Herečka Cécile de France: Na place se nahota musí odehrávat s laskavostí

Ve filmu Malíř jejího těla hrajete Marthe, která působí křehce, ale zároveň dovede předvést velkou sílu – je svá, moderní, nezávislá na konvencích. Vidíte se v ní někdy?

V některých aspektech povahy jistě. Ale musím říct, že v tom pro mě potěšení z hraní nespočívá. Nehledám souvislost mezi svojí osobností a postavou, kterou mám hrát. Mnohem víc mě baví modelovat úplně neznámého člověka, vciťovat se do někoho, koho neznám. A už vůbec nehledám souvislosti mezi sebou a postavami, které v minulosti reálně existovaly, jako je třeba právě Marthe. Když mám někoho hrát, plně sloužím nové osobnosti, vkládám do toho celé srdce. V případě Marthe jsem se snažila především pochopit, kým byla. Hodně mě bavilo číst všechny knihy, které mi dával během studování scénáře jeho autor a režisér Martin Provost.

Studovala jste ji na Bonnardových obrazech? Co jste v té tváři viděla ještě před tím, než jste se do scénáře začetla?

Přesně tak, trávila jsem hodiny tím, že jsem ji pozorovala a snažila se pochopit její tajemství. I když je otázka, do jaké míry jde o ni a do jaké o Bonnardovu představu a tužbu. Ale i o tom Provostův film je – psal jej ze svého pohledu muže. Stejně jako můj výklad Marthe je jistě částečně subjektivní. Postupně jsem se snažila sama pro sebe odkrýt tajemství, které se ukrývá za zobrazením její tváře. Vysledovala jsem jednu věc: Když je na obrazech Pierra Bonnarda oblečená, je vždy uzavřená ve svém nepřístupném, vnitřním světě – velmi melancholickém světě, v němž je pozorovateli vzdálená. Ale jakmile je nahá, přibližuje se; její tělo je totiž namalované v teplých odstínech. Možná je to tím, že lže o své identitě. Možná právě její nejednoznačnost inspirovala a přitahovala malíře Pierra Bonnarda. Ve filmu jejich příběh dobře pochopíme.

Kromě toho, že jste studovala obrazy, tak jste se kvůli roli taky sama pustila do akvarelu…

Chtěla jsem to zkusit, i když už dlouhou dobu to není cesta, kterou se umělecky vyjadřuji. Ale jako dítě jsem ráda a hodně malovala a znovu jsem tu radost objevila. Měla jsem taky štěstí, že technika Marthe byla jednoduchá, až dětská a naivní. Je v ní něco opravdu snadno reprodukovatelného. Dostala jsem se docela daleko. Film měl svoji malířku, která připravovala veškeré reprodukce Pierra Bonnarda i Marthe, a ta mi důvěřovala natolik, že mi poskytla potěšení, abych se na některých reprodukcích obrazů Marthe podílela.

Fanny Sidney a Cécile de France (vpravo) v první sezóně seriálu Chci mluvit se svým agentem! (2015), foto: France 2

Cécile de France (* 1975)

je mezi svými vrstevnicemi jedinečná svým vystupováním na veřejnosti. I když ji čas od času můžeme vidět na obálce lesklého časopisu, do světa celebrit spíš nepatří. „Snažit se zviditelnit je taky těžká práce, ale úplně jiná než hraní,“ konstatuje s naprostým klidem. Sama si buduje značku právě na určitém typu skromnosti a averzi k nepřirozenosti. Na fotografiích si nepřeje být upravovaná, a to ani v případě, když k nim patří nahota.

Marthe začne malovat, protože je to pro ni určitá forma terapie. Může být  umění takto terapeutické?

Umění dává klíč k tomu, aby vás život naplňoval, ať už je to v jakémkoli slova smyslu. Když se podíváte na film, tak scény, kde Marthe kreslí, jsou euforické a radostné. A pro mě bylo euforické je hrát. Tedy ano, umění je rozhodně terapeutické, alespoň pro mě.

Hrála jste jednu ženu v různých obdobích života. Které pro vás bylo nejzajímavější?

Musela jsem pomocí maskérů obsáhnout její mládí, střední věk, kde se teď nacházím sama, a úplné stáří. Překvapilo mě, jak bylo vlastně těžké hrát přiměřeně věku, jestli mi rozumíte. Být tak akorát. Musela jsem opravdu pozorně poslouchat režii Martina Provosta. Když člověk hraje mládí, bojí se, aby nebyl trochu klišovitý, aby toho nedělal moc, aby nebyl karikatura. Střední období, i když ve filmu bylo dost ujeté, je spíš něco, co dokážu cítit a chápat. A stáří zase nesmí sklouznout ke karikatuře nebo naopak k nudě. Martin mě opravdu musel usměrňovat, protože ta postava je pořád v pohybu, plná života. I když byla nemocná, zůstávala plná elánu, energie, pořád se hýbala. A pak ve stáří, když se z ní ještě stala psychotička, nebylo snadné všechno udržet pohromadě. Martin mi hodně pomohl. Navíc ve filmu je řada nahých scén, které také musí být adekvátní k situaci.

