Tvůrce zvukového tlaku Stephen O’Malley: Lidé čím dál víc touží po pohlcujícím zážitku

Kali Malone bude mít večer před vámi vystoupení v úžasných prostorách Kostela svatého Salvátora, zatímco vy následující den zahrajete v MeetFactory svůj sólový set. Co do něj zahrnete?

Půjde o čtyřicetiminutový kus, který jsem připravil pro sólovou elektrickou kytaru. Kdybych to měl porovnat s mými dosavadními aktivitami, tak tady se snažím o maximální preciznost, pokud jde o ladění, tlak zvuku a délku zpětné vazby. Na tomto kusu pracuju nějakých deset let. Občas po mně někdo chce sólový program, který pak zkomponuji dané události nebo prostoru na míru. Především v Paříži, kde žiju už řadu let. Málokdy se mi však poštěstí, že mi někdo nabídne sólové vystoupení a dá mi pro ně zcela volnou ruku. Od pandemie k tomu došlo pouze dvakrát. Poprvé letos v červnu v Tokiu, kde vystoupil i Masami Akita s projektem Merzbow. Nyní to nastane v Praze. A Kali den předtím doprovodím v kostele v několika skladbách.

Americká skladatelka, varhanice a zvuková umělkyně Kali Malone, foto: Luc Braquet

Jak se vám v Paříži žije?

Pro mě je to úžasný vesmír mnoha příležitostí pro hudbu, ale stejně tak pro tanec, divadlo a sport. Jsou tu zároveň otevření delším formátům, které mám rád. Zrovna nedávno jsem byl na sedmihodinovém koncertu indické rágy, během něhož vystoupili čtyři neskuteční muzikanti. Následující večer jsme vyrazili na čtyřhodinovou produkci pařížské filharmonie, která představila tvorbu Philipa Glasse. Miluji také chození po výstavách, které beru jako potravu, bez níž neumím být. To je i důvod, proč jsem ve městě. Jinak bych žil na horách.

V pražském Kostele svatého Salvátora, kde Kali Malone vystoupí, jsem byl předloni na podzim na koncertě varhanistky Anny von Hausswolff. Vy, respektive kapela Sunn O))), jste s ní v tom samém čase publikoval album Metta, Benevolence v rámci BBC 6 Live. Kdy jste Annu objevil?

Přibližně před deseti lety s albem Ceremony. Znal jsem jejího otce mnoho let, takže motivace byla o to větší. Celá rodina je extrémně hudebně nadaná. Filmaři, producenti a tak dále. Proto mě moc zajímalo, jakou hudbu skládá, a byl jsem nadšený. Pak jsem na ni v roce 2016 narazil v Kodani, kde odehrála úžasný koncert.

Stephen O’Malley bez plnovousu, foto: David Douglas

Stephen O’Malley, označovaný též jako SOMA (* 1974)

Americký kytarista, producent, skladatel a vizuální umělec. Narodil se v Seattlu. Od počátku devadesátých let navrhoval obaly pro desky různých kapel, pracoval jako hudební novinář se zaměřením na metal, produkoval blackmetalový fanzin Descent a podílel se na vydávání desek okrajových a experimentálních žánrů. Zakládající člen řady kapel, z nichž nejznámější je dodnes existující Sunn O))). Zároveň vystupuje i sólově.

Řadu let byly doménou Stephena O’Malleyeho extrémnější metalové žánry typu black nebo doom. V průběhu let ho to však táhlo do atmosféričtějších delších ploch; někdy podobně intenzivních, jindy spíše ambientních. Nejčastěji je O’Malley spojován právě s formací Sunn O))), jejíž hudba je označována jako drone metal, doom metal či dark ambient a vyznačuje se extrémně pomalým tempem, silně zkresleným zvukem kytar, téměř absencí melodie a úsporným využitím bicích. Sunn O))) je už čtvrt století známá svými černými kápěmi a obrovskou zdí zesilovačů, z čehož pramení i název kapely, podle jednoho z oblíbených modelů.

O’Malley kromě toho spolupracoval s obrovskou plejádou hudebníků různého zaměření, jeho diskografie je mimořádně početná. A nejen to: podílel se na dílech francouzsko-rakouské choreografky a režisérky Gisèle Vienne, spolupracoval s americkým sochařem Banksem Violettem, italským performerem Nico Vascellarim, švýcarským uměleckým kolektivem KLAT či s belgickým filmařem Alexisem Destoopem.

