Tentokrát se ženy noří do mikve v Chebu. A vůbec ne špatně

Dramatička, herečka, režisérka a stand-up komička Hadar Garlon (* 1970) zasadila drama do prostředí židovské rituální lázně mikve, kde musí každá věřící žena vždy osmý den po skončení menstruace provést duchovní očistu. Zúročila tak své životní zkušenosti z prostředí ortodoxní londýnské komunity, v níž do svých třinácti let vyrůstala. Po přesídlení rodiny do Izraele sloužila Hadar Garlon v armádě, což jí umožnilo získat stipendium na studia Divadelní akademie v Tel Avivu. Za svou první celovečerní hru Mikve získala izraelskou cenu Hra roku.  Otevřeně v ní kritizovala nerovnoprávné postavení žen v ultraortodoxních komunitách, kde jsou dívky odsouzeny k životu v domluveném manželství a ke kolotoči rození dětí a péče o domácnost. Tematicky může hra připomenout třeba úspěšný seriál Netflixu Ortodoxní.

V Chebu se pohostinské režie ujal Adam Doležal a přizval svůj osvědčený inscenační tým: kostýmní výtvarnici Agnieszku Pátou-Oldak, scénografa Michala Syrového a autora scénické hudby Petra Zema. Výchozí situací hry je příchod nové lázeňské Širy. Je otevřená, empatická, zajímá se o problémy žen, které do rituální lázně přicházejí. Příchod Širy je navíc obestřen záhadou a dává prostor klepům. Proč dostala zrovna tohle místo? Proč opustila předchozí zaměstnání? Proč nechce mít další děti se svým manželem? Není náhodou cizoložnice? Každá z dalších aktérek hry přichází do mikve s nějakým tajemstvím, které se právě díky Šiře dostává na povrch. Její postava je okouzlující směsicí odvahy, razance a citovosti a se všemi těmito aspekty role si skvěle poradila Pavla Janiššová.

Otevřenost Širy se neslučuje s přesvědčením její zkušenější kolegyně Šošany. Ta vše diskrétně zametá pod koberec, ne snad z nezájmu, nýbrž ze strachu. Sama chodí tajně navštěvovat dceru, jež musela opustit komunitu, aby mohla studovat sochařství. Šošana je další z hereckých příležitostí pro stálici souboru Radmilu Urbanovou. Dodala postavě této zkušené a životem zkoušené ženy patřičnou dávku razance a rozhodnosti, kterou promítla i do stylu chůze a typicky babských pohybů.

Hindi (v procítěném podání Lucie Domesové) je navenek nepřístupnou dámou a strážkyní dobrých mravů, nakonec i ona odhalí životní trauma. Poslušná manželka Esti je smířená se svým životem na hraně chudoby a s rolí – řečeno s autorkou – chodící dělohy; její naivitu ztvárnila Eliška Huber Malíková minimalisticky plachými pohledy očí, mimikou. Tragickou hrdinkou je Tehíla (Stephanie Van Vleet), která má projít rituální očistou před domluveným sňatkem, je však zamilovaná do jiného chlapce a chtěla by fyzický kontakt se svým manželem oddálit. Nakonec volí dobrovolný odchod z tohoto světa utopením v mikve. Miki (Tereza Švecová) je populární zpěvačka, žijící v sekulárním prostředí, ovšem její muž se zhlédl v ortodoxním směru a ona se mu musí přizpůsobit.

Radmila Urbanová a Pavla Janiššová v inscenaci Mikve Západočeského divadla v Chebu, foto:Západočeské divadlo v Chebu – Michal Mráka

Nejtrpčí osud ze všech má Chedva (Vladimíra Vítová). Je obětí domácího násilí, ale protože se jejího vlivného muže všichni bojí, dělají, že nic nevidí. Včetně Šošany, ignorující během rituálního ponoření její šrámy a modřiny. Ostatně ve všech komunitách utlačujících práva žen je děsivé to, jak samy ženy rezignovaně participují na tom, aby jejich členky žily ve stejném útlaku. Právě trauma Chedvy a to, jak se ho rozhodne řešit nová lázeňská Šira, dá do pohybu věci v celé komunitě. Ženy se semknou, postaví se takzvané mravnostní hlídce, začnou na svou stranu získávat své muže.

Měla jsem možnost v poslední době zhlédnout další dvě inscenace Adama Doležala, konkrétně Čarodějky ze Salemu a Králičí noru, obě v Divadle J. K. Tyla v Plzni. I v případě chebské inscenace Mikve se potvrdilo, že je režisérem citlivým a vnímavým při práci s herci, umí typově přesně obsadit role, a to navíc v souborech, kde není doma. Scénograf Michal Syrový umístil lázeň s vodou do patra nad prostor připomínající šatnu (včetně realistických skříněk a laviček). Jistá vzdálenost od diváků spolu s nasvícením umožnila pracovat decentně s nahotou ponořujících se žen. Ocenila jsem také nepopisné, symbolické pojetí scény utopení Tehíly, kdy ženy najdou na hladině mikve jen typický pruhovaný modlitební šál. Tehíla se pak připojí k hudebnici Lence Gaigerové, která po celou dobu představení provází hrou na elektrickou kytaru a zpěvem nejen hebrejských písní. Hudba Petra Zemana propůjčuje inscenaci znepokojivý, dramatický ráz. Snad by v některých chvílích, například v dojemném sebeodhalujícím monologu Hindi, prospělo ubrat na hlasitosti.

Přestože by se v dost ateistickém Česku mohlo zdát prostředí dramatu Hadar Galron jako exotické, text nabízí univerzálně platná témata. A nejde pouze o svazování konvencemi. Stěžejním poselstvím hry je varování před lhostejností, před zavíráním očí nad problémy druhých. Autorka také v jednom z rozhovorů sdělila, že videozáznam z představení si vyžádaly ženy, které školí nové lázeňské v mikve, aby se naučily empatii. Mravní apel hry mi přijde univerzální a můžeme ho snadno vztáhnout i na sebe. Ostatně mantra „nestrkej nos do cizích věcí a starej se hlavně sám o sebe“ je v české kotlině dost zažraná.