Šógun Holmes. Japonský film Samuraj a vězeň spojuje napínavou detektivku a filozofické drama

Období samurajů a šógunů je v japonském filmu oblíbenou historickou látkou už od samotných počátků tamního filmového průmyslu. Průběžně se do něj vracejí největší mezinárodní režisérské hvězdy jako Akira Kurosawa, Kendži Mizoguči, Nagisa Óšima nebo Takeši Kitano. Díla žánru džidaigeki, tedy filmy z období předmoderních dějin Japonska, se nejčastěji odehrávají v éře tokugawského šógunátu, tedy od sedmnáctého do devatenáctého století, kdy v zemi vládl relativní mír, nicméně udržovaný rigidním kastovním systémem. Druhým oblíbeným obdobím je éra „válčících států“, neboli sengoku džidai, která tokugawské době předcházela. To byla naopak dlouhá etapa počínající už v 15. století, kdy bylo území Japonska rozdrobeno do řady menších autonomních území, která mezi sebou neustále intrikovala, uzavírala vratká spojenectví a vedla války.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Právě v téhle době se odehrává snímek Samuraj a vězeň. Zatímco třeba zmíněný Takeši Kitano ve svém filmu Kubi zachytil tutéž éru jako velkolepou cynickou fresku nesmyslných a groteskních krvavých jatek, Kijoši Kurosawa (který není v žádném příbuzenském vztahu s Akirou Kurosawou) nás naopak uzavírá do klaustrofobního prostředí jediného hradu, jehož panovník se ocitá v čím dál svízelnější situaci a těžko hledá spojence proti stále mocnějším nepřátelům. Rozdíl je také v tom, že zatímco Kitanův film ukazuje, jak knížata využívala různé ideály a společenská pravidla jen k vypočítavému upevňování vlastní moci a k různým zradám, Samuraj a vězeň se zaobírá tím, čemu tehdejší lidé věřili, jak je ovlivňovala společenská pravidla a jak se někteří z nich (možná) snažili změnit myšlení celé generace k lepšímu.

Ve skutečnosti zrádce a zbabělec?

Hlavní postavou filmu je reálný historický kníže Araki Murašige, který je poněkud záhadnou figurou éry válčících států. Je známo, že zradil svého někdejšího spojence Nobunagu Odu, jednoho z nejmocnějších feudálů své doby, načež po několika měsících utekl ze svého hradu a nechal své poddané napospas nepřátelským armádám. Důvody jeho odchodu nejsou známy, ale je díky nim považovaný za zbabělou osobnost, která se odchýlila od samurajského kodexu cti.

Kijoši Kurosawa se o Murašigeho osobnost údajně zajímal delší dobu, ale k natočení filmu ho přímo inspiroval stejnojmenný román od uznávaného autora detektivek Honobua Jonezawy. Ten se odehrává právě na Murašigeho dvoře v době, kdy zradil Odu a zoufale hledá spojence. Zároveň se uvnitř hradu odehraje několik záhadných událostí, které Murašige musí vyřešit spolu s vynikajícím stratégem Kanbeiem, jenž je jeho vězněm.

Vězeň Kanbei Kurod (Masaki Suda) je výborný stratég, foto: CinemArt

Původní kniha je především klasická „whodunit“ detektivka ve stylu Sherlocka Holmese. Kurosawův film je proto rozdělený do čtyř částí, z nichž každá je věnovaná jinému případu. Snímek ale zároveň formálně vzdává hold klasickým historickým dramatům, jaká ve zlaté éře tohoto žánru, tedy v padesátých letech, netočil zdaleka jen Akira Kurosawa. Proto je také zdrženlivý, co se týče ztvárnění samotného pátrání po pachatelích. Nejsou tu žádné myšlenkové mapy ve stylu současných snímků podle Sherlocka Holmese, dokonce ani žádné flashbacky. Většina vyšetřování se odehrává v dialozích.

Kurosawa mluví například o tom, že tehdejší kamery byly mnohem těžší a komplikovaněji se s nimi manipulovalo, takže pohyb kamery je ve starých filmech mnohem vzácnější než dnes – což se snažil ve svém snímku napodobit. Režisér nicméně už v minulosti proslul svými formálně zdrženlivými thrillery a dramaty plnými vnitřní tenze (například Kairo nebo Tokijská sonáta).

Střídmě, ale napínavě

V Samuraji a vězni ukazuje, že s těmito formálními omezeními umí natočit napínavý snímek. Kurosawův střídmý styl je nadto v detailech velmi rafinovaný. V rozhovoru například režisér říká, že musel řešit obtížný problém, jak co nejlépe zachytit velmi častou situaci, kdy některý z panovníků stojí, zatímco poddaný před ním klečí na zemi. Tahle situace zároveň chytře pojmenovává problém, jímž se snímek zabývá na hlubší úrovni.

Samotné případy tu zároveň souvisejí se sílícím napětím uvnitř hradu, jehož obyvatelé očekávají útok nepřátelské armády a zároveň si nejsou jisti, zda dorazí přislíbené posily od spřáteleného knížectví. Podivné události, které musí Murašige vyšetřit, jsou projevem úzkostí a tlaků uvnitř nervózního mikrosvěta knížecího dvora, kde je čím dál těžší udržet morálku a autoritu jak u důstojnictva, tak u řadových vojáků.

Juriko Jošitaka a Masahiro Motoki v roli manželů, kteří se musejí mít v nejisté době válčících států na pozoru, foto: CinemArt

Ve filmu detektiv a humanista

V Kurosawově podání totiž Murašige není jen detektiv a už vůbec ne zbabělec, který prchnul před nepřátelskou armádou. Naopak, snímek ho představuje jako osobnost, jež se v rámci svých možností snaží reformovat morálku, podle níž žije zbytek společnosti. Různé postavy ve filmu reprezentují především rozdílné vztahy ke smrti, která je v dobách vleklého válečného konfliktu základním tématem pro veškerou morálku. Murašigeho nepřítel Oda Nobunaga je představen jako tyran, který používá zabíjení k zastrašování ostatních, což mu krátkodobě přináší výhody, ale dlouhodobě se to vymstí. Jeho vazalové zase ctí samurajský kodex, který klade oddanost pánovi před vlastní život. Zajatý syn nepřátelského vojevůdce touží zemřít mečem, protože mu to podle buddhistické tradice zajistí rajskou posmrtnou existenci. Další postavy mají zase odlišné názory na hodnotu lidského života i smysl smrti. Samotný Murašige oproti ostatním knížatům odmítá své rukojmí zabíjet, což vnímá jako projev humanismu, ale zároveň tím naráží na fakt, že zbytek společnosti si jeho počínání vykládá jinak a jedná podle toho, často velmi krutě.

Kijoši Kurosawa prohlašuje, že pro současného člověka je nemožné vcítit se do toho, jak vnímali a přemýšleli lidé éry válčících států – už prostě jen proto, že násilí a smrt tu byly běžnou součástí každodenního života. Jeho postavy se ale svými problémy vztahují k dnešku. Jednak polemizují s fatalistickou samurajskou morálkou, která je v současné japonské společnosti stále živá. Především však připomínají, jakou moc mají tradiční vzorce hodnot a jak těžké je jim vzdorovat. Všechny Murašigeho detektivní případy nakonec vedou k jednomu strůjci, jemuž jde také především o sílu tradic a jejich vliv na myšlení lidí. Samuraj a vězeň tak přináší nejen svěží mix žánru a nostalgickou podívanou, ale také nenucenou, a přitom naléhavou úvahu nad smyslem života i smrti.