Stanislav Beran: Chtěl jsem se vyhnout tomu, aby můj román ždímal emoce

Tam, kde štěkají kočky je váš první román. V minulosti už jste napsal delší prozaické knihy, byly však fragmentární, nelineární, těkaly mezi postavami – jako třeba novely Kocovina či Hliněné dny. Co vás přivedlo k takto rozsáhlému vyprávění?

Téma této knihy jsem měl v hlavě velmi dlouho, ale celou dobu jsem ho promýšlel v mantinelech menších forem, které jsem do té doby psal. A s nimi námět jednoduše nekorespondoval, nedovedl jsem ho do povídky či novely napasovat. Dopadlo to tedy tak, že jsem na stará kolena napsal román, ačkoli jsem román vlastně nikdy napsat nechtěl, neměl jsem takové ambice. Nic jiného mi ale nezbylo. Výsledkem je, myslím, román starosvětského typu, který nemá tendenci experimentovat, v centru stojí civilní, uvěřitelné postavy, a děj je zasazen do co nejvěrohodněji vykresleného prostředí. Zároveň by ale neměl být plochý nebo banální.

Nedovedla vás k románovému formátu tvorba pro mladší čtenáře, tedy prózy Ztracený v povětří z roku 2023 a předloňský Strach nad řekou? To jsou taky rozsáhlejší, ucelené útvary…

Nechci, aby to znělo nějak dehonestačně, ale na nich jsem si tak trochu natrénoval řemeslo – přece jenom se jedná o prózy pro mladší čtenáře, které jsou trochu jednodušší, v něčem i schematičtější. Na rozsáhlý text s dějovým obloukem a rozvojem postav jsem se díky těmto knihám naladil, a když jsem je dopsal, bylo pro mě snazší přemýšlet v rámci románu.

První čečenská válka. Ruské jednotky 4. dubna 1995 u bývalého prezidentského paláce v centru Grozného. Ruská vojska vstoupila do Čečenska v prosinci 1994, aby potlačily snahu regionu o samostatnost, foto: ČTK / AP Photo – Shakh Aivazov

Řekl jste, že jste měl dlouho v hlavě téma nové knihy. Co konkrétně jím bylo?

Neustálé vymezování se menší entity vůči někomu většímu, kdo působí jako hegemon, kdo toho menšího akceptuje, nebo naopak uzurpuje, každopádně na kom je ten menší závislý. Je to aplikovatelné na jakoukoli část světa, na Evropu, Afriku, kamkoli. Asie, konkrétně kavkazské republiky, kam je román situován, je nicméně ve zdejších poměrech vcelku nereflektovaná a taky bohužel velmi aktuální kvůli válce na Ukrajině. Což jsem v době, kdy jsem knihu začal psát, ovšem netušil, protože jsem ji rozepsal už před ruským vpádem na toto území.

Takto vymezené téma mi myslím poskytlo možnost vytvořit postavy, kterým lze rozumět i mimo náš kontext. Pokud by si někdo náhodou mou knihu přečetl třeba za sto let, může jí rozumět, jelikož střet malého s větším tu bude vždycky. Teoreticky podobně by se dalo psát třeba o výbojích Velké Británie do Indie. Do prostoru kolem Kavkazu jsem děj situoval proto, že jej znám, procestoval jsem jej krátce po rusko-gruzínské válce. Viděl jsem tedy, jak to na ruských hranicích funguje. Jak jsou tamní obyvatelé – samozřejmě taky občané ruské federace – ostrakizovaní ze strany křesťanských Rusů, a to jak byrokraticky, tak nábožensky. Ve městech obývaných muslimy se staví obrovské pravoslavné kostely, jakkoli tam kromě vojáků a úředníků často žádní křesťané nežijí.

První čečenská válka. Ruští vojáci 23. března 1995 na vojenské skládce zničených zbraní nacházející se asi 40 kilometrů severně od Grozného, hlavního čečenského města. Vojáci demontovali vybavení a posílali je zpět do Ruska k roztavení, foto: ČTK / AP

Román kulminuje během ruského bombardování Grozného v polovině devadesátých let. To je událost, o níž se po ruském vpádu na Ukrajinu začalo zpětně dost mluvit. Stejně jako o rusko-gruzínské válce v roce 2008. Řekl jste, že román jste začal psát ještě předtím, než se tyto události dostaly do hledáčku médií. Asi se tedy bude číst dost jinak, než jak jste se mohl původně domnívat…

Jako obvykle jsem přišel s křížkem po funuse. Najednou jsem psal knihu o tématu, které se začalo „samovolně“ aktualizovat – a někdy celkem nešťastně, tendenčně. Ale co jsem měl dělat? Pokrčil jsem rameny a smířil se s tím, že pokud kniha vyjde, bude se číst jako podobenství o tom, co se nyní děje na Ukrajině. Tento způsob čtení však vytlačuje stranou zájmu to, co dělá Rusko v Abcházii, v Moldávii i ledaskde jinde. Jedná se o dlouhodobý proces, který však není mediálně zpracovaný tak důkladně jako to, co se děje právě na Ukrajině. Na povaze věci to však nic nemění, konkrétně na tom, že se velká země chová ke svému malému sousedovi jako k vazalovi. Jaký je rozdíl mezi postojem Ruska vůči Ukrajině a vůči Bělorusku? Pouze ten, že Bělorusko se podřídilo, Ukrajina ne.