Stephen O’Malley žije v Paříži. Vloni uzavřel manželství s americkou skladatelkou, varhanicí a zvukovou umělkyní Kali Malone.

Atmosférické foto z koncertu skupiny Sunn O))), zdroj: sunn.southernlord.com

Vy se již řadu let věnujete meditaci. Musím se vám přiznat, že album Metta, Benevolence bylo pro mě v posledních týdnech pravidelnou volbou, když jsem chtěl ráno meditovat půl hodiny s hudbou. Jak aktuálně vypadá vaše meditační praxe?

Medituji pravidelně. Hodně mi to pomáhá zůstat přítomen, neztratit se a obecně si zlepšit soustředění. V určité době jsem se pořádně naučil meditační techniku, čímž se má praxe výrazně zlepšila. Dříve jsem totiž tomu, co jsem dělal, říkal „meditace“, ale techniku jsem dobře  neovládal. Nabyté zkušenostmi mi pomohly se i jinak zamýšlet nad hudbou, kterou bychom označili jako „meditativní“. Pokud však při meditaci posloucháme hudbu nebo vnímáme jinou formu umění, je meditační zážitek vždy nějak odlišný, než když meditujete bez poslechu.

Když se vrátíme k natáčení s Annou von Hausswolff, tak to proběhlo během pár hodin v BBC. Byli jsme se Sunn O))) na podzimním turné po Spojeném království a přizvali jsme kromě Anny i její kapelu, aby se k nám na pár koncertů přidali. Na konci turné jsme dostali pozvánku od Mary Anne Hobbs, DJky BBC 6, abychom v Maida Vale Studios natočili živý záznam. Večer předtím jsme do pozdních hodin slavili konec turné a už v devět ráno byl nástup, ale zvládli jsme to. Byli jsme po celém turné dobře sehraní a Anně jsme nahrávání nabídli asi dva dny předtím, takže to byl poměrně spontánní experiment.

Nedávno jste se vrátil z evropského turné se Sunn O))). Jak to probíhalo?

Se Sunn O))) máme aktuálně to nejpočetnější publikum, jaké jsme kdy měli! Hrajeme nějakých pětadvacet let, je neskutečné, že pořád existujeme a že naše tvorba zůstává aktuální. Rostou počty nových, ale hlavně mladších fanoušků.

Stephen O’Malley s plnovousem, foto: David Douglas

Vy hrajete s kapelou i sólově delší kusy. Poslouchat je v dnešní zrychlené době však vyžaduje snahu a snad i určitou píli…

Nejsem si jistý, jestli s vámi úplně souhlasím. Vztáhl bych to opět k meditaci. Ta nemá určitý cíl. A každý si u ní musí nalézt svůj způsob. Za sebe mohu říct, že ať se chci uklidnit, delší dobu se soustředit nebo si jen takto „zacvičit“, vše probíhá čistě ve mně. Ideálním stavem je zvýšené uvědomění si svého okolí. Nestudoval jsem s tím spojené filozofie, ale pro mě je to jako jóga. Na Západě a primárně v USA se tyto východní praktiky bohužel vnímají pomalu jako sport, ale ony mají učit trpělivosti. A je pravda, že s takovou průpravou strávíte dvacetiminutové zvukové plochy lépe.

Pokud zůstanu trochu filozofický i ve vztahu k Sunn O))), mám dojem, že lidé v dnešní společnosti, a já jsem jeden z nich, hledají trochu jiné zážitky. Mohli bychom je nazvat „prožitkovými“. Říkám si to u většiny svých projektů, ale především u Sunn O))) se na sebe s Gregem (Andersonem, spoluzakládajícím členem skupiny – poznámka redakce) v posledních letech díváme a říkáme si: „Proč tady ti lidé jsou? Co je to za lidi?“ Naše hudba nijak „nezměkla“, není o nic přístupnější a poslouchat nás je stále pořádná výzva. Ať už po muzikantské, anebo po harmonické stránce. Člověk dvě hodiny stojí a valí se na něj sto až sto dvacet decibelů. Je to jak mentální, tak fyzický výkon. Dost lidí proto bere Sunn O))) jako určitou hranici. Práh poslouchatelnosti? (smích)

I proto bychom se mohli hodiny bavit o tom, jak to vztáhnout k meditaci. Někdo ji nevhodně pojímá jako soutěž, vydržet meditovat přes hodinu. Jiný to vzdá, když ho začnou bolet záda. Jak jsem řekl, získávám dojem, že lidé čím dál víc tíhnou k pohlcujícímu zážitku. Ta intenzita přitom neznamená, že jde nutně o agresivní hudbu. Nehrajeme extrémní metal. Tedy primárně ne v tom smyslu, jak je občas určitou částí široké veřejnosti odmítán. Je to mnohem komplexnější. Jde o energii.

