V obraze: Hvězda padělatelství Beltracchi i pozapomenutí emigranti Mölzer, Kyncl, Hilmar
Pražská výstava Wolfganga Beltracchiho láká na příběh muže, který dokázal oklamat galeristy i sběratele po celém světě. Otázkou je, zda samotný tento příběh stačí. V kutnohorském GASKu zase ožívají méně známé osudy tří českých umělců, jejichž tvorbu i život zásadně proměnila emigrace do západního Německa.
Aura podvodníka, aura umělce?
Dříve úspěšný padělatel, nyní úspěšný umělec. Němec Wolfgang Beltracchi (* 1951) tvrdí, že vytvořil padělky ve stylu více než sto dvaceti proslulých umělců. Poprvé si to zkusil na Picassovi – požádal jej o to vlastní otec, synovi tenkrát bylo dvanáct. Nesporně talentovaný chlapec samozřejmě netušil, jak dobrý byznys z toho jednou pro něj bude. Na podvodech v dospělosti spolupracoval se svou ženou Helene, jejíž příjmení nosí. Společně vytvářeli historky o původu děl. Beltracchi totiž nedělal přesné kopie původních obrazů – ve stylu daných umělců maloval zcela „nová“ díla. A ta potřebovala krytí, o něž se starala právě Helene. Hrála například roli bohaté dědičky, která zdědila kolekci uměleckých děl a nyní je rozprodává. Tyto obrazy se dostaly do soukromých sbírek i veřejných institucí.
V roce 2010 se na podvody vykutálené dvojice přišlo. Beltracchiho prozradilo použití titanové běloby, která se v domnělé době vzniku obrazů používala jen výjimečně, a také zfalšovaný podpis. Soud poslal Beltracchiho na několik let do otevřené věznice. Neboli: přes den maloval a dluhy, jež mu vinou podvodů vznikly, splácel prodejem vlastních děl.
Tolik příběh Wolfganga Beltracchiho v kostce. Svou kriminální minulostí se netají, naopak – těší ho, že mu novináři neustále pokládají otázku, zda je lepší než staří mistři. Vznikl o něm dokument (Umění padělání, 2013). Ačkoliv je to možná trochu smutná zpráva, jsou to právě podvody a peníze, které lidi na výtvarném umění nejvíce přitahují. O výstavu bývalého padělatele a jeho život se tím pádem zajímají i ti, kteří do galerií zabrousí jen vzácně. Trochu paradoxně proto působí jeho osobní manifest, v němž tvrdí: „Odmítám podléhat trendům, nechat si vzít uměleckou svobodu, být tajemně sugestivní, uctívat neexistující mýtus, vytvářet auru kolem sebe.“ Ale copak to není právě aura schopného padělatele a jakýsi „mýtus“, který mu pomohl nasvítit i jeho vlastní umění?
To teď prezentuje na výstavě Divine Stories v pražském Obecním domě. Projevuje se na ní autorova potřeba nesklouznout do jednoho rozpoznatelného stylu, což je paradoxně něco, o co většina malířů spíše usiluje. Je zřejmé, že se v minulosti se štětcem v ruce pohyboval napříč staletími i výtvarnými styly. Část výstavy proto působí spíše jako soubor školních cvičení.
Některé obrazy obstojí samy o sobě (kromě toho autor na výstavě představuje i svou sochařskou tvorbu). Ale na to, jak velké „haló“ akce v Obecním domě vyvolala, je jich trochu málo. Povedené je podle mě třeba plátno ze závěru expozice: Beltracchi je měl v ateliéru rozpracované, zatímco pracoval na falzech; fungovalo tak v podstatě jako krytí. Zobrazuje dva muže, kteří ustřihávají křídla andělům, a na stěnu s graffiti kape krev. „This is culture,“ stojí na zdi, zatímco se ustřižená křídla válejí po zemi.
Beltracchiho odmala zajímaly biblické příběhy. V kostele trávil mnoho času, jeho otec byl restaurátor a sakrální malby chlapce fascinovaly. „Božské“ příběhy se staly těžištěm i jeho vlastní tvorby. Aktualizuje je však o události moderních dějin (například bombardování Hirošimy, což považuje za první den apokalypsy). Skrze staré příběhy se snaží nabízet aktualizované interpretace.
Pokud je mi známo, kurátora v pravém slova smyslu pražská výstava neměla. Přitom přísnější selekce děl by tu nebyla od věci. Koncepci vytvořili umělec se svou ženou, k ruce jim byla česká spojka, logopedka Jitka Kaulfussová. Ta ve svém nakladatelství Logos, které se zaměřuje zejména na knihy na téma logopedie a autismu, vydala i Beltracchiho knihu Autoportrét – Příběh největšího padělatele umění. V témže nakladatelství vyšel i výpravný katalog k nynější výstavě. I z tohoto úhlu pohledu jde spíše o nekorigovanou „oneman show“.
Wolfgang Beltracchi: Divine Stories
Koncepce a organizace výstavy: Beltracchi Art (Wolfgang a Helene Beltracchi), Jitka Kaulfussová. Obecní dům, Náměstí Republiky 1090/5, Praha 1. Výstava trvá do 25. září 2026.
