václav Němec však titulní kacířství chápe šířeji. V úvodu píše, že jeho kniha se „může – a řadě čtenářů pravděpodobně také bude – jevit jako ‚kacířská‘ v řadě dalších ohledů“, neboť se pohybuje „mimo hlavní ideologické proudy“. Autor chce „nabízet pokud možno pohledy vybočující z dobového mainstreamu“, aniž ovšem tento mainstream explicitně pojmenovává, nehledě na to, že v onom časovém rozmezí, které Němcovy texty zabírají, došlo k posunům v tom, co oním mainstreamem nejspíš míní. Tuto dynamiku v čase kniha prostě nezohledňuje.

Na myšlenkové kacířství patočkovského formátu, který radikálně pojmenoval povahu dvacátého století, Němcovy eseje nedosahují, což také autor uznává a v nejmenším nezpochybňuje. Ale s tím kacířstvím ve vztahu k dnešním hlavním proudům je to daleko spíše Němcovo přání než skutečnost. Autor poctivě a kriticky promýšlí posuny ve světě 21. století (a více v prvním dvacetiletí, než v přítomné dekádě), avšak tvrdit, že právě tohle je dnes kacířstvím, se jeví být nadnesené. Václav Němec se ve svých náhledech zhusta opírá o myšlenkové klasiky minulého století, o akademický kánon. Ano, Hannah Arendtová, Emmanuel Lévinas, Jürgen Habermas, Karl Jaspers, Ulrich Beck či Jan Patočka mohou současným radikálům a pragmatikům připadat jako veteš, jako změkčilé rozumování z odešlých epoch, ale označovat vymezování se vůči nynějším ignorantům a demagogům za kacířství je pouhá intelektuální nálepka s nádechem dráždivého marketingu.

Grafickou úpravu knihy a její obálku navrhl Jakub Krč ze studia Lacerta, repro: Academia