Dvě tváře Takeši Kitana

Takešiho Kitana lze řadit k tak věhlasným tvůrcům, jakými byli Akira Kurosawa, Kaneto Šindo či Nagisa Ošima. Pojí je s nimi mimo jiné početná ocenění, která získal na prestižních západních festivalech. Jenže málokdo tuší, že z Kitanova odkazu známe pouze jednu část, zatímco tu druhou – a dlouho převažující – znali a vyhledávali pouze japonští diváci. Kitano se totiž prosadil jako televizní bavič, vystupoval coby Beat Takeši. Nasadil si masku extravagantního komedianta, jenž v řadě převleků a masek soustavně a bez slitování parodoval tradiční (nejen rodinné) zvyklosti. A jen skuteční Kitanovi znalci byli schopni postihnout jeho různorodé polohy – od umělce, který si sám píše scénky, ale také maluje, přes společenského a politického glosátora až ke svébytnému filmaři.

Slib nesplnil, ostudu dělal

Dokument Yvese Montmayeura (* 1963), jenž je mimo jiné podepsán pod ceněným portrétem rakouského filmaře Michaela Hanekeho, přibližuje obě Kitanovy polohy. Pro snímek nazvaný Citizen Kitano, v ČT ovšem nasazený pod lapidárním titulem Takeši Kitano, si Montmayeur přizval odborníky, některé umělcovy spolupracovníky a zejména jeho samotného. Kitano v dokumentu průběžně komentuje své životní osudy. S notnou dávkou nadsázky i (sebe)ironie osvětluje cestu ke slávě i uznání. Dozvíme se, že od dětství, které prožil v dělnické čtvrti válkou poničeného Tokia, rád bavil vrstevníky, i když byl naplněn i hněvem a traumaty z neřešitelné chudoby. „Ve škole mi učitelé nadávali a dostával jsem od nich facky. Tak jsem začal rebelovat, policie nás šmahem považovala za delikventy,“ vzpomíná s nahořklým úsměvem.

Nadchlo jej kočovné divadlo s komentovanými obrázky zpravidla senzačních, mimořádných dějů. Malý Takeši po takovém divadle toužil, takže ho jednoduše ukradl a začal provozovat sám. Záhy objevil americkou kinematografii: Okouzlily jej grotesky s Chaplinem, Laurelem a Hardym. V polovině šedesátých let začal studovat na tokijské univerzitě a postupně v něm klíčil zájem o světovou, zejména francouzskou literaturu. Když i do Japonska dorazily studentské bouře, prostě se jich účastnil: „Házeli jsme kameny. Zpívali jsme písně, aniž bychom rozuměli jejich smyslu. A zadělali jsme si na problémy.“

Zbraně a násilí se často objevují v Kitanových filmech i u postav, které sám ztělesňuje, zdroj: Film Stage

Slib matce, že se stane inženýrem, nesplnil. Přitahoval jej kabaret, vystupoval v divadelních scénkách. Zjišťoval, že je nadán smyslem pro improvizaci. U diváků měl úspěch, ale sotva si tím vydělal na živobytí. Pomáhal si, jak to šlo – i skrze kontakty na kriminální podsvětí, na pověstnou japonskou jakuzu (jí a jejímu „kodexu cti“ v budoucnu zasvětil několik filmů). Podařilo se mu uchytit se v televizi. Bavil svými převleky: Představil se jako superhrdina, šílený vědec i jako baletka, řádil jako obří dikobraz. Čím groteskněji vyhlížel a čím byly jeho gagy absurdnější, tím větší si získával pozornost. Až začal vadit vládnoucím vrstvám, prý Japonsko zesměšňuje a dělá mu ostudu.

Nestanovuje si hranice

Nagisa Óšima, autor skandálního a zakazovaného filmu Korida lásky (1976), si v roce 1983 usmyslel, že do drastického příběhu ze zajateckého tábora Veselé Vánoce, pane Lawrenci obsadí stěží uvěřitelnou dvojici: Vedle sebe se ocitnou zpěvák a hudebník David Bowie a komik Takeši Kitano. Bowie zde nezpívá, zato hrdinně trpí, zatímco Kitano modeloval bezcitného surovce, na hony vzdáleného jeho ustálenému typu. Když se potají šel na film podívat, šokovalo jej, že diváci se začali smát, jakmile jej na plátně spatřili. Tehdy si uvědomil, že na svém hereckém rozdvojení musí usilovně zapracovat.

Trvalo roky vyplněné rolemi darebáků a zločinců, než si upevnil svou druhou tvář. Nikdy nezapomněl na Óšimova slova, že v sobě skrývá široký talent sahající od burlesky až ke shakespearovské tragédii.  Ostatně s Óšimou spolupracoval ještě několikrát. Ale touha po autorském vystupování jej zákonitě vedla k filmové režii, aniž by se zřekl jak psaní scénářů, tak hraní. Začínal gangsterkami a kriminálními filmy, v nichž zužitkoval obeznámení se světem jakuzy. Asi přesný je postřeh jednoho z těch, kdo okusili Kitanovo režijní vedení, že práce s ním připomíná jazzovou improvizaci – musíte se ustavičně přizpůsobovat jeho tempu i spontánně vznikajícím nápadům.

Kitanovo druhé já. Záběr z dokumentu Takeši Kitano, foto: archiv ČT

Pozvolna přešel k psychologickým dramatům o všedních lidech, kteří dokážou obstát ve složitých situacích a vyřešit těžká dilemata. Na benátském festivalu zvítězil se snímkem Ohňostroj (1997). „Zcela kitanovský mix hluboko skrytých a cudně prožívaných citů s bezohlednou brutalitou bývalého policisty, který si svou spravedlnost musí krutě vybojovat s jakuzou, je pro evropského diváka, neznalého krutých stránek života v japonské společnosti, jistě trochu šok,“ psalo se v anotaci, když snímek před časem uváděla Česká televize. Kitano byl třetím Japoncem, který v Benátkách zvítězil – po Kurosawově novátorském historickém Rašómonu (1950) se čtyřmi rozdílnými variantami téže násilné události a po Inagakiho sociálním dramatu Rikša (1958).

Do početné Kitanovy filmografie přibyly další mimořádné položky. Jednou se přimykají k melancholickým rozborům lidského nitra (Kikudžiro, 1999), jindy oživují klasické samurajské typy (Samuraj, 2003). Nejčastěji se Kitano vrací k prvotnímu námětovému okruhu, který se týká jakuzy. Ale povoluje uzdu i svému „druhému já“, až dospívá k poloze jakési zpola fiktivní, notně surrealistické autobiografie (Takeshis‘, 2005), která však nezasvěceného diváka spíše zmate.

Zbývá doplnit, že do Kitanových osudů i umělecké dráhy zasáhla v polovině devadesátých let těžká havárie. V závěru dokumentu se svěří: „Jelikož jsem o vlásek unikl smrti, nezáleží na tom, jak dlouho tu ještě budu žít. Od té nehody si nedávám žádné hranice, točím filmy, jak chci.“ Přijal jmenování do tokijské samosprávy. Cení si výstavy svých obrazů. Svůj dosud poslední film, akční Finální ukrutnost, režíroval před pěti roky. Ale podle loňských zpráv z tisku připravuje svůj vůbec poslední snímek, situovaný do 16. století, konkrétně do roku 1582, kdy byl v chrámu v Kjótu zavražděn slavný válečník Nobunaga Oda.

Plakát k filmu, zdroj: IMBD