V obraze: Vteřiny před přehlídkou, bouřlivák Rudolf Sikora, dědictví po divné postavě

V zákulisí na kráse moc nesejde

Stahování korzetů, polonahé postavy, poslední kontrola make-upu. Slovenská fotografka Lena Knappová (* 1995) zachycuje intimní okamžiky těsně před tím, než se na modelky a modely namíří oči a objektivy v přehlídkovém sále, než na molu performeři předvedou roli, kterou jim přisoudí daná módní značka… Autorčiny fotografie odhalují křehkou lidskost pod nablýskaným povrchem módního průmyslu.

V tomto světě se Knappová, rodačka z Trenčína, pohybuje už přes deset let, a to především v prostředí pařížských týdnů módy. Kariéru začínala jako asistentka britského fotografa Steva Wooda, známého mimo jiné svými portréty Andyho Warhola. Předloni získala titul Fotograf roku v ceně Czech Grand Design. V rozhovorech říká, že když fotografuje, je celá v černém, aby splynula s prostředím. A zdá se, že se jí to daří.

Většina fotografií, které představuje na výstavě I’ll do my own lashes v brněnském Pražákově paláci, je ostatně také černobílá. Kurátor Robert Musil je rozdělil do několika tematických okruhů. Na jedné stěně tak ukazuje intimnost i surovost převlékání, jinde se soustředí na jednotlivce a jeho autonomii. Okamžiky, kdy modelky a modelové svou autonomii ztrácejí a jejich podobu určují jiní, jsou zprostředkovány menšími formáty a může se zdát, že fotografka tuto polohu módních přehlídek zvolenou velikostí snímků umenšuje, záměrně jí odpírá relevanci.

V „sále“, který vytvořil architekt výstavy Marek Cpin, však po odhrnutí závěsu visí jedna jediná velkoformátová fotografie. Ukazuje modelku Alex Consani a kolem ní spoustu rukou, fénů, make-upových štětečků. Nerovnováha moci je tu zřetelná: modelka pasivně vzhlíží, zkrášlující nástroje na ni míří jako zbraně ze všech stran a ona se podvoluje, aby ji přeměnily k obrazu svému. Hranice osobního prostoru vymizely.

Fotografie Leny Knappové, foto: Lena Knappová

Jinde ty hranice fotografka naopak zdůrazňuje, ostatně již názvem výstavy I’ll do my own lashes („řasy si udělám sama“). V souladu s ním některé modelky v obležení make-up artistů nejsou, ponechávají si aspoň kousek kontroly nad nejzranitelnější částí svého obličeje. „Nejde o odmítání spolupráce, ale spíše o vědomé nastavování hranic – vědět, kdy je přirozené sdílet kontrolu a kdy je lepší ponechat si věci ve vlastních rukou. Tento přístup vychází přímo z mého pozorování pracovního prostředí, ve kterém tuto větu opakovaně slýchám,“ řekla k tomu Knappová.

Přestože je výstava komorní, zprostředkovává širokou škálu emocí: od znechucení přes obdiv až po pochopení. V černobílém světě Leny Knappové jednotlivé tváře po chvíli začínají splývat, ona sama je často upozaďuje nebo vůbec nezachycuje. Na jejich kráse totiž v zákulisí módních přehlídek ve skutečnosti příliš nezáleží.

Vykřičník, křížek, hvězdička

„PŘED 50-TIMI ROKMI SOM POUKAZOVAL NA HROZIACE KLIMATICKÉ ZMENY, KTORÉ MÔŽU ZNIČIŤ NAŠU CIVILIZÁCIU; KRIČAL SOM, ALE VERIL SOM, ŽE SPOLU NIEČO NA SVOJU ZÁCHRANU UROBÍME… DNES, PO 50-TICH ROKOCH UŽ TOMU NEVERÍM…“ To je jeden ze vzkazů, které slovenský umělec Rudolf Sikora (* 1946) vysílá na své retrospektivě v brněnském Pražákově paláci. Ta není pouze ohlédnutím za dílem rodáka ze Žiliny, jenž letos oslavil osmdesátiny, ale rovněž reflexí toho, nakolik se za uplynulá desetiletí proměnila společnost a svět kolem nás.

Vysokou školu výtvarných umění (VŠMU) v Bratislavě Sikora absolvoval roku 1969 obrazem Zeď (Pocta Janu Palachovi), který vytvořil bezprostředně poté, co se o Palachově radikálním činu dozvěděl. Následující rok představil své práce v Bratislavě, pak však nastalo dlouhé období, kdy vystavoval pouze neoficiálně. Tento „neoficiální čas“ otevřela v listopadu 1970 akce a happening 1. otvorený ateliér. Podle autora to byla rozbuška „tvořivé energie, na kterou navázala další mezioborová setkání“ a místo, kde se zformoval „slovenský koncept“.

