U příležitosti výročí konce druhé světové války uvedl ČT art v jednom večeru dva italské filmy
Dvě tuzemské televizní filmové premiéry přinesl ČT art ve čtvrtek 7. května. Oba tituly jsou zajímavé už svým zacílením – vypovídají totiž o postupném posunu v pojetí protifašistického hnutí na italském území.
Nejprve od 20:00 ČT art uvedl Lizzaniho Poslední dny Mussoliniho (1974), které vypovídají o životě italského diktátora. Loyovy Čtyři neapolské dny (1962), nasazené od 23:00, zachycují lidové povstání v Neapoli, která se tak stala prvním italským městem, které se samo osvobodilo od nacistické nadvlády ještě před příchodem Spojenců.
Přinejmenším během prvních dvou poválečných desetiletí se italští umělci včetně filmařů stavěli víceméně do role oběti a zdůrazňovali zejména odboj proti německé nadvládě, která přinesla stupňující se teror (Němci se zmocnili severní a střední Itálie v roce 1943). Právě tak byla pojednána klasická díla Roberta Rosselliniho (Řím, otevřené město; Generál della Rovere; Byla noc v Římě), Vittoria De Siky (Horalka), Carla Lizzaniho (Pozor, bandité; Zlato Říma; Proces ve Veroně), Luigiho Comenciniho (Všichni domů), Luciana Salceho (Federál) a dalších. Do této linie spadají též Čtyři neapolské dny. Režisér Nanni Loy (1925–1995) tímto snímkem vytvořil své zřejmě nejhodnotnější dílo, ostatně bylo nominováno na dva Oscary. Inspiroval se dokumentaristickým, jakoby reportážním směrem, v tu dobu v italské kinematografii hojně využívaným (připomeňme v této souvislosti jiný nedávno v ČT odvysílaný film, Pontecorvovu Bitvu o Alžír). Mistrné zvládnutí davových výjevů zasazených do kulis vzbouřeného města (tedy svého druhu kolektivní hrdina) a černobílý obraz umocňují rozměr autenticity.
Loy vyprávění rozbíjí do mozaiky krátkých výjevů, na sobě mnohdy nezávislých – odehrávají se v různých částech města a účastní se jich rozdílní lidé. Spatříme, jakou rozbuškou hněvu se stala poprava italského námořníka coby dezertéra, povšimneme si zoufalé matky i zdivočelých výrostků z místní polepšovny, kteří se odhodlaně zapojí do bojů – a památce desetiletého chlapce Gennarina Capuozzy je příběh věnován. Odpor vůči německé nadvládě nebyl totiž diktován politickým uvědoměním, nýbrž prostým naštváním obyvatelstva, které se chopilo všech dostupných zbraní, včetně kamení a holí, aby nakonec dosáhlo svého.
Čtyři neapolské dny vznikaly na místě někdejších událostí a do natáčení se zapojily tisíce tamních obyvatel, z nichž mnozí se dozajista povstání sami účastnili. Režisér v díle nijak neskrývá, že mnohdy se jednalo o lidi do okamžiku povstání poslušných nacistickému režimu, snad dokonce prospěchářských či zbabělých, kteří přesto našli hrdost a sílu vzdorovat. Snad lze snímku vytýkat prvoplánové vlastenčení a pomníkovitost, avšak jeho působivost zůstává zachována i po bezmála šesti desetiletích, které od vzniku uplynuly. Dojem autenticity podporuje i režisérovo rozhodnutí odsunout do anonymity herecké obsazení a nezveřejnit je, ačkoli v něm nalézáme i známé tváře (Gian Maria Volonté, Jean Sorel, Lea Massariová). To mimo jiné také vysvětluje, proč mnohé dnešní ohlasy oceňují právě to, že film evokuje „pravdu“. Ostatně právem jej dobová anketa časopisu Film a doba zařadila do desítky nejlepších u nás tehdy uvedených filmů.