Máte z nahoty na plátně obavy?

Příběh je o múze, kterou muž maluje nahou, to je vlastně téma filmu. Tento aspekt se promítá do vztahu dvou postav, do jejich vyznění. Všechny tyto scény se musí dopředu detailně probrat, přemýšlíme o tom společně. Na place se nahota musí odehrávat s laskavostí. Herci si musí navzájem naslouchat, musí respektovat svoje limity, pak je to jednoduché a přirozené. Když to nefunguje, nejsem schopna nahotu akceptovat. Při správném zacházení využíváme kouzlo filmu, které obavy rozptyluje. Nahota je pravdivá, takže má v příbězích svoje místo.

Hrajete v mnoha dobových filmech, kromě nejnovějšího snímku můžeme jmenovat třeba Ztracené iluze nebo Madam J. Čím si vysvětlujete, že přitahujete tento typ projektů?

Pro historické filmy mám osobně velkou slabost. Sama na ně ráda chodím do kina. Přitahují mě, takže je možná přirozené, že přitahuji i já je. A proč tomu tak je? Nevím, vždycky jsem je měla ráda, už od dětství. Bylo to něco, co mi pomáhalo poměrně snadno uniknout z reality do mé představivosti. Byla jsem proto častou návštěvnicí westernů, pirátských a dobrodružných snímků, zkrátka dobových filmů a prožívala jsem spolu s hrdiny jejich dobrodružství. Už tehdy jsem se jimi stávala a mluvila jejich hlasy, přeříkávala repliky. Dobové snímky mě možná tak trochu přivedly k tomu být herečkou, našly si mě samy.

Nehledám souvislost mezi svojí osobností a postavou, kterou mám hrát. Mnohem víc mě baví modelovat úplně neznámého člověka, vciťovat se do někoho, koho neznám.

Spolupracovala jste s režiséry Wesem Andersonem, Paolem Sorrentinem nebo Clintem Eastwoodem. Liší se spolupráce s těmito tvůrci od toho, co znáte od francouzských režisérů?

Nedokážu to zobecnit, ale řekla bych, že je to dost odlišné v závislosti na způsobu práce. Je hodně na mně, abych se dokázala přizpůsobit přístupu konkrétní režisérské osobnosti. Snažím se režiséry nijak neposuzovat, mít otevřenou mysl a podřídit se. Tím pádem je samozřejmě nesrovnávám, snažím se být k dispozici. Možná jsou některá specifika, která mají francouzští režiséři a režisérky, ale obecně se přístup liší člověk od člověka. A nezáleží na tom, jestli jde o velký americký projekt, nebo o menší evropský artový film.

Když mluvíme o režisérské technice práce: Martin Provost je původně herec, hrál dokonce dlouhou dobu v divadle. Je tohle vidět na jeho přístupu k hercům?

Určitě, má velké pochopení pro naši práci. Herecké zkušenosti v jeho případě přináší další kvalitu do režie. Nestává se, že by nám předehrával nebo nás nutil do svého stylu, spíš nám dává prostor a chápe, když dojde na potíže.

Mně osobně jste kromě svých filmových rolí hodně utkvěla v první epizodě francouzského seriálu Chci mluvit se svým agentem, který je právě ze zákulisí filmového průmyslu a je k vidění na Netflixu. Do jaké míry tomu tak je v realitě?

Nejsem to samozřejmě úplně já, i když hraji Cécile de France, ale je to obraz, který tvůrci udělali, aby mohli vyprávět příběh.

Související článek

ČT art uvádí: předčasně zesnulá herečka Marie Trintignantová očima své matky

• Jan Jaroš

To je jasné, ale všemožné detaily ohledně toho, do čeho všeho vás nutí, abyste získala roli – od nudných večeří přes lekce jízdy na koni až po plastické operace. Opravdu je život francouzské herecké hvězdy tak obtížný?

Spíš není. Všechno je trochu posunuté, aby to bylo ironičtější, vtipnější, dramatičtější. Ale je tam základ, který není daleko od reality. Víte, že jsem proti všemu nepřirozenému, což samozřejmě pramení z mých zkušenosti s tím, co všechno podstupují ostatní herečky a herci nebo jaké návrhy jsem za svoji kariéru vyslechla. Takže když Cécile v seriálu nutí jezdit na koni nebo podstoupit plastickou operaci kvůli roli ve filmu slavného amerického režiséra, nikdy se to nestalo, ale čerpá to z reálného základu.

Co vás vlastně pohání ve vaší herecké kariéře?

Všechno, co s mojí profesí souvisí. Spolupráce se všemi členy týmu, ať už jde o maskéry, vlásenkáře, kostymérky, to všechno mám ráda. Moment, kdy mě dokáže zaujmout právě režisérský přístup, nebo když mě okouzlí svými výkony herečtí partneři. Ale nejradši mám to, že mohu sama sloužit vyprávění zajímavého příběhu a naplnění režisérovy vize.