Atmosférické foto z koncertu skupiny Sunn O))), zdroj: sunn.southernlord.com

V black metalové komunitě jste se pohyboval mnoho let, včetně příprav grafik pro formace Emperor nebo Burzum. Tato scéna se neustále rozvíjí, vznikají zajímavé nové kapely a dochází k pozoruhodným spolupracím. Jak vy tuhle scénu vnímáte?

Lidé typu Attila Csihar, Sigurd Wongraven (Satyricon) nebo Aaron Weaver (Wolves In The Throne Room) jsou neskutečně otevření a kreativní. Existuje však i extrémně konzervativní část, která chce, aby ten žánr zněl určitým způsobem a nedocházelo ke změnám. Nemluvě o politické stránce věci. Když jsem byl mladší, měl jsem v tomhle ohledu úroveň tolerance posunutou jinak. Dnes si myslím, že politika, především extrémní pravice, v black metalu ani jakékoliv hudbě nemá co dělat. (Poznámka autora: V roce 1999 O’Malley připravil grafiku pro album Hliðskjálf formace Burzum. Její kapelník Varg Vikernes, netající se extremistickými názory, desku připravil v době odpykávání trestu za vraždu.)

Možná i proto už dnes nekonzumuju hudbu jako dřív, kdy jsem si kupoval desky doslova denně, a mám sbírku v počtu asi deseti tisíc kusů. Nějakou dobu už nemám potřebu koupit si pět nejvyhledávanějších black metalových desek, které v posledních týdnech vyšly. Zajímám se o novinky, ale jinak. Moje žena se mě často ptá: „Jak dokážeš takhle poslouchat hudbu? Každou desku si poslechneš jen jednou a jdeš dál.“ Ona se u poslechu obdivuhodně soustředí a rozhodně nezůstane u jediného poslechu. To samé u ní obdivuju, když píše a hraje. Ta koncentrace je obdivuhodná.

Superskupina Khanate, Stephen O’Malley zcela vlevo, foto: Ebru Yildiz

Když jsme u desek, zatím jsme se bavili hlavně o Sunn O))), ale letos se objevilo album To Be Cruel, které jste po čtrnáctileté odmlce nahrál s formací Khanate (poznámka redakce: americká dron doomová superskupina složená z prominentních hudebníků dané scény). Jaká byla motivace? A proč jste nahrávku vypustili bez jakéhokoli předchozího proma?

Jestli jsme něco nechtěli, tak dělat kolem toho humbuk. Tady šlo a vždy půjde jen o nás a naši tvorbu. Zároveň jsem se za ty roky naučil, že s prvkem překvapení máte šanci pracovat pouze jednou. To mě naučil Scott Walker (britsko-americký rockový zpěvák, který zemřel v roce 2019 ve věku 76 let, pozn. autora), když jsme připravovali naše společné album Soused.

Na novince Khanate jsme pracovali dlouho. Nejprve bubeník Tim Wyskida a já jsme začali spolu nezávazně hrát, bavilo nás to, něco z toho jsme natočili ve studiu. Když jsme si to poslechli, došlo nám, že to zní, jako by to byli Khanate. Říkali jsme si: Napíšeme i ostatním klukům a zeptáme se jich na názor. Basák James Plotkin byl extrémně nadšený. Vzápětí se přidal i zpěvák Alan Dubin. Desku jsme dokončili už v roce 2019, ale z mnoha důvodů jsme ji vydali až teď. Na jaře nás čeká několik koncertů a uvidíme, jak nás to bude bavit. Pokud budu mluvit čistě za sebe, tak k tomu přistupuju opatrně; chci, abychom nad tímhle projektem uvažovali reálně. Přiznávám ovšem, že mě překvapily nadšené reakce na tak depresivní hudbu. Lidi z toho mají upřímnou radost. (smích)

Autor je hudební publicista