Šupito presto, nesmíme s tím Křížem u potoka příliš otálet!

Souboru se osvědčila spolupráce s Petrem Zuskou, Tomem Rychetským, Lukášem Timulákem či Markem Svobodníkem a ani nynější premiéra, Kříž u potoka, nebyla krokem do neznáma, když oslovil Alenu Peškovou (* 1976), pod jejímž uměleckým vedením se v Liberci ujal žánr tanečního divadla. Pešková se ovšem předloni rozhodla liberecký post opustit, aby si uvolnila ruce pro další tvorbu.

Karolina Světlá napasovaná na Dvořáka

Alena Pešková se projevuje převážně jako zdatná vypravěčka dramatických příběhů. Její devízou jsou schopnost zachytit události v tanečně poutavé formě, srozumitelně a s divadelním přesahem, pečlivý výběr hudby a režijní um (například Maryša, Café Aussig, Periferie, Krvavá svatba). Je zakladatelkou seskupení profesionálů Ultra-minimal-ballet (UMB), s nímž nastudovala vydařené tituly Jessie a Morgiana či Děvčátko se sirkami. Výčet jejích prací není nepočetný, nadto je téměř stoprocentně kvalitní – její Zkrocení zlé ženy bylo předloni Asociací tanečních umělců vyhodnoceno jako nejlepší baletní inscenace.

Nejnověji své nadání, obohacené o interpretační sólovou kariéru, vložila do díla inspirovaného románem Kříž u potoka Karoliny Světlé z roku 1868, jehož názvu se inscenace drží. Podrobně líčený příběh z první poloviny 19. století, odehrávající se v Podještědí, bylo nutné přizpůsobit čtyřicetiminutové stopáži zvolené hudby – Smyčcového kvartetu č. 9 d moll Antonína Dvořáka. Kromě toho dvě jeho další skladby, rovněž komponované pro čtyři smyčcové nástroje, zazněly živě v první půli večera, v němž Pražský komorní balet navázal spolupráci se Zemlinského komorním tělesem.

Záběr inscenace Pražského komorního baletu Kříž u potoka, foto: Michal Hančovský

Choreografka se proto z předlohy soustředí na ústřední konflikt – na vztah Evy a Štěpána a jeho bratra Ambrože. Nepouští se do objasnění minulosti ani do vedlejších linek narativu. Do víru událostí přispívá také Marička – v románu děvče nevalné pověsti, v dotčeném představení žena lehkých mravů, která se v místním výčepu bezostyšně nabízí a provokuje štamgasty.

Kam ten spěch?

Alena Pešková toho zastala při tvorbě inscenace hodně: Napsala libreto, vymyslela choreografii, kromě režie se ujala i světelného designu. Příběh zasadila do vesnice, v níž se čas zastavil v padesátých letech minulého století. Ve vyprávění je úsporná a věcná. V svižném sledu se odvíjí jedna scéna za druhou; odehrají se ovšem natolik rychle, že nejde dost dobře zaznamenat jejich plnou výpověď, natož přesah avizovaný v programu – hledání smyslu života, nedorozumění, oběť a pokrytectví.

Zpočátku se zdá, že vše má svůj čas. Na začátku Eva sedí za stolem, pročítá knihu, po chvíli přicházejí další tanečnice, s nimiž dere peří. Několik poletujících chmýří dopadá na stůl a ženy nahazují svůj charakter v gestech, poměrně razantním tanečním frázováním, než jedna z nich zapne rádio a moderátor oznamuje uvedení Dvořákova smyčcového kvartetu. Rozběhne se příběh přemýšlivé Evy, která chce prolomit rodovou kletbu tím, že se si vezme za manžela Štěpána z rodu Potockých, který její prababička proklela před tím, než si vzala život. Na jevišti se rovněž objevuje Ambrož, Štěpánův bratr, který má pro svou švagrovou pochopení ve chvíli, kdy se jí vztah s manželem hroutí.

Záběr inscenace Pražského komorního baletu Kříž u potoka, foto: Michal Hančovský

Zmíněná přehuštěnost a překotnost akcí zapříčiňují, že řada momentů zůstává nejasná, nestačíte postřehnout, co se vlastně stalo, přestože podle autorčiných slov každý pohyb nese význam a emoce. Tak třeba při příchodu Ambrože k rodičům Evy není jasný důvod jeho návštěvy, po níž se koná svatba Evy se Štěpánem. (V románu se přitom jejich setkání odehrává pod křížem u potoka, kde se prababička Evy probodla.)

Inscenaci by prospěla zásadnější propracovanost duetů, tedy střetů ústředního kvarteta, jež jsou zkracovány pojezdy nábytku nebo vteřinovými skečemi se šumem hlasů, zachycující hloučky tanečníků a tanečnic. Tento čas by šlo využít efektivněji, zvláště když tyto mezihry ani po taneční stránce nic nepřinášejí. Zbylo by pak více prostoru na rozvinutí pohybových motivů, slibných okamžiků v partneřině, která není lehká, a interpreti ji plynule zvládají. Mohlo by se vynechat i navlékání žlutých holin, které Eva vzápětí sundá a jež mají být odkazem na venkovské prostředí, byť šedé úzké sukně nad kolena, halenky a saka tanečnic připomínají dress code administrativních pracovnic. Lze fabulovat, že dívky si asi odskočily na přástky a domů na vesnici odkudsi z kanceláře – k tomu ovšem nesedí ladění a atmosféra příběhu, jež se k současnosti přimyká výrazněji ve výtvarném designu.

Gesta z bezradnosti

Hudební přednes tělesa Zemlinsky Quartet, přítomného v pravém rohu jeviště, je jímavý, šumivý a vábivý. Do lyrických a výbušných tónů se Alena Pešková snažila promítnout drama o lásce a nepochopení. Jeho klíčové momenty však nepřinášejí nic, co bychom z autorčiny předchozí tvorby neznali, navíc v dramaturgicko-režijním úprku se vytratil i smysluplnější závěr. Po několikaminutovém umírání pobodaného Ambrože, který stačí vytáhnout peníze (v románu je dává Štěpánovi na splacení dluhů, zde to vypadá, že platí rundu návštěvníkům pivnice), se dojde k patetickým gestům: Nad bezvládným tělem se náhle všichni zastavují a rádio oznamuje konec koncertu. Divná tečka, zcela odstřižená od počátečního konceptu divadla na divadle, kdy si dívky při draní peří naladily stanici vysílající Dvořákovu skladbu.

Záběr inscenace Pražského komorního baletu Kříž u potoka, foto: Michal Hančovský

Stín těchto nesrovnalostí dopadl i na výkony Báry Müllerové v roli Evy, Ondřeje Vinkláta jako Štěpána, Viktora Svidró coby Ambrože a Oldřišky Neumannové tančící rozvernou Maričku. Každý z nich vložil do svého partu maximální koncentraci, technickou jistotu, ale nemohli v daném presu vystihnout pohnutky postav. Takže se v lepším případě upínali k vypjatým emočním protipólům, v horším k postávání nebo překotné gestikulaci. Pečlivějšího prokreslení a prohloubení se jim v tanečním divadle Kříž u potoka bohužel nedostalo.

Autorka absolvovala Hudební a taneční fakultu AMU. Je externí pedagožkou HAMU. Publikuje recenze a rozhovory v denním a odborném tisku, je členkou redakce Tanečních aktualit.