Švédská spisovatelka Lisa Ridzénová: Štve mě, že psi žijí maximálně patnáct let

V textu pro server kavarna.hostbrno.cz psala překladatelka Linda Kaprová o zdánlivě jednoduchém jazyku vašeho románu, za nímž se však skrývá křehká hloubka. Jak jste tohoto výsledku docílila? Jak jste pro starce Boa hledala jazyk?

Přišlo to přirozeně. Cítila jsem, jako bych psala za něho – jako by mi diktoval, jak mám příběh o něm psát a jakým jazykem. Velmi zřetelně jsem slyšela jeho hlas. Zní to možná příliš jednoduše, ale skutečně šlo při psaní především o to, abych jeho slova zaznamenala. Bo pochází z venkova na severu Švédska, takže je jeho jazyk skutečně obyčejný.

Ale pomohlo mi samozřejmě i to, že jsem měla velmi blízký vztah se svým dědečkem z otcovy strany, strávila jsem s ním spoustu času a hodně jsme si povídali. Bylo to tedy trochu jako dostat se do jeho hlavy. Kromě toho jsem pracovala pro pečovatelskou službu podobnou té, která se v románu stará o Boa, takže jsem byla v blízkosti starých lidí. Vždycky jsem byla pozorovatelkou, ráda přemýšlím o tom, jak lidé uvažují, jak fungují jejich vztahy.

Jaké zkušenosti s prací v pečovatelské službě máte?

Byla to jedna z mých nejlepších pracovních zkušeností. Jezdila jsem k lidem domů, což má oproti jiným typům pečovatelské služby – kterou například poskytují nemocnice – tu výhodu, že poznáte, jak lidé žijí, vidíte jejich dům, seznámíte se s jejich partnery, s jejich psy. Díky tomu navážete s těmi, o něž pečujete, osobnější vztah. Důchodci a starší lidé mívají víc času povídat si s vámi – a nejedná se o nějaký small talk, skutečně jsme vedli hovory. Díky tomu jsem mnoho těch lidí dobře poznala. Odvrácenou stranou té práce bylo, že jsem v pátek mohla navštívit nějakého člověka, s nímž jsem si rozuměla, a v pondělí mohl zemřít.

Bo tráví většinu času tím, že spí, venčí psa, věnuje se veskrze všedním záležitostem. A Jeřábi táhnou na jih je román, žádná útlá novela, české vydání má přes tři sta stran. Předpokládám, že když někdo píše tak rozsáhlou knihu s takto vyprofilovanou postavou, může se obávat toho, že bude výsledek repetitivní. Myslela jste na to při psaní?

V určitém smyslu ano, ale taky jsem chtěla, aby se čtenáři do Boa vžili. Aby cítili, když si pohladí psa, když zápolí se svým tělem – Bo musí neustále plivat, má problém se stabilitou – to zažívá většina lidí v takovém věku. Tělo pomalu přestává sloužit. A dny se podobají jeden druhému, takže jsem chtěla, aby román trochu repetitivní byl…

… ale zároveň není nudný.

V některých románech se toho děje strašně moc, a když je čtu, cítím se tím děním zahlcená, tak jsem si řekla: Co takhle psát především o Boově vztahu se psem? O podobných drobných vztazích, o podobných malých osudech se toho přece dá napsat tolik. Je v nich tolik života!

Bo čelí tomu, že mu chtějí odebrat jeho psa Sixtena, protože už se o něj nedokáže postarat. Existuje množství filmů i knih o odchodu psa, které jsou patetické, ždímají emoce. Chtěla jste se podobnému naladění vyhnout?

Asi jsem na to příliš nemyslela. Psaní pro mě bylo způsobem, jak se vypořádat s umíráním a smrtí, s odchodem blízkých. A bohužel i s odchodem psů. Štve mě, že psi žijí maximálně patnáct let. Mému psovi je osm a půl a už se tak trochu připravuju na to, že za pár let nejspíš odejde. Je to normální, nicméně zdrcující. Sixtena jsem do knihy začlenila taky proto, že je pro mě popravdě obtížné psát o lidech, aniž bych přitom psala o psech. Starým lidem, jimž děti odešly z domu nebo jim zemřel partner, můžou psi změnit život. Ostatně, když Bo o Sixtena přijde, začne to s ním jít skutečně z kopce. Vzdá to, jeho život najednou bez psa nemá smysl.

