Nicolas Cage trpí na pláži. Surfař je absurdní hříčka i chytrý film o maskulinitě

S Nicolasem Cagem (* 1964) se z filmových hvězd jeho generace může měřit snad jen Tom Cruise. Jenže zatímco Cruise je ve svých dvaašedesáti letech tahounem blockbusterové akční frančízy Mission: Impossible, kde předvádí neuvěřitelné kaskadérské kousky, Cage křísí svou kariéru v nízkorozpočtových indie filmech, v nichž se zpravidla buď tváří unaveně, nebo předvádí eruptivní výlevy vzteku či zoufalství.

Zběsilost v srdci

Pro jeho současnou image jsou zásadní dvě věci. Prvním z nich je zlomové období jeho kariéry z přelomu nultých a desátých let. Tehdy se jeden z nejlépe placených herců Hollywoodu dostal do finančních problémů vinou naprosto excesivního utrácení. Působilo jako vyšinutost z některého jeho filmu – v té době Cage vlastnil několik ostrovů, zámků, devět vozů Rolls-Royce, dinosauří lebku či množství obrazů a sběratelských popkulturních artefaktů. Následovala série žalob, která herce zdiskreditovala a uvrhla jej na několik let do fáze, kdy hrál především v rutinních béčkových filmech.

A věc druhá? Přibližně v téže době stoupala jeho virální pověst performera, který si libuje ve zběsilém přehrávání emocí – výmluvný sestřih nabízí YouTube video Nicolas Cage Loses his Shit. Podobné „best of“ samozřejmě vyzobaly nejexcitovanější kreace ve filmech jako Polibek upíra, Rituál nebo Špatnej polda. Tenhle pohled na jeho herectví je sice do jisté míry zkreslený, na druhou stranu Cage vždy byl hereckým maximalistou, který své metodě říká Nouveau Shamanic. Například vedlejší roli ve filmu Peggy Sue se vdává údajně vytvořil částečně podle animované postavičky z dětského seriálu. V  polovině devadesátých let prohlásil, že chce do své herecké dráhy nacpat co nejvíc různorodých kariér.

Z těchto dvou pověstí na sklonku desátých let povstala Cageova hvězda jako fénix z popela. Vystupoval v indie hororech (jako Mamka a taťka, Mandy nebo Barva z kosmu) postavených na psychedelickém excesu. Se jmenovaným hercem počítaly především jako s performerem dodávajícím patřičnou dávku „Cage rage“ (čili cageovské zběsilosti). Na podobnou notu hrály i role ve filmech jako Prase, Sekáč nebo To se mi snad zdá, nemluvě o komedii Nesnesitelná tíha obrovského talentu, kde Cage hraje fiktivní verzi sebe sama.

Jsme fakt tvrdý

Do téhle linie zapadá i loňský Surfař. Recenze na něj si rozhodně zaslouží takhle obšírný úvod, neboť snímek je film je Cageově přítomnosti postavený. V jednoduchém příběhu o muži ve středních letech, který se vrací na australskou pláž svého dětství, aby si tu koupil dům a zasurfoval si se svým synem, Cage v hlavní roli prakticky nesleze z plátna. A co je podstatnější – Surfař opakuje podobnou dějovou osu, jakou najdeme v mnoha pozdních hercových filmech. Vesměs jsou to variace příběhů o křivdě a pomstě: v hrdinech postupně narůstá frustrace, načež si projdou fází truchlení či existenciálního zmaru, po níž následuje osvobození vnitřní bestie. Cage tu funguje vysloveně coby továrna na zuřivost, jako parní stroj, v němž se postupně hromadí tlak, dokud nedojde k výbuchu. Tohle schéma umožňuje nejlépe vytěžit dvě základní polohy cageovské střelenosti – záchvaty hněvu a okamžiky zděšeného zírání do prázdna.

Surfař, za nímž stojí tvůrce fantaskních filmů Vivarium a Nocebo, irský režisér Lorcan Finnegan (* 1979), by se rozhodně dal prohlásit za star vehicle, tedy film založený na osobnosti ústřední herecké hvězdy. Zároveň je kolem Cageovy specifické osobnosti vystavěný velmi nápaditě. Nesnaží se spiklenecky pomrkávat na diváky nebo to přehánět se zběsilou nadsázkou. Naopak, děj takřka úplně vyklízí Cageovi prostor –příběh se odehrává na jednom místě a většina vedlejších postav včetně samozvaného vládce australské pláže tu slouží víceméně jako katalyzátory hercových kreací.

S „ohnivou“ Cageovou osobností dobře koresponduje i zářivá barevná paleta filmu, který se odehrává na rozžhavené surfařské pláži a v halucinačních sekvencích se obraz vlní, jako kdyby to byla vodní hladina. Zápletka využívá správnou míru nadsázky – hrdina stojí proti mačistickému surfařskému kultu vedenému charismatickým guru, který jako by parodoval všemožné hlasatele hypermaskulinity na sociálních sítích. Můžeme v něm vidět i odkaz na typickou australskou siláckou kulturu, kde si všichni, zejména muži, neustále navzájem musí dokazovat vlastní tvrdost. To, že je celá tahle komunita spojená se surfováním, zároveň ukazuje, jak svým způsobem infantilní a totemistické tohle myšlenkové nastavení je. Obzvlášť když proti němu stojí Nicolas Cage, u nějž jsou stabilní součástí jeho maskulinity dětinsky přepálené výbuchy vzteku.

Hezky vyladěno

Ostatně, mezi Cagem a jeho postavou můžeme pozorovat řadu paralel, jež nejsou kladeny na odiv, ale stírají hranici mezi tím, zda na plátně sledujeme fikčního hrdinu, anebo herce. Muž si chce koupit nemovitost na pláži, ale kvůli nešťastným řízením osudu se z něj stává čím dál větší troska – přesně totéž se přitom dělo na počátku desátých let dělo herci v osobním životě.

Příznačné rovněž je, že cesta k vykoupení hlavního hrdiny zde nevede přes destruktivní trajektorii pomsty, jako tomu bylo třeba ve snímku Mandy. Surfař najde cestu ven díky pokoře a tomu, že přehodnotí své dřívější přehnané a sebedestruktivní ambice. Dá se říct, že přesně to Cage dělá tím, že bere role ve filmech, jako je tenhle – tedy ve zdánlivě absurdních nezávislých hříčkách, jež mu však umožňují vztahovat se ke své pověsti maximalistického šílence.

Vzhledem k tomu, že Surfaře stejně většina diváků bude sledovat právě optikou cageovského třeštění, je Finneganův film vyladěný příhodně.

Plakát k filmu, zdroj: Bioscop

Surfař / The Surfer (Austrálie, Irsko, USA, Velká Británie, 2024, stopáž 99 minut

Režie: Lorcan Finnegan, scénář: Thomas Martin, kamera: Radek Ladczuk, hudba: François Tétaz, střih: Tony Cranstoun, zvuk: Aza Hand. Hrají: Nicolas Cage, Julian McMahon, Nicholas Cassim, Alexander Bertrand, Justin Rosniak, Rahel Romahn, Finn Little, Charlotte Maggi, Nina Young, James Bingham.
Česká premiéra 8. května 2025.