Začíná festival Film a architektura. Přinášíme pět tipů na snímky, které si nenechte ujít
26. září – 1. října
Potřinácté pořádá spolek Kruh festival Film a architektura, který letos během šesti dnů (26. 9. – 1. 10.) zavítá do více než čtyřiceti českých a slovenských měst. Kromě diskuzí s dokumentaristy či odborníky na architekturu a urbanismus nabídne desítky domácích i zahraničních snímků z poslední doby. Vybrali jsme pět filmů, které nás v programu festivalu zaujaly.
- E.1027 – Eileen Gray and the House by the Sea
- Ženy kolem Miese
- 27 pater: Utopie Alterlaa
- Soviet Bus Stops
- DEPOT – Reflecting Boijmans
Vila E.1027 od Eileen Gray, foto: Film a architektura
E.1027 – Eileen Gray and the House by the Sea
2024, 89 minut, režie Beatrice Minger – Christoph Schaub
Už jste přemýšleli o tom, kam vyrazíte příští léto k vodě? Jasnou volbou každého fanouška moderní architektury by mělo být jihofrancouzské Côte d’Azur. Ve vesnici Roquebrune-Cap-Martin se tu totiž na útesu nad mořem tyčí ikonická vila E.1027, kterou si tu ve dvacátých letech vystavěla irská avantgardní designérka Eileen Gray (1878–1976) spolu se svým tehdejším partnerem rumunským architektem Jeanem Badovicim. Hned první realizace Eileen Gray se ukázala být mistrovským dílem a čistým příkladem Le Corbusierových Pěti bodů moderní architektury. To se jí ovšem stalo osudným, neboť Badoviciho přítel Le Corbusier jen těžko snášel, že onu ve všech ohledech výjimečnou modernistickou stavbu navrhla žena, a nikoliv on sám. Zmohl se bohužel jen na velmi sporné gesto, když proti vůli autorky „vylepšil“ jasně bílé zdi jemné funkcionalistické vily svými barevnými freskami. Částečně hraná filmová cesta do mysli Eileen Gray má vlastní umělecké ambice a slavnou vilu využívá především jako dokonalou kulisu vyprávění o vyjádření ženskosti a o touze mužů ji ovládat.
Georgiu van der Rohe hraje v dokumentu Ženy kolem Miese německá herečka Katharina Thalbach, foto: Film a architektura
Ženy kolem Miese
2023, 81 minut, režie: Sabine Gisiger
Jak se žilo dcerám, manželce nebo milence vedle Ludwiga Miese van der Rohe? Ptá se hybridní dokument švýcarské režisérky Sabine Gisiger a s využitím dosud nepublikovaných filmů, fotografií a dokumentů portrétuje jednoho z nejvlivnějších architektů dvacátého století ženským pohledem, který pro velikána nevyznívá nijak příznivě. Autor několika ikonických staveb moderní architektury pocházel z rodiny kameníka a až sňatek s tanečnicí a dcerou bohatého průmyslníka Adou Bruhn mu v roce 1913 umožnil otevřít si vlastní architektonickou kancelář. Po válce si tento neúnavný prosazovatel teze „méně je více“ prodloužil příjmení o dívčí jméno své matky. Z Miese se stal Mies van der Rohe a jeho manželství, z nějž vzešly tři dcery, se rozpadlo. Ze vzpomínek jeho nejstarší dcery Giorgie Mies van der Rohe pak vyplývá, že se otec o životy svých dětí téměř nezajímal. Veškeré finanční otázky za něj ve vztahu k bývalé manželce řešila jeho nová partnerka a spolupracovnice Lilly Reich, mimo jiné také spoluautorka židle Brno pro vilu Tugendhat. Ani ona ovšem vedle slavného architekta nevydržela, po jeho emigraci do Spojených států v roce 1938 zůstala v Berlíně, kde řešila administrativu zbylou po Miesově architektonické kanceláři…
Obytný komplex Alterlaa, foto: Film a architektura
27 pater: Utopie Alterlaa
2023, 82 minut, režie Bianca Gleissinger
V letech 1973–1985 vznikl na jižním předměstí Vídně ojedinělý projekt architekta Harryho Glücka: na ploše 240 000 metrů čtverečních postavil komplex sociálního bydlení, jenž nabídl 3 200 bytů nejrůznějších velikostí pro asi 9 000 osob. Nájemníci měli v docházkové vzdálenosti vše potřebné ke spokojenému životu: nákupní centrum, zdravotní středisko, školy, školky, dětská hřiště, bazény, tenisové kurty, zelené plochy, restaurace a také volně přístupné klubovny na podporu společenského života. Ostrovní město ve městě bylo splněným snem o tom, že i lidé z dělnické a střední třídy mohou žít stejně kvalitně jako boháči.
