Afrofuturismus podle Jakea Blounta: Příští civilizace musí stát na jiných základech

Svět, jak ho nyní známe, skončí. Sice nevíme, kdy to bude, ale leckteří – například Björk na posledním albu Fossora – už promýšlí, co přijde, až současná civilizace klekne. Jake Blount vzkříšení lidstva podmiňuje nutností vybudovat novou civilizaci s otevřenější náboženskou mytologií. A protože mluví z pozice černošského aktivisty a gaye, předpokládá, že poskytne rovné příležitosti všem, bez rozdílu barvy kůže a sexuální orientace.

Mýtus o banju a běloších

„Nejsem tady od toho, abych nabízel radostnou hudbu,“ varoval Jake Blount předloni, před vydáním svého albového debutu Spider Tales, příznivce žánru americana, k němuž je řazen. Repertoárem – čerpajícím z tvorby klasické černošské hudby – se ostře opřel do setrvávajícího rasismu, diskriminace černochů a překrucování amerických dějin.

Na album Spiders Tales Blount zařadil také starou milostnou baladu Where Did You Sleep Last Night proslavenou bluesmanem Leadbellym, foto: Michelle Lotker

Blount je ročník 1995, pochází ze smíšeného manželství a než získal akademický titul v oboru etnomuzikologie, hrál na kytaru a poslouchal rock. Zastřelení sedmnáctiletého mladíka Trayvona Martina, následná diskuse o systémovém rasismu a vzestup hnutí Black Lives Matter však Blounta nasměrovaly k objevování hudebních kořenů. Ponořil se tedy do výzkumu jižanských spirituálů a gospelů z otrokářské éry. Jenže odpovědi, které hledal, v nich nenašel. Pak vzal poprvé do rukou housle s banjem, pustil se do studia černošských string bandů a old-time music z Apalačských hor a otevřel se před ním hudební svět plný odpovědí na jeho otázky. Nicméně – tak jako mnozí jiní – stál před dilematem: Mohu do tohoto světa vstoupit a nepřipadat si coby vetřelec?

Před ním obdobnou „výpravu“ podnikla (letos pětačtyřicetiletá) americká zpěvačka a banjistka Rhiannon Giddens, která se skupinami Carolina Chocolate Drops a Our Native Daughters jako jedna z prvních vyzvala Ameriku, aby si konečně přiznala, že banjo není bělošský vynález, neboť má prokazatelně africký původ, a skončila s mýtem o country coby hudby bělochy vymyšlené a bělochům určené. „Jde o myšlenku nahlížet na americkou kulturu prostřednictvím hudby a zamezit nedorozumění, které Američanům vlastně ubližuje, protože zastírá skutečné pochopení toho, čím Amerika jako země je,“ uvedla na jedné z mnoha přednášek Rhiannon Giddens, mimochodem držitelka Grammy a nově ředitelka skupiny Silkroad Ensemble, potažmo umělecké asociace, kterou od roku 1998 vedl slavný americký violoncellista a skladatel Yo-Yo Ma.

Rhiannon Giddens zpívá a hraje ikonickou americkou píseň Waterboy, zdroj: Youtube

Možná vám to přijde přitažené za vlasy, vždyť zásadní vliv africké a afroamerické tvorby na vývoj rané americké hudby, která se později proměnila v bluegrass a country, vědci nikdy nezpochybňovali. Jenomže, a v tom spočívá problém, běžní Američané, jak černí, tak bílí, to netušili. Nikdo jim to neřekl, nikdo je tomu ve školách neučil. A když ano, tak u toho záměrně spoustu věcí vypustil či zatajil. „Víme, že černí muzikanti kdysi společně s bělochy hráli na tancovačkách v Apalačských horách. A považuju za docela legrační, že zatímco tehdy snad ani nešlo narazit na černošskou skupinu, v níž by nehráli banjisté s houslisty, dnes se to považuje málem za unikát. Je smutné, kolik kulturních odkazů z americké hudby zmizelo,“ povzdechl si Blount.

Pro současnou generaci černošských tvůrců dosud přijímaný výklad dějin, napsaný z pohledu bílé společnosti, už není udržitelný. Zkoumají, jak to ve skutečnosti bylo. Návrat ke staré hudbě proto u Blounta nelze mít za příklon k módnímu retru – hledá v ní nefiltrované odpovědi a skrze její nový výklad reaguje na současnost. Snaží se třeba změnit setrvávající homofobní názory country scény; proto spoluzaložil organizaci Bluegrass Pride podporující umělce z komunity LGBT+.

Obal autorova prvního, předloňského alba. Repro: jakeblount.com

Bez hudby by svůj osud neunesli

Koncertní vytěžení výtečně přijatého alba Spider Tales výrazně pokazil covid. V pandemické izolaci uzavřený Blount však měl prostor po svém nahlédnout do budoucnosti, na afrofuturistické podobenství. Oproti afrofuturistům ze staré gardy okolo saxofonisty Sun Ra nepovažuje Blount pro černošskou komunitu za východisko odlet do vzdálených galaxií. „Moje vize jiné civilizace nezahrnuje nablýskané lodě řítící se vesmírem,“ píše v úvodu koncepčního alba The New Faith, které publikoval počátkem letošního podzimu. Přeživším to neusnadnil: naordinoval jim nejprve očistec. Než se totiž třicítka černochů usadí na opuštěném ostrově u pobřeží státu Maine, aby tu započala nový a spravedlivější život, musí projít zdevastovaným územím, vyhnout se smrtelným nástrahám, lynčování a nemocem.

