Souhra navzdory rozdílům. Kapelo, hraj – film, který spojuje

Nejproslulejší skladbou francouzského komponisty Maurice Ravela je Bolero, inspirované stejnojmenným španělským tancem. Za svou chytlavost vděčí jednoduché struktuře. V osmnácti úsecích se s narůstající hlasitostí neustále opakují pouze dva melodické motivy. Během toho dochází ke střídání a kombinování různých nástrojů. Podobně je pojat film Kapelo, hraj, v němž orchestrace uvedené skladby hraje stěžejní úlohu. Dvě melodie jsou zde reprezentovány dvojicí sourozenců s odlišnou povahou, historií a sociálním zázemím.

Kýč se nekoná, naštěstí

Thibaut Desormeaux je uznávaným dirigentem z bohaté pařížské rodiny, který kvůli leukémii urgentně potřebuje transplantaci kostní dřeně. Při pátrání po vhodném dárci zjišťuje, že byl adoptován a kdesi má pokrevního bratra Jimmyho Lecocqa. Ten vyrůstal v mnohem skromnějších poměrech v průmyslové severní Francii, kde teď pracuje ve školní jídelně. Kromě genetické výbavy mají oba muži navenek společné už jen jedno – perfektní hudební sluch. Jimmy ve volném čase hraje na trombon ve vesnické dechovce, která se zrovna připravuje na celostátní soutěž a potřebuje kapelníka…

Sarah Suco a Pierre Lottin ve filmu Kapelo, hraj, foto: Aerofilms

Nástin námětu by mohl budit obavu z předvídatelného kýče. Privilegovaný hrdina se díky vážné nemoci a setkání s tvrdou dělnickou realitou stane pokornějším a znovu objeví smysl bytí. Ačkoli k tomu zápletka svádí, film k citové manipulaci a patetickému udělování velkých životních lekcí naštěstí nesklouzne. Nejtíživější aspekty scénáře – Thibautův zdravotní stav, pravdu o adopci či první shledání obou bratrů – jsou „odbaveny“ během bryskního úvodu.

V následujících devadesáti minutách film s podobnou úsporností vypráví nikoliv o umírání, nýbrž o životě, respektive o schopnosti žít spolu navzdory odlišnostem. Emocionálním jádrem příběhu je komplikovaný vztah Thibauta a Jimmyho, kteří záhy zjišťují, že jsou si podobnější, než si kvůli třídním předsudkům byli ochotni přiznat. Režisér Emmanuel Courcol, který spolu s Irène Muscari a Oriane Bonduel napsal scénář, přistupuje k postavám bez stereotypizace.

Režisér Emmanuel Courcol přo natáčení, foto: © Diaphana Distribution

Naslouchej, komunikuj, uvažuj

Protikladnost bratrů vyprávění nedovádí do krajnosti a jejich proměna nepůsobí vykalkulovaně, protože není řízena zásahy osudu, ale je předurčena sociálním postavením. Thibaut (hraje jej Benjamin Lavernhe) na severu Francie objevuje svět v rozkladu. Fabriky se zavírají, pracovní místa mizí a lidé propadají zoufalství. Hudba je jednou z posledních radostí, které jim zbývají. Na nabídku, aby dirigoval vesnickou dechovou kapelu, protagonista kývne hlavně kvůli provinilému pocitu. Zatímco on vyrůstal v blahobytu, jeho bratr živořil bez vyhlídek na sociální vzestup.

Prostředkem sociální mobility, díky němuž se různé světy mohou prolínat, se zde stává právě hudba. Thibaut objevuje půvab dechovky a vrací se ke svým kořenům, z nichž byl adopcí vytržen. Jimmy (Pierre Lottin) si pak uvědomuje, že preference určitého hudebního stylu není výhradně věcí vkusu, ale i prostředí, v němž žijeme. Klasickou hudbou neopovrhuje, ale neměl dost příležitostí si vůči ní vypěstovat patřičnou citlivost. Setkání obou bratrů tyto společenské bariéry ruší. Také v soundtracku se mísí klasika s jazzem a francouzskými lidovkami.

Thibaut se svou vinu snaží odčinit i drahými dary, ale režisér z něj nedělá spasitele, který svého bratra přišel vytrhnout z bídy. Kapelo, hraj se vyhýbá oběma nejobvyklejším klišé podobných filmů: Není ani blahosklonnou sociální pohádkou, v níž by soukromé peníze vyřešily systémové problémy, ani adorací života v chudobě. Postavy zastupující různé třídy jsou si rovnocenné ve své opravdovosti. Na ní mají zásluhu jak Benjamin Lavernhe a Pierre Lottin v hlavních rolích, tak skuteční členové dechovky v rolích vedlejších.

Prostředí dechové kapely a kombinace profesionálních herců s naturščiky vybízí ke srovnání s ranou tvorbou Miloše Formana. Obdobný je i trapně humorný tón některých interakcí mezi zaskočeným Thibautem a jeho hostiteli. Courcol k svým hrdinům ovšem zaujímá méně sžíravý postoj. Kriticky se staví hlavně k systémovým příčinám nerovnosti, jako je proměna pracovního trhu a neschopnost státu na ni adekvátně reagovat. Přes odlehčenost vyprávění a zaměření na vztahová dramata snímek neztrácí ze zřetele sociální podtext.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Spíš než k Formanovi má proto Kapelo, hraj blízko k humanistickým sociálním dramatům Kena Loache: Nabízí ucelený obraz života lidí na společenské periferii a vyhýbá se falešné útěše. Courcol a Loach zároveň sdílejí přesvědčení, že komunikace, naslouchání (a hudba) mohou smazat zdánlivě nepřekonatelné rozdíly. Energický, humorem proložený film dokládá, že o podobných tématech lze vyprávět přístupně, a přitom nikoliv banálně. Formou, která osloví festivalové publikum i ty, kdo chtějí jen „feel good“ zábavu.

Není to možná stejné umění jako bezchybné provedení Ravelova Bolera. Ale v době, kdy je společnost – nejen ta francouzská – extrémně fragmentarizovaná a každý sveřepě brání svůj vlastní zákop, jde o umění, které potřebujeme více než kdy jindy.

Plakát k filmu, zdroj: Aerofilms