V Alterlaa vyrůstala také dokumentaristka Bianca Gleissinger (* 1990), která se do obytného parku ve filmu vrací, aby se ohlédla za tím, co zbylo z jejího dětství a podívala se, kdo a jak dnes v utopickém ráji sedmdesátých let žije. Představuje panoptikum obyvatel komplexu, z nichž mnozí v něm spokojeně bydlí již několik dekád, zatímco pro jiné jde spíš jen o zaměnitelnou noclehárnu. Mikrokosmos Alterlaa tak v malém a s humorem odhaluje obecnější společenský konflikt, pramenící z odlišných generačních představ o tom, jak má vypadat příjemný a smysluplný život.
Autobusová zastávka v uzbeckém Samarkandu, foto: Film a architektura
Soviet Bus Stops
2023, 60 minut, režie: Kristoffer Hegnsvad
Sovětská architektura vznikala většinou pod přísným a centralizovaným dohledem tehdejšího režimu. Očekávalo se, že bude v souladu se státním narativem o komunismu jakožto ráji na zemi. Drobné autobusové zastávky ovšem takovému dohledu většinou ucházely, což z nich činilo jednu z mála příležitostí svobodného uměleckého vyjádření na veřejnosti. Výsledkem jsou stovky jedinečných architektonických děl rozesetých od Ukrajiny přes Uzbekistán až po Sibiř. Kanadský fotograf Christopher Herwig věnoval pátrání po těchto zastávkách na území bývalého Sovětského svazu více než patnáct let svého života a publikoval o nich dvě knihy fotografií. Dokument režiséra Kristoffera Hegnsvada po dobu sedmi let sleduje Herwiga na jeho „loveckých“ výpravách za poznáním, jak tyto pozoruhodné stavby vznikaly.
Protagonisté snímku DEPOT – Reflecting Boijmans vedle budovy nového depozitáře, foto: Film a architektura
DEPOT – Reflecting Boijmans
2023, 86 minut, režie: Sonia Herman Dolz
Dokument nizozemské režisérky s českými kořeny Sonii Herman Dolz vypráví o vzniku prvního depozitáře na světě, který je zcela přístupný veřejnosti. Uchovává uměleckou sbírku muzea Boijmans Van Beuningen v Rotterdamu, čítající v době natáčení 151 317 děl – od Bosche po Basquiata. Režisérka film rozdělila do několika kapitol s prologem a epilogem, v nichž sleduje výstavbu a otevření výjimečné budovy (studio MVRDV, 2017–2021), která se řadí k mezníkům v muzejní a galerijní praxi. S využitím archivních záběrů seznamuje diváky s historií původního Boijmansova muzea, které bylo založeno v roce 1849, i jeho současné modernistické budovy z roku 1935, která vyžadovala rekonstrukci, neboť do ní zatékalo a obsahovala nebezpečný azbest. Protagonisty snímku jsou architekt Winy Maas a tehdejší ředitel muzea Sjarel Ex, kteří s nakažlivou radostí divákům ukazují rozebrané muzeum i zbrusu nový depozitář a s vášní se přou o své názory na minulost i současnost.