Scenárista a režisér Éric Toledano: Smát se všemu a všem, to je naše motto
Francouzský snímek Těžký rok, který nyní běží v českých kinech, řeší konec světa i konec měsíce před výplatou. Jde o společenskou satirou na pozadí klimatické apokalypsy a nadměrné spotřeby. Těžký rok je nejnovějším filmem režisérské dvojice Éric Toledano a Olivier Nakache. V následujícím rozhovoru hovoří první z nich.
Scenáristický a režisérský tandem Éric Toledano & Olivier Nakache se do mezinárodní povědomí zapsal především díky snímku Nedotknutelní (2011) o movitém vozíčkáři a jeho ošetřovateli z předměstí, kde pro celosvětové publikum objevili dnešní hereckou hvězdu Omara Sy. Mimochodem: tento snímek má na filmové databázi ČSFD „skóre“ 91 procent a patří tu k vůbec nejoblíbenějším titulům. Do české distribuce se dostal i přechozí celovečerní film Toledana a Nakacheho Výjimeční (2019). K vážným tématům přitahují pozornost vtipem rovněž v seriálu En thérapie / V terapii (2021/2022), kde jednotlivé příběhy, rozpitvávané během sezení u psychologa, dokonale popsaly úzkosti současných Francouzů po útocích v roce 2015.
Na jedné straně loňského Těžkého roku se nacházejí aktivisté bojující proti globálnímu oteplování, na straně druhé zištní konzumenti zvyklí na nekonečné spotřebitelské úvěry. Někteří kritici ovšem považují pohled Toledana a Nakache za staromódní a jdoucí příliš po srsti. Snímek přitom začíná velice svěže sestřihem archivů prezidentů páté republiky, kteří během tradičních televizních pozdravů oznamují občanům, že je čeká obtížný rok. Po tomto prologu sledujeme, jak se skupina ekologických aktivistů blíží k nákupnímu centru. Je ráno, Black Friday, začínají proslulé předvánoční dostihy konzumu…
Éric Toledano (vlevo) a Olivier Nakache a poslední klapka filmu Těžký rok, foto: Aerofilms
V Těžkém roce se potkávají ti, kteří chtějí zachránit svět, a ti, kteří chtějí jen tak nějak sami přežít. Mají něco společného?
Nemají, i když si myslí, že mohou mít. Ve skutečnosti jsou nesmiřitelní, a to je součást naší pointy. Komedie se obecně snaží hledat třecí plochy mezi velmi odlišnými lidmi, kteří na sebe narážejí. Vzpomeňte si na zrod komediálních filmů ve Spojených státech v padesátých letech, na snímky Billyho Wildera, v nichž se setkávají úplné protiklady. Jeho hrdinové mají opačné zájmy, a to obvykle vede k něčemu zábavnému, ke komediální kolizi.
Četla jsem, že jste si dělal průzkumy mezi aktivistickými skupinami. Potřebujete být i v komediálním filmu maximálně autentičtí?
Pro pochopení tématu potřebujete delší čas, což je jedna z výhod filmařské práce. Máte k dispozici určité období na to, aby k vám téma přišlo, průběžně nad ním přemýšlíte a jednoho dne po ránu vstanete a víte, že se to téma stalo vaším vlastním. Ale k vaší otázce: ano, dělali jsme řadu průzkumů a stýkali se jednak s aktivisty a účastníky militantních shromáždění na protest proti poškozování klimatu, jednak se členy a klienty skupin, které se zabývají předlužením, což je druhé téma filmu. Zkoumali jsme obě tyto oblasti, abychom se pokusili najít bod, kde se potkají.
Zásadní společenské otázky nahlížíte s humorem, o těžkých tématech mluvíte lehkým tónem. Není to trochu nebezpečné v tom smyslu, že spoustu lidí můžete naštvat?