Tři umělci, tři cesty emigrací
Příběhy umělců Milana Mölzera, Františka Kyncla a Jiřího Hilmara v Česku nebyly dlouho příliš známé ani probádané. Výstava Mölzer Kyncl Hilmar 1968–1978 v Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře ukazuje, jak se jejich životní, a hlavně umělecká dráha odvíjela poté, co všichni tři emigrovali z komunistického Československa do Spolkové republiky Německo (SRN). Jejich osudy však měly trochu jiná východiska a rozuzlení.
Milan Mölzer (1937–1976) nejprve studoval na Střední průmyslové škole grafické v Liberci, věnoval se také pantomimě a šest let působil v Černém divadle Jiřího Srnce. V roce 1968 se ženou a malou dcerou narychlo emigroval do SRN. Zakotvil v Düsseldorfu a začal se naplno věnovat vlastní tvorbě. Rok přitom studoval v ateliéru profesora Gerharda Hoehmeho.
Mölzer byl vyučený sazeč. Měl cit pro papír, vytvářel takzvané řezané struktury – do různě barevných papírů skalpelem vyřezával linie. S papírem pracoval i dalšími způsoby. Když například jezdil vlakem nebo tramvají, cestu zaznamenával automatickou kresbou. Svým specifickým způsobem tím zachytil plynoucí čas i svůj pohyb v něm. A to třeba včetně náhlého brzdění nebo kontroly jízdenek. Nějaký čas v Düsseldorfu provozoval bytovou galerii. Doklady o její činnosti jsou k vidění v druhé části výstavy. Tam do několika kapitol kurátorky Monika Immrová, Veronika Marešová a kurátor Pavel Kappel rozdělili archivní materiály z let 1968–1978, které se jim povedlo shromáždit při bádání v archivech. Výňatky z katalogů, výstřižky z novin, fotografie i plakáty k výstavám tak doplňují hlavní část kutnohorské expozice, v níž jsou instalována díla všech třech umělců.
Je možná trochu škoda, že toto vyprávění „o životě“ není více propojeno s díly samotnými. Dovedu si představit, že by tak mohl vzniknout plastičtější obraz umělců už při samotném procházení výstavou, a ne až na jejím konci. Nicméně i to má své výhody. Kurátorky a kurátor přitom nešli cestou striktního rozdělení každého umělce do samostatného sálu či sálů. Jejich díla se v prostoru i na stěnách prolínají, jako se pravděpodobně prolínaly i jejich životní osudy v emigraci. Na začátku pátrání totiž nebylo vůbec jasné, zda se všichni tři navzájem znali.
Ale znali se. V bytové galerii Milana Mölzera vystavoval i František Kyncl (1934–2011). Vytvářel třeba prostorové struktury ze špejlí. Vizuálně také zachycoval zvuk pomocí svých vizuálních partitur, tzv. Scénářů. Stejně jako Mölzer, i Kyncl si hrál s papírem. Jednoduše ho překládal a vytvářel tak různé obrazce, plastické reliéfy, u nichž velmi záleželo na tom, jak na ně dopadá světlo. I stránky z jeho deníků jsou v podstatě uměleckým dílem, současně ovšem dokládají, jak často se vyjadřoval také k politice. Inicioval protestní petici na podporu sovětských umělců, proti nimž zasáhla státní komunistická moc, veřejně podporoval Chartu 77 a její signatáře. Podle kurátorky Moniky Immrové uměl propojovat lidi podobně jako vytvářel svoje konstrukce ze špejlí. Činil tak i prostřednictvím uměleckého časopisu Černé na Bílém, který vydával.
František Kyncl v zahraničí několikrát vystavoval s Jiřím Hilmarem (1937–2026). Ten do emigrace odcházel už jako autor s vyhraněným rukopisem. V rodné zemi vytvářel knižní obálky a filmové plakáty – třeba pro film Bláznivý Petříček nebo Kdyby tisíc klarinetů. Oceňované byly jeho optické reliéfy ze šedesátých a sedmdesátých let. V průvodci výstavou stojí, že „v jejich základu leží, (jak sám Hilmar deklaroval), touha porozumět lidské existenci a snaha vytvořit nový způsob čtení a definovat novou senzibilitu.“ Po emigraci začal tvořit jinak, přestěhoval se totiž do industriálního Porúří. Svá díla tak bral jako kritiku ničení přírody technikou a průmyslem. Pracoval s vrstveným papírem a textilem. Čím dál tím víc využíval přírodní materiály jako dřevo nebo provázky.
Navzdory nesnadné adaptaci se nakonec všem třem více či méně podařilo prosadit se v nové zemi. Příběh Milana Mölzera však skončil předčasně. V roce 1976 ho sám ukončil. Bylo mu 39 let.
Mölzer Kyncl Hilmar 1968–1978
Koncepce výstavy, kurátoři: Pavel Kappel, Monika Immrová, kurátorka za GASK: Veronika Marešová. GASK – Galerie Středočeského kraje, Barborská 51–53, Kutná Hora. Výstava trvá do 31. ledna 2027.
