Série Redaktoři: Poslední pokus reformovat socialismus. Přestavba objektivem televizních kamer
Země socialistického bloku v první půli osmdesátých let ztrácely dech. Když na post sovětského vůdce nastoupil Michail Gorbačov a začal problémy pojmenovávat, nastal pohyb. Nevyhnul se ani Československu včetně „prostředků masové informace a propagandy“, jak se oficiálně říkalo médiím. Jak se odrazilo ve zpravodajství Československé televize?
Psal se 25. srpen 1989. Diváci si jako každý všední den krátce po sedmé hodině večerní mohli naladit Hospodářský zápisník, pořad připravovaný ekonomickou redakcí. Měl průměrnou sledovanost okolo 2,5 milionů diváků. Po příspěvcích o novinkách v Radě vzájemné hospodářské pomoci a JZD Slušovice přišel na řadu rozhovor, který všem vyrazil dech. Prognostik Miloš Zeman v něm navázal na svůj nedávný článek v Technickém magazínu a divákům vzkázal: „Asi vás nepotěším. Za posledních čtyřicet let jsme se dostali z desátého místa ve světě na čtyřicáté místo. V některých oblastech je to ještě horší. Například ve vědecko-technickém rozvoji jsme dnes, dle oficiálně publikovaných informací, zhruba na úrovni Alžírska nebo Peru a hluboko za Portugalskem, které je považováno za nejzaostalejší zemi západní Evropy.”
Přímost, s níž Zeman popsal kořeny systémových problémů socialismu, šokovala nejen diváky i vedoucí pracovníky v televizi. Moderátor Jan Zelený byl stažen z obrazovky, Zeman podle svých slov dokonce přišel o práci.
Odborník na prognostiku Miloš Zeman se stal v na konci srpna 1989 hostem Hospodářského zápisníku a divákům sdělil, že národní hospodářství je naprosto nekonkurenceschopné a jednoznačně ve své technologické úrovni zaostává za západní konkurencí. Demografický vývoj označil za alarmující a životní prostředí za zdevastované. Československo podle něj mohlo soutěžit s Alžírskem či s Nepálem, ale rozhodně ne s vyspělými zeměmi na druhé straně železné opony. Řešením dle něj mělo být zavedení „zdravé soutěže”. Nenastalo to z ničeho nic
Podhoubí pro kritická vystoupení na televizní obrazovce – pravda mírnější, než bylo to Zemanovo – vzniklo dávno před zmíněným rozhovorem. Postupná změna začala na jaře 1985, kdy tábor socialistických států tleskal nově zvolenému generálnímu tajemníkovi Komunistické strany Sovětského svazu Michailu Gorbačovovi. Nastoupil v době, kdy východní blok ekonomicky i politicky přešlapoval na místě. Gorbačov jej vytrhl z letargie. Oznámil balík reforem, které měly socialismus kompletně přebudovat. Trendem politického slovníku se staly dva pojmy: perestrojka a glasnost, přestavba a otevřenost. Perestrojka měla změnit socialistické hospodářství z neproduktivního a technologicky zaostávajícího systému centrálního plánování do podoby moderní, pružné a výkonné ekonomiky. Cílem glasnosti bylo omezení cenzury, rozvoj občanské společnosti a otevřené diskuze o jejích problémech.
Hospodářský zápisník
Byl vysílán mezi roky 1985–1990. Hlavním zaměřením pořadu bylo referovat o aktuální kondici, rozvoji a budoucnosti československého hospodářství. Slovo zde dostávali nejen politici, ekonomové či ředitelé státních podniků, ale také jejich zaměstnanci včetně řadových dělníků. Pořad se stal důležitou součástí veřejných diskusí o československé hospodářské přestavbě vyhlášené v posledních letech socialismu. V letech 1985–1988 průměrně pořad sledovalo 2 559 612 diváků.