Z rusko-gruzínské války. Obyvatelé 25. srpna 2008 ve městě Gori ve střední Gruzii ve frontě na distribuci humanitární pomoci, foto: ČTK / AP – Shakh Aivazov

Když už mluvíte o mediálním pokrytí, tak oblast kavkazských republik není mediálně ani literárně zrovna probádaná. Při psaní jste však musel asi hodně rešeršovat. Z čeho jste vycházel?

Měl jsem štěstí, že jsem narazil na monografii Vladimíra Votápka Kavkazská tragédie. Ruské dobývání Kavkazu v letech 1783–1864, z té jsem čerpal hodně. A jak jsem už naznačil, Nalčik, okolní vesnice či přírodu jsem poznal, když jsem tam pobýval. Stejně jako jsem narazil na spousty historek, které vám lidi odvypráví potom, co vypijí půl lahve vodky a chtějí se svěřit s tím, co dokázali přežít. Tyto věci jsou nedohledatelné. Ale třeba názvy středních škol v Nalčiku, jména regionálních spisovatelů nebo obrozenců, ty všechny jsem vyhledával standardním způsobem.

Jak dlouho to celé trvalo?

Psát jsem začal někdy v roce 2020. Na knize jsem pracoval dva roky, tři roky i s rešeršemi. Pak se ještě nějakou dobu dostával text na pulty knihkupectví. Okolnosti vydání a redakční procesy byly dlouhé, ale to mi nevadí. Od začátku jsem do toho šel s tím, že musím všechno vysedět, že se nejedná o povídku, kterou bych napsal, nechal ji půlroku odležet a pak se k ní vrátil a učesal ji, případně zkrátil a hotovo. Chtěl jsem, aby měl text skutečně nějakou univerzální platnost, a kdyby si ho jednou třeba přečetlo dítě mého dítěte, aby si neřeklo: A jéje, děda byl úplně mimo.

Z rusko-gruzínské války. Gruzínka z Abcházie se 18. srpna 2008 dívá z bývalého vojenského vozidla, když konvoj uprchlíků projíždí městem Zugdidi v západní Gruzii. Podle OSN během osmi dnů bojů mezi Gruzínci, Rusy a jejich spojenci bylo vyhnáno z domovů asi sto tisíc Gruzínců, foto: ČTK / AP – Bela Szandelszky

A jak se vám v tom delším formátu líbilo?

Bylo to naprosto vyčerpávající. Pro mě je náročná i povídka, kterou píšu měsíc. Jenomže když napíšu povídku, stane se z ní pro mě uzavřená věc, její téma opustím, přestanu na ni myslet a vrátím se k ní až po delší době. V případě tohoto románu jsem však musel dva roky psát v podstatě denně. Poslední týdny už jsem jen čekal na okamžik, kdy udělám závěrečnou tečku, protože jsem samozřejmě věděl, jak má příběh vrcholit, a už jsem jen potřeboval naťukat odpovídající písmena. Viděl jsem světlo na konci tunelu a hrnul to před sebou co nejrychleji. Když jsem text dopsal, měl jsem pocit, že teď se nebudu chtít minimálně na rok na žádnou knížku ani podívat. Ale to se samozřejmě nestalo.

Je pro vás tato kniha podstatnější než ty předešlé, když jste s ní tolik prožil?

V určitém slova smyslu ano. I proto, že jsem s ní skutečně strávil jednoznačně nejvíc času. Ale že bych si myslel, že můj román nějak otřese zdejším publikem, které čeká na velký román a teď se ho dočkalo, tak to ne.

O české literatuře se říká, že je silnější v kratších útvarech, povídkách, fragmentárních vyprávěních. O velkém románu se zde ale mluví skoro stejně často jako o statusu umělce. Je to naše chiméra? Nebo zde velké romány jsou a my je jen nevidíme?

Myslím, že zde velké romány vychází, ale pro nakladatelství je nesmírně těžké na ně upozornit, odprezentovat je. Potenciální velký román bychom totiž neměli srovnávat s tím, co vychází u nás, ale s tím nejlepším, co vychází v zahraničí, minimálně ve střední Evropě. A v tu chvíli jsme nahraní. Nemáme totiž nikoho, jako je například Olga Tokarczuková.