Obálka českého vydání autorčina velmi úspěšného debutu, repro: Host

Při psaní románu jste vycházela z poznámek a zápisků, které pořizovala pečovatelská služba, jež se starala o vašeho dědečka na konci jeho života. Jaké pro vás bylo si tyto zápisky zpětně číst a skládat z nich příběh?

Našla jsem při tom dokonce nějaké zápisky, které jsem kolem dvaceti psala já sama. Kdykoli jsem totiž dědečka navštívila, zanechala jsem pečovatelské službě zprávu: Navštívila jsem dědu. Bylo to trochu trapné. V knize píše takové zápisky Boův syn Hans, je to způsob, jak členové rodiny komunikují s pečovatelskou službou. Vzhledem k tomu, že jsem v pečovatelské službě sama pracovala, měla jsem zkušenosti i s psaním podobných poznámek o jiných lidech.

Jak jsem říkala, pro mě osobně je těžké psát o lidech, aniž bych přitom psala o psech, ale současně ve Švédsku nelze psát o stárnutí a vynechat pečovatelskou službu, jíž se říká hemtjänst. Je velmi rozšířená a může ji využít v podstatě každý starší člověk. Ty poznámky pečovatelské služby mi sloužily k tomu, abych do románu přidala vnější perspektivu. Jinak totiž sledujeme v podstatě vše Boovýma očima. Krátké zápisky poskytují čtenářům vodítko, že někdy možná není to, co vidí Bo a jak on o situacích uvažuje, zcela přesné.

Myslíte, že to, jak je pečovatelská služba ve Švédsku rozšířená, je jedním z důvodů, proč je kniha ve Švédsku tak úspěšná? Předloni se stala dokonce tamní knihou roku, ačkoliv je to váš knižní debut. Neumím si upřímně řečeno představit, že by se podobný román tak dobře chytil například v České republice.

Popravdě nevím, proč se kniha stala tak úspěšnou. Ale je pravda, že jsem chtěla románem ukázat, jak je pro staré lidi pečovatelská služba důležitá. Je to obrovská organizace vzhledem k tomu, kolik lidí potřebuje na konci života péči. Tato práce je pro mnoho lidí často první pracovní zkušeností, převažují v ní ženy a v současné době také emigranti. Práce je samozřejmě nedostatečně finančně ohodnocená, v určitém smyslu stigmatizovaná – byla bych ráda, kdyby si ostatní víc uvědomovali, jak je důležitá.

Když mluvím o této službě v zahraničí, lidé jsou často překvapeni, co všechno poskytuje, co pokrývá. Myslím, že si to uvědomují i ve Švédsku, jenže panují i obavy, že tato služba brzy zmizí. Stojí za ní totiž sociálnědemokratické vlády, kdežto v posledních letech vládne pravice, která podobné služby postupně tlumí. Nemyslím si, že by Jeřábi táhnou na jih byl politický román, ale leckdo jej tak právě vzhledem k tomuto rozměru četl.

Myslíte, že nám literatura může pomoct vyrovnat se s odchodem blízkého člověka?

Bezpochyby. Pro mě literatura takhle funguje…

… mluvíte o literatuře, kterou tvoříte vy sama?

Ano. Samozřejmě je na čtenářích, co si z knihy odnesou, ale dostávám reakce, že někomu kniha pomohla, a moc pro mě znamenají. Lidé mi píšou e-maily i dopisy, jak se sami vypořádávají se stárnutím svých blízkých. A to je přece úžasné. Nejvíce mě těší, když mi napíše nějaký muž s tím, že normálně nečte, ale jeho sestra či matka mu mou knihu doporučila, a on z ní byl nakonec dojatý.

Jak se vám psala závěrečná scéna, v níž Bo umírá? Osobně ji považuju za velmi přesvědčivou, tak by mě zajímalo, jestli jste se spolehla především na svůj spisovatelský instinkt, nebo jste někde hledala inspiraci.

Při své práci v pečovatelské službě jsem se s umíráním setkávala, ne že by mi někdo přímo zemřel v náručí – to měli na starosti ti nejzkušenější pracovníci –, ale byla jsem poblíž, pomáhala jsem. Boova smrt se taky velmi podobá smrti mého dědečka. Poslední zápis v knize, v němž pečovatelka Ingrid zaznamená Boovu smrt, je stejný jako ten, v němž pečovatelská služba zaznamenala smrt mého dědečka.