Gorbačovovy reformy vyvolaly ve východním bloku na jedné straně velká očekávání u většinové společnosti, na straně druhé obavy dosavadních stranických kádrů ze ztráty moci. Vedoucí představitelé KSČ navíc na perestrojku pohlíželi s nedůvěrou ještě z jednoho důvodu. Stranický aparát byl plný lidí, kteří svou kariéru od roku 1970 stavěli na důsledném odmítání reformního socialismu. Zprávy z Moskvy o demokratizaci a tržních principech v socialistické ekonomice, na první pohled připomínající pražské jaro, je děsily. Zejména se obávali, že reformu, o niž se budou muset pokusit, neboť byla doporučována Moskvou, média příliš rychle zpopularizují a strana se ocitne ve vleku událostí – jako v šedesátých letech.
Tuto rozpolcenou atmosféru dobře ilustruje reportáž, v níž televizní publicisté v prosinci 1987 podnikli průzkum v hutním závodu ŽĎAS ve Žďáru nad Sázavou. Vyplynulo z něj, že přes devadesát procent jeho zaměstnanců vidělo změnu jako naprosto nutnou, ale mnozí z nich nevěřili, že ji budou schopni realizovat tehdejší funkcionáři.
Na konci roku 1987 redaktoři Československé televize provedli šetření názorů dělníků oceláren ŽĎAS ve Žďáru nad Sázavou. Většina dělníků požadovala razantní změnu systému a socialismus ve stávající podobě vnímala jako nefunkční. Zároveň si ale málokdo dokázal pod přestavbou představit něco konkrétního. Jedno procento, o to běží
Důvod pro rozsáhlé změny byl zřejmý běžným lidem i funkcionářům až na úroveň stranických špiček: centrálně plánovaná ekonomika byla zoufale neefektivní, československé hospodářství bylo technologicky zastaralé a podniky, které v šedesátých letech konkurovaly na světových trzích, převálcovala západní konkurence.
Hlavním problémem, zakódovaným přímo do systému, bylo takzvané pravidlo jednoho procenta. V zásadě spočívalo v následujícím: proto, aby ředitel socialistického podniku byl úspěšný, musel splnit plán přesně na 101 %. Jemu svěřený podnik nesměl plán nesplnit, ale nebylo žádoucí, aby byl příliš úspěšný. Pokud by totiž ukázal pravý potenciál svého závodu, hrozilo by, že v příštím plánovacím období na něj budou kladeny vyšší nároky. A to bylo riskantní. Mezi zaměstnanci, jejichž prémie závisely právě na onom jednom procentu nad plán, a vedením podniku tak vznikl nepsaný pakt s cílem splnit plán za každou cenu.
Namísto kolektivního úsilí na budování socialismu probíhalo spíše kolektivní úsilí o tutlání problémů, falšování výkazů a záměrné plýtvání materiálem.
V roce 1987 se stranické vedení odhodlalo k (poslednímu) pokusu o změnu a přišlo se zavedením tržních mechanismů. Stát a plán měly zůstat v pozadí a hlavním kritériem úspěchu podniků měl být zisk. Není překvapivé, že důsledkem byl otřes socialismu v samotných základech.
Píše se rok listopad 1987 a Zetor vyrábí na sklad. Československý výrobce zemědělské techniky se není schopen prosadit na zahraničních trzích. Plán není naplněn a parkoviště před továrnou jsou plná traktorů, které technicky zaostávají za konkurencí. Situace si vyžádala i kádrové změny. Přestavba přinesla vlnu kritických hlasů nevyhýbajících se největším továrnám národního průmyslu, Televizní noviny, 20. 11. 1987, zdroj Archiv ČT Modernizovat se neměl jen systém řízení, ale také vybavení továren. Hesly se staly kybernetika, robotizace a automatizace. Přestavba hledala vzor socialistického podnikatele, jehož úspěch by mohl být důkazem, že aktivní manažer je budoucností socialistického hospodářství. Stal se jím například František Čuba, předseda „československého Silicon Valley” JZD Slušovice. V tomto družstvu se mimo extrémně úspěšné živočišné a rostlinné výroby odehrával vývoj počítačů, podnik dokonce disponoval vlastní leteckou společností Air Moravia. V roce 1987 jen toto jedno družstvo zajišťovalo výrobu a služby v hodnotě 3,5 miliardy korun.
Na jaře 1987 se Čuba stal hostem nového televizního diskusního pořadu s názvem Tisková konference. Ve studiu se posadil před kolektiv novinářů, kteří mu kladli otázky s cílem pojmenovat tajemství „slušovického zázraku”.