Poslední dny Mussoliniho, režírované Carlem Lizzanim (1922-2013), se naopak řadí mezi díla zkoumající mentalitu italského fašismu. Do popředí pozornosti se takto orientované výpovědi dostávaly zejména v sedmdesátých letech minulého století. Ukazovaly, jak tamní fašistický režim sice nedosahoval brutality, k jaké dospěl nacismus v Německu, avšak i tak dospěl k hrůzným skutkům, což podmanivě postihl zejména Bertolucciho epos Dvacáté století, u nás dosud bohužel přehlížený. Nechyběly však ani průhledy do každodennosti fašismu, který se stále zřetelněji dostával do područí nacistické ideologie i německé vojenské síly. Přibližovaly navenek všední existenci, ovšem poznamenávanou jak strachem z budoucnosti, tak odhodláním jí čelit (De Sikova Zahrada Finzi-Continiů, Scolův Zvláštní den, Rosiho Kristus se zastavil v Eboli, Vanciniho Zločin na Matteotim). Zejména posledně jmenovaný titul rekonstruoval skutečnou událost, jakou bylo násilné odstranění Mussoliniho politického protivníka. Rekonstrukcí rovněž jsou Poslední dny Mussoliniho – ostatně začínají montáží dokumentárních záběrů provázených vysvětlujícím komentářem.
Poslední dny Mussoliniho však vykazují ještě jeden obecnější rys italské poválečné kinematografie. Jednalo se o obsazování předních amerických herců, jimž byly často svěřovány role zcela odlišné od těch, které dostávali v Hollywoodu. Namátkou lze jmenovat Anthonyho Quinna (Silnice), Burta Lancastera (Gépard), Richarda Burtona (Masakr v Římě) a rovněž Roda Steigera. Z jeho několikeré účasti v italských filmech vynikají zejména Ruce nad městem o zkorumpovaném politickém zázemí, úspěšně se však převtělil i do sporných historických osobností (Napoleon ve Waterloo).
Rovněž v přiblížení Duceho se Steiger blýskl schopností pochybného hrdinu nikoli démonizovat, nýbrž vtisknout mu vyděšenost, psychické vyčerpání, vyjádřit to, že připomíná krysu zahnanou do kouta. Avšak námitky se často vztahovaly ke zdůraznění vztahové roviny mezi Mussolinim a jeho milenkou, prý až zbytečně se přechylující k dojemné milostné romanci. Režisér Lizzani, věren svému levicovému přesvědčení, upozorňuje, že spojenecké anglo-americké síly byly nakloněny s Mussolinim vyjednávat a více či méně adoruje zvláště komunistický odboj.
Nicméně Lizzani vyhmátl Mussoliniho neřešitelné dilema: i když se píše konec dubna 1945, Duce se zdráhá uznat, že válka po boku Hitlerova Německa, v jehož loutku se proměnil, je zjevně prohraná. Uvědomuje si, že úmysl utéci do Švýcarska se stále silněji vzdaluje, obává se, že jej zabíjí Němci, pokud se pokusí prchnout zpod jejich „ochrany“, nebo partyzáni, pokud zůstane. Steiger není jedinou americkou hvězdou, která ve filmu vystupuje. Henry Fonda, celý v červené sutaně, se tu mihne jako kardinál Schuster. Z domácích herců dominuje Franco Nero. A konečně nutno připojit skvostnou hudbu Ennia Morriconeho.
Na rozdíl od Čtyř neapolských dní nebyly Poslední dny Mussoliniho uvedeny v českých (československých) kinech, dokonce se kolem nich rozprostřelo mlčení – svého antihrdinu prý příliš polidšťovaly. Jedině Jiří Cieslar o něm nepříliš přesně napsal, že už je pouhou karikaturou despoty v posledních dnech před konečnou porážkou.
Poslední dny Mussoliniho / Mussolini: Ultimo atto (Itálie, 1974, stopáž 124 minut).
Režie: Carlo Lizzani, scénář: Fabio Pittorru, Carlo Lizzani, kamera: Roberto Gerardi, hudba: Ennio Morricone. Hrají: R. Steiger, F. Nero, L. Gastoniová, L. Capolicchio, G. Addobbati, H. Fonda a další.
ČT art snímek uvedl 7. května 2020 od 20:00, v iVysílání si jej bude možné pustit do 21. května 2020.
Čtyři neapolské dny / Le quattro giornate di Napoli (Itálie, 1962, stopáž 109 minut).
Režie: Nanni Loy, scénář: Nanni Loy, Pasquale Festa Campanile, kamera: Marcello Gatti, hudba: Carlo Rustichelli. Hrají: F. Wolff, G. M. Volontè, L. Massariová, G. Wilson a další.
ČT art snímek uvedl 7. května 2020 od 23:00.