To ano, ale bez rizika není ani vzrušení, stejně jako v životě. Chci říct, že když si člověk vybere naši profesi, chce otřásat věcmi a posouvat hranice. Toužíme ukazovat věci z jiného úhlu pohledu. Už od času našich prvních krátkých filmů jsme se snažili s humorem pojímat témata, která mají skutečnou relevanci, opravdovou provázanost, aby se o nich vůbec mluvilo. Mohou to být migranti bez dokladů, může to být postižení, může to být autismus. Nabízíme určitou terapii, třeba i sondu do psychiky a uvažování lidí. A zároveň zjišťujeme, že humor je dostatečně elegantní a jemný způsob, jak zaujmout k tématu odstup. Někdy to funguje a někdy ne. Zatím jsme měli docela štěstí, takže budeme ještě nějaký čas pokračovat. Nemáme toho na srdci moc, ale pár filmů se ještě natočit dá.
Éric Toledano (* 1971)
Narodil se v Paříži židovským imigrantům z Maroka. S Olivierem Nakachem (* 1973), jenž je synem židovských imigrantů z Alžírska, tvoří společně od devadesátých let. Nejprve natáčeli krátkometrážní filmy, například Le jour et la nuit (1995), Les petits souliers (1999) či Ces jours heureux (2002). Do celovečerního debutu Jak sbalit super kost (Je préfère qu’on reste amis, 2005, v ČR byl film dostupný na DVD) se jim podařilo obsadit Gérarda Depardieua a Annie Girardotovou. Po snímcích Nos jours heuteux (2006) a Tellement proches (2009) přišla komedie Nedotknutelní (2011), která náleží k historicky nejnavštěvovanějším filmům francouzských kin. V roce 2014 natočili romantickou komedii Samba, o tři roky později snímek Dokud nás svatba nerozdělí. V letech 2021 až 2022 natáčeli pro televizi Arte seriál En thérapie / V terapii, který celkem čítá sedmdesát (!) epizod (ve stopáži 20 až 31 minut).
Éric Toledano (vlevo) a Olivier Nakache 23. listopadu 2023 při uvedení filmu Těžký rok na 23. týdnu francouzského filmu v Delphi Filmpalast Berlin, foto: ČTK / Sebastian Gabsch
Je vaším tématem taky generační střet? Mám dojem, že se tak trochu posmíváte environmentální tísni současné mladé generace.
Rozhodně se je nesnažíme zesměšnit, doufám, že to tak ve filmu nevyznívá. Nechceme někoho soudit, zachycujeme okamžik v životě lidstva. Děláme si legraci ze všech, kdo se k tomu namane, z aktivistů i z předlužených lidí, kteří řeší své problémy ve Francouzské národní bance. Princip spočívá v tom, že komediální nádech dáváme všemu a všem, ale je možné, že diváci jsou vnímavější vůči ekologickým aktivistům, protože jde o citlivější téma. Jejich starosti a úzkost představují pro společnost něco trochu nového, s čím zatím neumí naložit. Možná tohle je hlavní problém. A vůči zcela novým postavám můžeme pocítit větší citlivost, ale to neznamená, že jsou obětí špatné komedie, nebo dokonce zesměšňování.
Co je podle vás dobrá komedie?
To je velmi subjektivní kategorie. Dobrá komedie rozesměje, a zároveň mě nenechá jen tak se smát. Je vtipná, ale ne přímočará a banální, naopak mi posouvá hranici, nutí mě podívat se na věci jinak. Smích je způsob, jak lidi odvést od jejich stereotypů, to umí dobrá komedie. Není didaktická ani mechanická, používá jiné cesty, jak oslovit lidi, jiný způsob vyprávění příběhu. Povedlo se to u Nedotknutelných. Dokázali jsme prostřednictvím humoru poukázat na tak těžká témata, jako je postižení, násilí a chudoba francouzských předměstí. Při běžném vyprávění by to vyznělo velice mentorsky. Co říct dál? Dobrá komedie má taky dobré téma, dobrý rytmus…Není jen vtipná, ale musí být velmi vtipná, ale ne zase příliš vtipná. Nechcete se plácat do stehen, nechcete, aby vás někdo poučoval, zkrátka musíte se pohybovat někde mezi tím.