Předseda JZD Slušovice v pořadu Tisková konference v roce 1987 vysvětloval, jak centrálně řízená socialistická ekonomika zabíjí rozvoj podniků. Jeho výklad obsahoval i zmínky o tom, že západní úvěrování firem je mnohem efektivnější, než centrální plánování nebo jak manažery rovnostářský systém trestá za jejich iniciativu. Rovnostářství u konce s dechem
Přestavba přinesla i změnu v myšlení pozdně socialistické společnosti. Do té doby striktně dodržované paradigma rovnostářství se začalo pozvolna rozpadat jak na úrovni zaměstnanců, tak podniků. V médiích dostávali stále častěji prostor dělníci, kteří tvrdili, že oni sami a jejich nejbližší kolegové nechávají na směně maximum a odvádějí špičkovou práci, aniž by za to byli adekvátně ohodnoceni. Měli pocit, že plody jejich práce se rozpustí v anonymním soukolí centrálně řízeného hospodářství, kde se skrývají různí lenoši žijící na úkor ostatních.
Mezi pracujícími se začal šířit názor, že není dlouhodobě udržitelné, aby se měli všichni stejně a žádali, aby byli odměňováni na základě skutečného výkonu. Tento postoj – o pár let později spojený s tržní transformací – měl během přestavby paradoxně sloužit zájmům socialismu.
Dosažení všeobecného blahobytu a rovnosti bylo jednou z hlavních priorit socialismu. Během přestavbové snahy o větší produktivitu práce se však přílišná rovnost dostala pod palbu kritiky. Zanedbatelné rozdíly mezi mzdou pracovitých zaměstnanců a zahalečů nevyhovovaly jak vedení podniku, tak samotným dělníkům. Ti byli přesvědčeni, že za dřinu a plné nasazení musí dostat větší odměnu a to na základě výkonnosti. Princip zásluhovosti tak otevřel dveře přijetí individualistické logiky devadesátých let. Přestavba nesměřovala k vytvoření konkurenčního prostředí netoliko mezi zaměstnanci, ale i mezi podniky. Na přelomu let 1986 a 1987 se rozproudila debata o návrhu zákona o státním podniku, který sliboval řadu systémových změn v národní ekonomice. Podniky měly fungovat samostatně, přestaly se prioritně orientovat na plnění pětiletého plánu a začaly se soustředit na tvorbu vlastního zisku.
Od státního financování se postupně ustupovalo — každý podnik si měl zajistit prostředky na provoz sám. Úloha státu se omezovala na slaďování zájmů jednotlivých podniků tak, aby byly zároveň naplňovány potřeby obyvatelstva. Zachování socialismu se nově spojovalo s posílením dělnické samosprávy: rady pracujících volily ředitele a disponovaly také pravomocí je odvolat.
Státní podnik Palma v Bratislavě zabývající se kosmetickou výrobou volí nového ředitele. Měl by jím být kvalifikovaný, vzdělaný a perspektivní manažer, který ale musí přesvědčit nejen své nadřízené, ale také dělníky. Ti totiž dostali nově právo o jmenování hlavy své továrny rozhodovat. Hlavně, aby se to nevymklo
Překotné změny se pochopitelně dotkly i fungování médií. Přestavba byla příležitostí, na niž novináři dlouho čekali. Sovětští i čeští žurnalisté dostali možnost věnovat se problémům, které byly dosud veřejným tajemstvím. Navzdory tomu, že socialistický novinář se i dle platného etického kodexu měl věnovat takzvané konstruktivní kritice, jednalo se o očividný zlom v možnostech investigativní práce. Konstruktivní kritika, typická pro normalizační zpravodajství, byla totiž limitována tím, že nesměla zajít do zpochybňování systému jako takového, ale měla pouze upozorňovat na každodenní drobné problémy. Perestrojka umožnila novinářům jít blíže k jádru věci a nasvítit dosud tabuizované systémové problémy.