Jeho otec byl učitel matematiky a možná i díky tomu měl Rudolf Sikora od mládí blízko i k exaktním vědám. Začala ho zajímat astronomie a kosmologie. Otázky po fungování vesmíru jej přivedly k úvahám o samotné lidské existenci. Tyto motivy následně promítl i do své tvorby. Opakovaně přitom pracuje s vykřičníkem, hvězdičkou, šipkou nebo křížkem – se symboly varování, narození, života i smrti. Jak zmínil v interview s kurátorkou jeho brněnské retrospektivy Janou Písaříkovou, právě vykřičník podle něj představuje samotný vesmír: „Planeta Země tvoří spodní bod vykřičníku a kosmický prostor je horní část. Chápu ho jako naléhavou výzvu ke spoluzodpovědnosti za stav světa i uvědomění si, že jsme součástí nějakého většího celku.“ Tohle znázorňuje již jeho cyklus Vykřičník z roku 1974.

Série Vykřičník, foto: Kateřina Zemanová

Sikora se po desetiletí vrací k podobným tématům. Přestože ekologie v sedmdesátých letech nestála ve středu společenské debaty, upozorňoval na ni už tenkrát – činí tak dodnes. Je v tom však čím dál doslovnější. Zatímco pro jeho starší díla by se na výstavě možná hodil podrobnější kontext nebo detailnější kurátorský text, některé exponáty z poslední doby útočí „na první dobrou“. Určitý druh radikality jim zůstává, otázkou je, zda těmi vyhraněnými sděleními už veřejný prostor není přesycený. Například na díle Politici světa… z přelomu let 2017/2018, které znázorňuje zeměkouli, bílým písmem stojí: „POLITICI SVĚTA, KTORÍ IGNORUJÚ EKOLOGICKÚ SKAZU, SÚ NEBEZPEČNÍ PRE CELÉ ĽUDSTVO!“

Z výstavy Rudolfa Sikory, foto: Kateřina Zemanová

Ostatně Sikorova tvorba v posledních letech výrazně vstoupila do veřejné sféry, zejména v souvislosti s protesty na Slovensku v roce 2024. Přeškrtnuté kremelské hvězdy, rozpadající se hákové kříže z cyklu Koloběh zla se staly součástí vizuální identity protestů, jak to dokládají i fotografie v chodbě.

Potvrzuje se tím, že Rudolf Sikora nadále dokáže vytvořit obraz, který zasáhne, upoutá, je okamžitě čitelný. Pomáhá mu v tom práce s jednoznačnými vizuálními symboly a důsledné formulování vlastního postoje bez ambice otevírat alternativní interpretace. Právě takovou přímočarost vyžaduje letáková forma protestní komunikace. Obstojí však táž strategie u autonomního obrazu v galerii?

Archeologie neexistující civilizace

Docela vtipná situace: Postava s lidskýma rukama a nehty, na kterých jsou připevněny nejrůznější nástroje, otevírá svou prastarou kasičku, aby si koupila kávu. Jenže její prazvláštní ruce nedokážou kelímek udržet a celý jeho obsah končí na zemi. Jde o jedno z krátkých videí, která jsou součástí výstavy Ancient Girl Starter Pack Mikuláše Zimuly (vyšel z Ateliéru videa FaVU) v brněnské Galerii TIC.

Jak se dozvídáme z obsáhlého kurátorského textu Mariky Kupkové, výše popsaná postava, zvaná Ancient Girl, unikla z fiktivní starověké queer civilizace a pronikla do současné společnosti, přičemž se snaží napodobit naše rituály a tím ukazuje, jak absurdní někdy mohou být. Ve vitrínách přístupných po skleněném můstku jsou vystavené „dochované pozůstatky“ oné fiktivní civilizace: šperky, kostřičky i podivné nástroje a artefakty. Právě s nimi se divák setkává už v úvodním videu snímaném z pohledu první osoby. To může evokovat estetiku počítačové hry, ale také je to prostředek, jak diváka s danou osobou ztotožnit.

V další vitríně je k vidění záznam z jakési vědecké rady, jež diskutuje, zda nalezené artefakty zveřejnit. „Obraz institucionální autority je zde narušen absurdní situací, kdy odborníci nejsou schopni rozpoznat význam jednoho z objektů a namísto jeho skutečné funkce vytvářejí komplikované interpretace. Divák se tak dostává do paradoxní pozice, kdy rozumí artefaktu lépe než samotní experti,“ píše kurátorka Kupková.

V tuhle chvíli se návštěvník přestává orientovat v tom, co je fikce, a co realita. Stojí přitom na skleněné lávce, kde je každý jeho krok nejistý. I tím možná Mikuláš Zimula problematizuje to, jakým způsobem se historické „danosti“ utvářejí a jak instituce a jejich představitelé přesvědčují společnost o své zaručené pravdě. Nadhled ani smysl pro humor autorovi nechybí.