Sbírka moderních civilizačních „chorob“ viděná pod infračerveným světlem

V české metropoli se Esther Bol divákům nejviditelněji představila monodramatem Máma (z roku 2016), nastudovaným Divadlem pod Palmovkou (herečka Tereza Dočkalová se díky němu vloni dočkala své třetí Thálie). Smíchovská MeetFactory oproti tomu sleduje autorčinu aktuálnější tvorbu. Dokumentární drama Crime, reflektující prvních šest měsíců plnohodnotné války na Ukrajině, prezentovala hned roku 2023 v podobě scénického čtení. Nyní se MeetFactory zasloužila o světovou premiéru loňské novinky, v níž se autorka do jisté míry vyvazuje ze závislosti na geograficky podmíněných reáliích a směřuje k obecnější výpovědi o světě.

Šest postav hledá naději

Pro námět hry Infračervené se Esther Bol (* 1985) obrátila k popkulturnímu fenoménu reality show. Šestice účinkujících z různých koutů světa v ní nehraje o nic menšího než o získání občanství Spojených států amerických. Všechny postavy jsou utečenci, ať už je z domova vyhnala válka (jejich stát se brání sousedské agresi, či je sám agresorem), nebo v jejich zemi vládne náboženský fundamentalismus. Všechny za sebou nechaly své minulé životy, ale odnesly si tíživé vzpomínky a jedinou naději – začít znovu. Právě to je kapitál, jenž dokáže bezskrupulózní mediální formát chytře vytěžit… V přímém přenosu.

Jan Jankovský v inscenaci pražské MeetFactory Infračervené, foto: MeetFactory – Karolína Malá

„Strávil jsem ve vězení tolik let, kolik u většiny přítomných uběhlo od chvíle, kdy udělali první krůček, do chvíle, kdy měli první pohlavní styk,“ zhošťuje se Meran (Jan Jankovský), muž středního věku ze země cypřišů a cikád, prvního úkolu, jehož cílem je oklamat diváky i ostatní soutěžící mixem reálných a smyšlených faktů z vlastního života. Vynalézavosti, jak zabodovat v souboji oblíbenosti, se meze nekladou. Zapovězeno je pouze zmínit zemi svého původu: politická agitace nesmí ohrozit rámec zábavné show.

Bizarnost vstupní situace umocňuje absence moderátora, účinkující dostávají pokyny pevnou telefonní linkou. Jednou se osudy soutěžících stanou předmětem loterie, jindy je budou muset vydražit v aukci. „Můžu nabídnout, že se stanu obětním beránkem,“ prodává se tentýž Meran, který se kdysi snažil vykoupit svou zemi revolučním bojem: „Stát se posvátnou obětí znamená přerušit kruh násilí.“ Právě násilí na jedné straně, jeho imanentní cykličnost, a mesianismus na straně druhé tvoří motivickou páteř autorčiny hry. Není důležité vědět, v které africké zemi nepřátelská vojska brutálně umučila Titovu sestru. Důležité je, že taková zvěrstva se dějí. A dějí se všude na světě, snaží se ilustrovat Esther Bol. Tradičního amerického patrona svobody (hra byla napsána ještě před Trumpovým druhým funkčním obdobím) nevyjímaje.

Ač z končin jsme různých, hovoříme stejně

Inscenátoři zbudovali na scéně improvizované televizní studio obehnané ze tří stran tabulemi z plexiskla a zezadu (tak trochu nadbytečným) projekčním plátnem. V tomto prostoru se tísní tři ženy a tři muži, unifikovaní černými teplákovými kombinézami, které se liší pouze štítky se jmény jejich nositelů. Červený telefon v retro designu zaujímá centrální vyvýšené postavení na podstavci. Atmosféru komerčního televizního pořadu evokují pouze křiklavé video předěly mezi jednotlivými koly soutěže.

Související článek

Divadelní glosář: Vděčně podvedený podvodník. Psavá ruská matka. Kdo a co jsou endemité

• Josef Chuchma

Strohost aranžmá (na niž ironicky poukazuje i replika jedné z postav) má k zábavné podívané daleko. Soutěžící ve svých stejnokrojích budí dojem trestanců izolovaných v neurčitém časoprostoru. Proč ne. S morbidními kulisami zábavní průmysl jistě pracuje. Jenže tím sleduje (s možná ještě morbidnějším zaujetím) konkrétní záměr. Porůznu nashromáždění lidé v malé nehostinné místnosti neodžívají před zraky diváků pouze svoji osobní historii, ale také – a možná především – situaci tohoto dočasného společenství. Interakce a vztahy, které z toho nevyhnutelně vyvěrají, jsou nejspolehlivější vějičkou sledovanosti. Jenže naši hrdinové zůstávají zapouzdřeni ve svých individuálních příbězích a (opravdu jen) ojedinělé vzájemné výpady nemotivuje osobnostní nastavení, temperament ani privátní animozity, nýbrž (zdá se) nahodilost a zaměnitelnost.

