Stehy zacelující rány minulosti nějak špatně drží
Zdá se, že obchodování s novorozenci v časech občanských válek v rozpadající se Jugoslávii (a zvláště v Srbsku) představuje značný, dodnes nevyřešený problém. A z této smutné historie čerpá snímek Stehy.
Do obchodování s novorozenci byly zapojeny porodnice, kde ošetřující personál maminkám – aniž by novorozence spatřily – tvrdil, že jejich děcko zemřelo. Možná se na odsouzeníhodných činech podílely i bezpečnostní složky, které takové jednání kryly, nemluvě o případném zapojení zločineckého podsvětí. Přes mnohé pokusy objasnit, co se dělo, podnes přetrvávají „pouhá“ obtížně doložitelná podezření.
Švadlena Ana se již dvě desetiletí pokouší vyrovnat s dávným traumatem. Marně pátrá po úřadech. Živí v sobě naději, že její prvorozený syn žije, pouze byl přisvojen jinou rodinou. Když se v matričních zápisech přesvědčí o nesrovnalostech v přidělování rodných čísel i jmen, učiní Ana vše proto, aby zjistila identitu i bydliště toho, koho má za svého syna. Posléze jej osloví, aniž tuší, co od takového počínání vlastně očekává. To je určující situace snímku Stehy, režírovaného bělehradským rodákem Miroslavem Terzićem (*1969) v koprodukci Srbska, Slovinska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, takže jej lze považovat za svého druhu ex-jugoslávský projekt.
Podívejte se na trailer Stehy foto: Artcam, video: YouTube Režisér Terzić trpělivě buduje psychologické drama, rozhodnut vystačit si s pouhými náznaky, kdy občas není jasné, zda Anina umanutost nesouvisí s nějakou psychickou poruchou. Film se dívá očima této stárnoucí ženy, o níž se dovíme, že byla umístěna i na psychiatrii nebo že má problémy s policií kvůli obtěžování cizích lidí (Ana skutečně s až dotěrnou vlezlostí pozoruje hrající si mládež). Je vypodobněna – s výrazovým minimalismem ji chvílemi až fascinujícím způsobem ztělesnila Snežana Bogdanovićová – coby člověk do sebe uzavřený, i před blízkými skrývající své úmysly. Traumata se naučila jakoby polykat, nesvěřovat se s nimi – až jí téměř dospělá dcera v jednom konfliktním okamžiku vyčte, že se o ni nikdy nezajímala a nestarala, že všechnu svou lásku maniakálně věnovala dávno mrtvému (či nezvěstnému?) sourozenci. Zatímco Anin vstřícný, chápavý a ohleduplný manžel je už vyčerpán ustavičnými půtkami, jež manželka vede s úřady, navíc si neví rady s případnou pomocí, dcera, jakkoli se bouří proti matčinu chování, se posléze uvolí pomáhat jí s pátráním.
Stehy, s kladným ohlasem uvedené na letošním berlínském festivalu, se vyznačují povlovným, snad až zbytečně nesouznivým posouváním příběhu, jakoby zlhostejnělou roztříštěností zachycovaných událostí. Příznačné tu jsou dlouhé, navenek netečné záběry, které Anu zachycují při každodenním počínání – při čekání na autobus, při chůzi, při práci v krejčovském krámku. Režisér si vystačí s úlomky dění, které si při nemalé trpělivosti poskládáme v ucelenější řetězec. Nenalezneme zde vysloveně záporné figury; lidé, kteří se s Anou setkávají, spíše prozrazují neochotu dále se zabývat jejími podněty a stížnostmi, jakkoli nelze vyloučit, že se tím chtějí vyvázat z osobní zodpovědnosti nebo přímo selhání. A pominout nelze zpodobnění bělehradského prostředí jako neútulného, odosobněného, místy až zdevastovaného místa. Kameraman Damjan Radovanović odvedl v tomto ohledu tiše působivou práci. Ale finále snímku přináší podivně rozplizlé rozuzlení: mladý, dospívající muž, kterého hlavní hrdinka identifikovala jako „toho svého“, Anino sdělení nejprve odmítá, ale poté je jím znepokojen natolik, že potají vnikne do jejího bytu. A diváku, ty si vyber…
Stehy (Srbsko/Chorvatsko/Slovinsko/Bosna a Hercegovina, 2019, stopáž 97 minut)
Režie: Miroslav Terzić, scénář: Elma Tataragićová, kamera: Damjan Radovanović, hudba: Aleksandra Kovačová, střih: Milena Z. Petrovičová. Hrají: Snežena Bogdanovićová, Marko Bačović, Jovana Stojiljkovićová, Vesna Trivalićová a další.
Česká premiéra 5. září 2019