V Československé televizi byli v tomto směru nejaktivnější členové ekonomické redakce. Jiří Hrabovský vzpomínal, že zatímco ještě v první polovině osmdesátých let byla práce ekonomické redakce na poradách občas zlehčována dotazy typu „Co tam dnes mají kola-páky-hřídele?”, s příchodem přestavby se hospodářství a ekonomika dostaly do středu dění. Hrabovský tvrdí, že perestrojka pro ně představovala „beranidlo”, jež jim pomáhalo prorazit do vysílání s dříve nemyslitelnými tématy. „A když se to někomu z nadřízených nelíbilo, tak jsme řekli: No co, perestrojka, glasnost, to po nás přeci chcete.”
Vysílání obohatila nejen pravidelná rubrika večerních Televizních novin s názvem Cestou přestavby, ale také diskusní a investigativní pořady publicistické redakce Sondy, Tisková konference či Máte slovo a další. Sledovanost zpravodajského pořadu ekonomické redakce, nazvaného Hospodářský zápisník, rostla.
O co více novináři chtěli pracovat kriticky a otevřeně, o to více tlačil stranický aparát na vedení televize, aby se situace nevymkla straně z rukou. Vedení KSČ mělo obavy, aby kritika nepřerostla ve zpochybňování socialismu a k požadavkům na transformaci politického systému.
Redakce je zavalena dopisy diváků, kteří se vyjadřují k procesu přestavby a dožadují se informací. Redaktor ekonomické redakce Jiří Hrabovský ve studiu Televizních novin slíbil, že hlas veřejnosti nebude oslyšen a zároveň oznámil novou zpravodajskou rubriku s názvem Cestou přestavby, která bude složena z reportáží natočených přímo v podnicích, kde se reformy prováděly. Televizní noviny, 22. 5. 1988 Drbali jsme to moc dlouho
Pokračovaly výjezdy redaktorů přímo do podniků a provozů, oproti předchozím letům však získaly odlišný charakter. Ke slovu už se nedostávali pouze funkcionáři připravení odříkat předem připravené fráze, ale v mnohem větší míře také řadoví zaměstnanci. Tyto rozhovory dokládají do té doby nevídanou odvahu a ochotu občanů otevřeně mluvit o reálném socialismu jako dlouhodobě nefunkčním systému.
Svářeč továrny LIAZ Václav Tomsa řekl v březnu 1989 v rozhovoru s Jiřím Hrabovským, že přestavba „nepojede tak honem. Vždyť jsme to drbali dvacet let, čtyřicet let, v některých věcech, a to nepůjde rychle.” Oněch čtyřicet a dvacet let zjevně odkazuje na Vítězný únor v roce 1948 a potlačení ideálů pražského jara o dvě dekády později. Z nečekané strany tak v hlavním vysílacím čase zazněla kritika předchozího vývoje společnosti pod vedením komunistické strany. Rozhovor zároveň lze vnímat jako doklad toho, že otevřenější diskuse nad udržitelností systému reálného socialismu, která probíhala nejpozději od ledna 1987, vedla ke zpochybnění celého systému.
Přestavba ve výrobě nákladních vozů Liaz byla na jaře 1989 v plném proudu. Jiří Hrabovský natáčel s běžnými zaměstnanci, kteří otevřeně mluvili o chybném vedení země. Svářeč Václav Tomsa tvrdil, že kořeny problému tkví v politice strany od roku 1968 nebo dokonce už od roku 1948. Materiál odvysílala ČST v rámci pořadu Hospodářský zápisník. Proměnou prošel i žánr angažovaných komentářů redaktorů ve studiu. Dlouhá léta byli diváci zvyklí poslouchat ideologicky přetížené komentáře o úspěších socialismu či naopak problémech kapitalistického Západu. Ty z obrazovky pochopitelně nevymizely, ale doplnily je komentáře s kritickým podtextem a apelující na nutnost změny přístupu jednotlivců i systému. Novým mottem se stala odpovědnost na všech úrovních společnosti, včetně novinářů.
Plány na zavedení podnikavosti, vyšší míry zásluhovosti a individualismu razantně proměnily situaci. Vždyť socialismus byl ideově postaven na rovnostářství a společném úsilí. Radikální změna celkového nastavení společnosti začala být představitelná nejen pro experty a akademiky, kteří „tiše“ věděli, jak na tom země reálně je, nýbrž i pro běžné občany. Média včetně zpravodajství Československé televize pootevřela dveře tržní a demokratické transformaci devadesátých let.