Nesnažíte se přece jen dát divákovi nějaké ponaučení?
Ve filmu se neskrývá ponaučení, ale skrývá se v něm otázka. Dávat divákům lekci by ode mě bylo domýšlivé. Znamenalo by to, že mám určité vědomosti, které mohu předat dál. Nemyslím si, že úkolem filmařů je chodit a rozdávat lidu poselství nebo vědomosti. K tomu jsou určeni vědci, lékaři, prostě experti. My jsme specialisti na nic. Snažit se můžeme leda tak o to, abychom se relevantním způsobem postavili k otázce, kterou chceme nastolit. Pokud jsme položili správnou otázku, film ji rozvíjí, ale nedává na ni odpověď. Naštěstí žádné odpovědi neexistují, jinak by byl život smutný. Příliš mnoho lidí si myslí, že znají odpovědi. Flaubert kdysi řekl, že je třeba vyhnout se hněvu z rozřešení. Něco uzavřít znamená chtít jasnou odpověď. Někdy má otázka pro život výživnější a zajímavější dynamiku. Podle mě, pokud kladete správné otázky, už v tu chvíli děláte něco dobře.
Když jsem viděla na začátku vašeho filmu sekvenci prezidentů, kteří používají ve svých proslovech slovní spojení těžký rok, napadlo mě, že jsou věci, které se nemění a jsou v každé zemi stejné…
Přesně to jsme chtěli ukázat. Aktuálnost. V tom, co vyprávíme, musí být určitá forma modernosti. Ironický osten. Nesnažím se přesvědčit vás, že je burleska špatně. Když se zvednu, narazím na tenhle stůl, zakopnu, máznu sebou na zem, rozleju vám čaj a ještě se skoro přizabiju, možná se pár lidí zasměje. Existuje tisíc druhů humoru, ale ten, který dokáže promlouvat k době nebo je ozvěnou doby, dává mnohem větší smysl.
O čem bude váš příští film?
Nevím, mám spoustu nápadů, spoustu tužeb, ale jak to tak vypadá, člověk musí vstávat s určitou náladou a snažit se točit komedie. Ideálně aktuální komedie. Jenže momentálně jsou ty zprávy někdy tak těžké, že to je složité, ale pracujeme na tom.
Pořád společně s Olivierem Nakachem? Bude to tak vždycky?
Vždycky to tak bude, ano. Zatím ano. Pokud se mnou tedy nechcete točit filmy třeba vy. Nechcete? Tak vidíte, musím pracovat s Olivierem.
Olivier Nakache a Éric Toledano (vpravo) na festivalu v Cannes 18. května 2023, foto: Profimedia.cz
A jak ta spolupráce vypadá, že se jeden bez druhého neobejdete?
Klape nám to spolu už od puberty, takže velice dlouho. O všem se bavíme, všechno spolu dopředu zkoušíme. Považuji za dobré pracovat ve dvou. Přijde mi, že to má lepší výsledky, ale taky to je větší zábava. A život je přece krátký na nudné věci. Řeknu vám jednu důležitou věc. My jsme se s Olivierem potkali v úplně jiném světě, kde jsme byli jen dva puberťáci, kteří snili o filmu. Stavěli jsme vzdušné zámky a postupně na nich začali pracovat. Dneska tu sedím naproti vám, takže sen se evidentně splnil, ale pořád jsme uvnitř ti stejní kluci. Diskutujeme o filmu, dohadujeme se, hledáme lepší cesty a stavíme další vzdušné zámky. Jsme zvyklí na to, že jsme dva, a dělá se nám spolu velice dobře.
