Z okraje současné české společnosti. Minimalistická a drsná próza o zločinu a trestu

Jméno Romana Vojkůvky (* 1971) donedávna znali především tuzemští fanoušci hororového žánru, a to nejen jako autora povídkové sbírky Řezničina, ale i coby tvůrce několika krátkometrážních snímků a dvou celovečerních filmů podobného ražení. Filmař, literát a také hudebník s bohatými životními zkušenostmi je kromě toho autorem existenciálně laděné novely Chránit pevnost, vydané společně s pěticí povídek na téma každodenního boje o přežití, nebo oceňovaného scénáře k předloňskému filmu Jana Prušinovského Chyby, za nějž byl nominován na Českého lva i na Cenu české filmové kritiky.

K autorově nejnovější knize má nejblíže jeho předešlá próza Potřeba hladu (2021), vydaná ve stejném nakladatelství (Paper Jam Milana Hodka) a rovněž ukotvená v prostředí sociální periferie. Potřeba hladu vypráví příběh muže, který se dobrovolně rozhodl žít na ulici. Čtyřicátník Marek zakládající si na své volnosti a svobodě, kvůli níž opustí přítelkyni, zaměstnání i pronajatý byt, přitom brzy zjistí, že „svět je pořád stejný jako ve svých prvopočátcích“ a lidé se dělí jen na dvě skupiny – „lovec a kořist, dravec a oběť“.

Nejinak to vidí protagonista Vojkůvkovy prózy Ušpinit se. Igor je vlk samotář střídající nejrůznější dělnické profese. „Nebojí se ušpinit“ a jeho život se točí kolem uspokojování nejzákladnějších potřeb. Zhruba třicetiletý prchlivý ranař, přivydělávající si bitím lidí na objednávku (sám sebe považuje za bojovníka hodného respektu), se řídí jednoduchou filozofií: „Ženské nikdy neodmítám, stejně tak peníze a jídlo.“ Když však nečekanou tragédií skončí jeho náhodné setkání s cizím mladíkem, který podobně jako hrdina Potřeby hladu pocítil touhu na chvíli „vypadnout z koloběhu“, dožene Igora sžírající pocit viny nejprve do protialkoholní léčebny a posléze k sebedestruktivnímu chování…

Komorní zápletce a přímočaré narativní struktuře příběhu odpovídá i jednoduchá kompozice devadesátistránkové prózy, rozdělené na tři části: Bahno, Kloaka, Patov. Volba prostředí – již zmíněné sociální periferie – se odráží nejen v promluvách postav, čerpajících z hovorové vrstvy češtiny a prošpikovaných vulgarismy, ale rovněž ve strohém jazyce samotného vyprávění, které sice využívá er-formy, ale dění nahlíží z protagonistovy perspektivy. Autor se v souladu s názvem své prózy i mottem hlavního hrdiny nezdráhá explicitně zachycovat nejrůznější projevy lidské tělesnosti.

Nejlépe to ilustruje epizoda odehrávající se v protialkoholní léčebně, potažmo scény předcházející hospitalizaci Igora stiženého deliriem tremens. Ani v tomto případě nejsou naturalisticky podané výjevy zaobaleny s využitím básnické licence, k níž se uchýlil například Josef Formánek v Úsměvech smutných mužů (viz symbolické ztvárnění závislosti coby černého draka). Právě v dotyčné léčebně se mimochodem objevuje nejzajímavější a vlastně jediná trochu plastická vedlejší postava, totiž alkoholik a „spisovatel“ Oto Závora, stále jen sbírající materiál pro svůj plánovaný opus s názvem Kloaka.

Roman Vojkůvka napsal po Potřebě hladu další minimalistickou prózu, jejíž formální nenáročnost vyvažuje jednak zasvěcený exkurz do – současným literárním mainstreamem přehlížených – nejnižších pater české společnosti, jednak stále nosné téma zločinu a trestu. K němu ovšem musíme v tomto případě přičíst hrdinovu radikální proměnu a s tím spjatou otázku, zda je polepšený člověk povinen splácet staré dluhy, byť vymáhané pouze jeho vlastním svědomím, anebo zda si zaslouží druhou šanci. Odpověď mohou spolu s autorem hledat pouze čtenáři, kteří najdou odvahu „ušpinit se“ tímhle syrovým a drsným příběhem.

Autor je literární publicista a kritik.

Pod grafickou úpravou knihy je podepsána zkratka FRVR, repro: Paper Jam