Václavu Havlovi bývalo vyčítáno, že jeho postavy mluví všechny stejně sofistikovaným jazykem. Podobnou námitkou bychom mohli počastovat i Esther Bol. Její postavy se od sebe významně neliší. Je to zvlášť nápadné, mají-li zastupovat kultury z opačných koutů světa. Každá je poznamenána jinou bolestí, avšak jejich zkušenosti si jsou v zásadě velmi blízké, tlumočí je stejným slovníkem (postava Tita sice bojuje s limitovanou znalostí jazyka, ale jakmile začne mluvit hindsky, jeho výrazové prostředky – jak potvrzuje promítaný překlad – se sjednotí s ostatními) a ze stejných světonázorových pozic.

Autorka umí se slovem pracovat, nezapře svou erudici. Líčí události s citem pro detail a drobnokresbu, často uplatňuje stylizované básnické obraty a emocionální intenzitu výpovědi podtrhuje sugestivními obrazy. Jenže nediferencuje ani psychologii charakterů, ani způsob jejich vyjadřování. Monology postav mají spíš esejistickou než dramatickou povahu. A herci s tím, řekla bych, zápasí. 

Z inscenace pražské MeetFactory Infračervené, foto: MeetFactory – Karolína Malá

Kam to vlastně směřuje?

Drama Infračervené vychází z podnětné rámcové struktury – nespolehliví vypravěči (svých trpkých osudů) se v touze po lepším životě snaží za každou cenu naklonit si diváky nevyzpytatelné, cynické show. Nabízelo by se, že dramaturgicko-režijní koncepce rozvine téma bulvarizace utrpení, tedy jevištními prostředky tento ústřední konflikt zvýrazní – alespoň tím, že zohlední diváky v sále. Ovšem režie Martiny Frejové Krátké před herce staví pomyslnou čtvrtou stěnu (tím není myšleno faktické plexisklo, které vytváří smysluplnou bariéru). Promluvy interpretů postrádají reálného adresáta, který je může udržovat v napětí a ukotvovat celý koncept v uvěřitelné dynamice. Redukují se tak na nekontaktní hlasy vyřčené do prázdna, trýznivé samomluvy, jež využívají vzácné minuty „vysílacího“ času k tomu, aby se vypovídaly ze svých traumat a konečně tím otevřely zaslepenému světu oči. Celý kontext ponižující hry se soutěžícími i zoufale vypočítavé hry účinkujících s diváky tak zůstává nevyužit. S obtížně rozdanými kartami si umí nejlépe poradit Hynek Chmelař (Oscar), jehož fyzické herectví dokáže povětšinou statickou akci rozpohybovat a svým smyslem pro tragikomiku si poradí i s jednostrunnou litanií.

Název hry Infračervené odkazuje ke spektru elektromagnetického záření, které je za běžných podmínek pro lidské oko neviditelné. Esther Bol skutečně proniká hlouběji pod povrch, než jsme v běžném životě zvyklí zakoušet. Citlivě detekuje každou formu útlaku a bezpráví, neúprosně ji pojmenuje a svoje vývody pregnantně formuluje. Bezesporu disponuje schopností nefalšované emoční spoluúčasti.

Jen vlastně nevíme, kam přesně autorčina výpověď směřuje, a tápe v tomto ohledu i smíchovská inscenace. Ve finále působí jako nahromaděná sbírka moderních civilizačních „chorob“: kromě diktátorských režimů, válek a bídy do ní přibyla moc médií, nových technologií a jejich algoritmů, síla dezinformace, manipulace a komercializace a – abychom na něco nezapomněli – přihodíme do ní i problematiku genderu, ekologie či politické korektnosti. A v tomhle vyčerpávajícím úhrnu podává jen svědectví o všeobjímajícím světobolu.

Autorka je divadelní publicistka a kritička.   

Faraz Alam v inscenaci pražské MeetFactory Infračervené, foto: MeetFactory – Karolína Malá