Sochařka, kterou nejprve musel uznat svět, a teprve pak došlo na českou retrospektivu

Vůbec první tuzemská retrospektiva sochařky Marii Bartuszové se uskutečnila loni v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou pod názvem Malé prázdno plné malého nekonečného vesmíru. Druhou její zastávkou je nyní Muzeum umění Olomouc (MUO). Děje se tak poté, co německá kurátorka a historička umění Ruth Noack vybrala v roce 2007 díla Marii Bartuszové na slavnou přehlídku v Kasselu documenta 12, nebo poté, co totéž učinila umělecká ředitelka Benátského bienále 2022 Cecilia Alemani. V roce 2014 připravilo autorčinu rozsáhlou výstavu varšavské Muzeum moderního umění. Jako první československá umělkyně měla Bartuszová samostatnou retrospektivní výstavu v londýnské Tate Modern (2022), následovala retrospektiva v Museu der Moderne v rakouském Salcburku. Celou tuhle posmrtnou dráhu odstartovalo roku 2005 představení sochařčiny tvorby v bratislavské Slovenské národní galerii.

Narodila se v Praze jako Maria Vnoučková. Roku 1961 absolvovala keramiku na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. V témže roce se provdala za slovenského sochaře Juraje Bartusze a ve třiašedesátém se přestěhovali do Košic. Ve východoslovenské metropoli Maria žila stranou vlivných center, porodila dvě děti, tvořila v tichosti, v čase vydobytém na rodinném provozu. Aniž bych se chtěl Juraje Bartusze (1933–2025) dotknout, lze říct, že Maria žila ve stínu manžela, jenž byl tou dobou úspěšným sochařem – to jemu za sochařčina života náležela velká část veřejné pozornosti.

Pohled do vstupní části výstavy Marii Bartuszové Malé prázdno plné malého nekonečného vesmíru v Trojlodí Muzea umění Olomouc (MUO). Vpravo na velkoplošné fotografii je vidět výtvarnice ve svém ateliéru. Foto: MUO – Zdeněk Sodoma

Doteky pomíjivosti

V Olomouci je retrospektiva Malé prázdno plné malého nekonečného vesmíru instalována v největším výstavním prostoru zdejšího muzea, v takzvaném Trojlodí. Plyne proti toku času, tedy od posledních děl až po šedesátá léta. Komponována je do čtrnácti okruhů, které jsou do Trojlodí vměstnány tak trochu na sílu, „nalepeny“ na sebe, nicméně sled exponátů to nenarušuje. V podstatě se jedná o názvy, stručné texty, případně fotografie charakterizující různé fáze autorčina díla a dodávající kontext k vystaveným plastikám. V úhrnu dokládají, jak komplexně a vlastně filozoficky Bartuszová k tvorbě přistupovala. Ostatně i název Malé prázdno plné malého nekonečného vesmíru je formulací převzatou z autorčina zápisníku.

Jeden z prvních okruhů expozice nese název Tvrdé tlačí měkké. Ta věta zároveň označuje princip jdoucí sochařčiným dílem napříč desetiletími. Plastiky (ve většině případů ze sádry, později i z bronzu nebo hliníku) připomínají měkké ovály, křehké skořápky, vejce či ptačí hnízda. Dá se u nich „nahmatat“ neviditelné napětí působící jak zevnitř objektů, tak vně nich. Divák se na výstavě dozví, že k onomu principu napětí a tlaku umělkyně dospěla experimentováním, vlastně skoro dětskou hravostí, ale výsledek jde k vážným tématům zrození, mateřství, tělesnosti, zranitelnosti, pomíjivosti.

Pohled do výstavy Marii Bartuszové Malé prázdno plné malého nekonečného vesmíru v Trojlodí Muzea umění Olomouc (MUO). Foto: MUO – Zdeněk Sodoma

Co mě osobně na tvorbě Bartuszové přitahuje, to je právě všudypřítomná pomíjivost umocněná volbou materiálu – sádry, která je křehká, a pokud není správně skladována, podléhá přírodním vlivům a z dlouhodobého hlediska je odsouzena k rozpadu. Ostatně s tímto „zubem času“ umělkyně u některých děl cíleně počítala včetně site specific instalace před jejím ateliérem, kde do koruny stromu umístila své sádrové objekty v podobě skořápek/vajec a nechala na ně působit podnebí.

Jak to vlastně udělala?

Vejcovité, několikavrstevnaté a dokonale hladké objekty vybízejí k otázce: Jak to ta Bartuszová vlastně vytvářela? Návštěvníkům se dostane odpovědi: v rámci výstavy, a ještě podrobněji ve volně dostupném časopisu MUO Muzeionu, je přiblíženo gravistimulované a pneumatické odlévání – čili techniky, které si Bartuszová vyvinula. U gravistimulovaného odlévání nechávala sádru volně stékat a tuhnout pod vlivem vlastní váhy, čímž vznikaly organické, kapkovité tvary, které působí, jako by byly zachyceny v okamžiku pádu. U pneumatického odlévání pracovala s nafukovacími pomůckami a membránami, třeba s meteorologickými balóny. Kurátorky výstavy v doprovodných textech zmiňují i experiment s odlitky vytvořenými pomocí kondomu.

Pohled do výstavy Marii Bartuszové Malé prázdno plné malého nekonečného vesmíru v Trojlodí Muzea umění Olomouc (MUO). Foto: MUO – Zdeněk Sodoma

Výstava nepomíjí haptický, hmatový rozměr, k němuž některé objekty doslova vybízí. Ostatně Bartuszová pracovala s nevidomými a zrakově postiženými dětmi, organizovala pro ně výtvarné dílny. Vytvářela speciální hmatové plastiky, aby děti měly možnost poznávat tvary, textury a rozdíly mezi geometrickými a organickými formami jinak než zrakem. Divák má možnost dotknout se pomůcek-plastik a mít tak zážitek i haptický. Instalace samotných děl je v Trojlodí citlivá – sádrové objekty jsou nejednou umístěny na nízkých podstavcích nebo přímo na zemi, což diváka nutí sklonit se, přiblížit se, dívat se z různých úhlů, téměř je obcházet, jako by to byly živé organismy.

Malé prázdno plné malého vesmíru je příkladem toho, jak křehká a nahodilá dokáže být hranice mezi zapomněním a věhlasem. Je trochu hořce ironické a částečně příznačné, že Maria Bartuszová se do širšího povědomí české kulturní veřejnosti dostává až poté, co byla uznána „ve světě“. Nynější retrospektiva tuhle nespravedlnost aspoň částečně napravuje a činí tak s citem, pokorou a bez velkoleposti, jež by ostatně byla v přímém rozporu se ztišenou povahou umělčina díla.