Ale přece zde vyšel třeba Dominový efekt Václava Vokolka – to je pro mě aspirant na velký román, stejně jako Canto ostinato Pavla Kolmačky. Jde však o texty pro úzké pole čtenářů – a nakladatelství jako by rezignovala na možnost nabídnout tyto knihy i jiným skupinám, ukázat jim, že jsou podstatné a že stojí za čtení. To je něco, co v Maďarsku, v Polsku, ale třeba i na Slovensku umí lépe. Stejně jako umí své velké romány dostat na zahraniční trh. U nás se usadil konzervativní přístup k textu, takže takové Letnice působí takřka jako avantgarda, jelikož se v nich pracuje s magickými motivy. Proti této knize skutečně nic nemám, je zdařilá, dobře napsaná, ale velký román to podle mého názoru není.

Nalčik v ohni. Ruští vojáci útočí na administrativní budovu věznice v kabardinsko-balkarském hlavním městě Nalčiku na jihu Ruska během operace, při níž 14. října 2005 zlikvidovali poslední dvě ohniska odporu a osvobodili rukojmí. Boje s teroristy stály v ty dny více než sto životů, foto: ČTK / AP

V čem je podle vás problém?

Velké nakladatelské domy se soustředí na překladovou literaturu, která jim zajišťuje příjem, a českou literaturu vnímají spíš jako statusovou záležitost. Pak jsou zde menší nakladatelství, pro která je česká literatura finančně rozhodující, ale romány s desetitisícovými prodeji, které tato nakladatelství vydávají, nejsou aspiranty na to, aby obstály v zahraničí. Čestnou výjimku tvoří podle mého názoru Paseka, která se snaží vydávat náročnější texty. Vydali román Marka Torčíka Rozložíš paměť, který byl úspěšný, autor za něj získal významné ceny, jenže nakladatelství jej pak prezentovalo jako takový derivát Édouarda Louise a z autofikce se stalo málem sprosté slovo. Jako bychom úspěšné vyprávěcí schéma ze zahraničí potřebovali naroubovat na české reálie. Což muselo nakonec vadit i samotnému autorovi.

Když jsme u těch vyprávěcích schémat, tak váš román je prezentovaný jako rodinná sága, což je v české literatuře obvyklý model, který umožňuje odvyprávět příběh „malého člověka na pozadí velkých dějin“. Podobné knihy bývají nejčastěji zasazeny do druhé poloviny minulého století a soustředí se tak spíš na tu rodinu – protože čtenáři obvykle ví, co se stalo v roce 1951 či 1968. Vaše rodinná sága však funguje trochu jinak, jelikož zas tak moc lidí neví, jak to vypadalo v Čečensku v devadesátých letech.

To, co my považujeme za hnutí dějin, oni tam často vůbec nevnímají jako něco podstatného. Chtěl jsem se vyhnout tomu, aby můj román ždímal emoce, koneckonců život na těch místech něco podobného ani příliš neumožňuje. Možná i proto je pro nás Evropany zdejší mentalita tak nepochopitelná. Navíc já se při vší snaze nedokážu vžít do role matky, takže když chci jako muž psát o ženách, emoce musí z vyprávění trochu vyvanout. Román má podle mě více rovin, ta osobní je jen jedna z nich, druhá je společensko-politicko-historická a ta poslední, nejméně významná, je emocionální. Emoce v mém textu se ostatně odehrávají tak trochu zprostředkovaně, málokdy mé postavy prožívají něco napřímo. Kdybych měl tedy román nějak zaškatulkovat, tak bych řekl, že se jedná o společensko-historický román, jen je zasazený do ruské části Asie, nikoli do Evropy.

Obálka románu Stanislava Berana, repro: Host

Ačkoli vydáváte knihy už přes dvacet let, pořád stojíte tak trochu mimo centrum literárního dění. Je to záměr?

Psaní mě neživí, je pro mě únikem, určitým způsobem relaxace. Jsem rád sám, ale těžko se mi jiným lidem, a zvlášť těm blízkým, vysvětluje, že se jich nestraním. U psaní sám být můžu a všichni to respektují. A to je pro mě upřímně důležitější než účast na literárním dění.

Na druhou stranu se literárnímu provozu nebráním, nejsem ale pódiový typ, neumím stručně vyjádřit myšlenku, neumím lidi vyhecovat, bavit. A tak tuhle část prezentace nechávám jiným, kteří jsou v ní zběhlí. Stejně tak jsou povolanější lidé na to, aby vyjednávali s ministrem kultury o statusu umělce, lidé, kteří mají čas, schopnosti, kteří žijí v Praze. Ale když mě někam pozvou, abych mluvil o svých knihách, přijedu, a to s potěšením.

Stanislav Beran (* 1977)

Narodil se v Jindřichově Hradci. Debutoval básnickou sbírkou Zlodům (2002), všechny následující knihy už byly prozaické. Z nich jmenujme povídkové soubory Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007), Žena lamželezo a polykač ohně (2013) či novelu Hliněné dny (2009) nebo román v povídkách Kocovina (2019). V roce 2023 publikoval svoji první knihu určenou dětem Ztracený v povětří, o rok později následoval další titul pro děti – Strach nad řekou. Žije poblíž Jindřichova Hradce, působí jako manažer ve farmaceutické firmě.