Jake Blount nezastírá silnou inspiraci dystopickým románem Podobenství o rozsévači americké spisovatelky Octavie E. Butlerové (český překlad vloni vydalo Argo), rozpad civilizace ovšem ponejvíc klade za vinu „předkům, kteří jen brali, aniž by něco dávali, a toužili po věcech, které ani nepotřebovali a planetu proměnili v poušť“. „Ačkoli jsem se rozhodl zkoumat jiné časové období než Butlerová (její román je situován do roku 2025 – pozn. red.), její dílo mi ukázalo cestu k představě o budoucnosti zaměřené spíše na životy a zkušenosti malých komunit než lidstva jako celku.“

Obal autorova druhého, letošního alba. Repro: jakeblount.com

Blount nezapomíná, že i když byli černí Američané v otrokářské éře degradováni na pracovní nástroje a přišli o lidskou důstojnost, tišící lék na traumata dokázali nalézt v hudbě. „Nedokážu si vybavit, že by kdykoliv v historii mezi vězněnými a ponižovanými americkými černochy nevznikla hudba, která by se s jejich tragickou situací nevypořádala. Hudba je prostě součástí toho, kým jsme a co děláme, když se dostaneme do těžkých životních situací.“

Ve starých spirituálech Jake Blount nachází zdroj pravd, vyplývajících z bolestných dějin, a návodů, jak se vyhrabat i z těch nejhorších šlamastyk, kdy podle všeho Bůh tvrdě spal, zatímco mu Sister Rosetta Tharpe, Fannie Lou Hamer, Vera Hall, Mahalia Jackson, Skip James nebo Blind Willie McTell ve svých písních předkládali nespočet důvodů pro to, aby se koukal probudit. Blount jejich gospely a blues rozdýchal novými aranžemi, texty zasadil do kontextu dneška a zpěv nevyhnutelně proložil rapem, bez něhož si tradiční černošskou lidovou hudbu, jak své nikoliv výhradně americké směsi říká, nelze ani představit. Logiku proto dává, že přizval skvělého rapera a banjistu Justina Harringtona (aka Demeanor), po vzoru zmíněné Rhiannon Giddens zaháčkovaného v moderním uchopení old-time music.

Zdání, že posloucháme terénní záznam imaginárních postapokalyptických bohoslužeb proložených kázáním, Jake Blount podtrhl přidáním šumů, praskotů evokujících staré desky a přírodních zvuků. „Pokud se zamyslíte nad komunitou, kterou jsem si vymyslel a která se technologicky vrátila o dvě století nazpět, musíte si vystačit s vlastním hlasem, tělem a předměty kolem vás, z nichž si lidé dokážou za každé situace vyrobit bubny. K mým houslím, banju, smyčcům a kytaře jsem proto dosadil jen kontrabas Mali Obomsawin z tria Lula Wiles a bicí producenta Briana Slatteryho,“ vysvětlil Blount snahu o strohý, přesto fantastický doprovod ve sborech pak sázející na písničkářské přátele (Rissi Palmer, Lizzie No, Kaia Kater, D’orjay The Singing Shaman a Brandi Pace).

Slyšel jsem o městě jménem Nebe

Letošní album The New Faith se skládá ze tří částí: The Psalms of the Sentinel, The Psalms of the Gravedigger a The Psalms of the Teacher – a pro volbu každé ze skladeb našel Blount zřetelné důvody. Třeba ty o povodních a bouřích. Ve skladbě The Downward Road zpívá o stoupající vodě, kdy malému klukovi v postýlce už nezbývá nic jiného než si na ni bubnovat; aranžérsky to vyhlíží tak, že do rytmického běhu houslí a banja vstupuje rapující Demeanor a nasaplované hypnotické perkuse. U songu o potopě Didn’t It Rain myslel Blount na bluesmanku Sister Rosettu Tharpe a její legendární zfilmované vystoupení v roce 1964 na nádraží v britském Manchesteru. Takže jako kdysi ona, i Jake teď použil elektrickou kytaru a ve videoklipu vzdal bizarním oblečením úctu k Rosettině málo vzpomínané bisexualitě.

Jake Blount. Narodil a vyrůstal ve Washingtonu, DC. Jeho rodina byla smíšená (matka má kořeny ve Švédsku); oba rodiče pracovali v televizním zpravodajství. Ve dvanácti letech se začal učit hrát na elektrickou kytaru a se svými vrstevníky hrál v rockových kapelách, foto: Tadin Brown

V temné, vyloženě mrazivé A City Called Heaven, proslavené Mahalií Jackson, vyšel Blount ze žalostné a cappella verze bojovnice za občanská práva Fannie Lou Hame. Text „Pane, někdy nevím, kudy se mám vydat. Slyšel jsem však o městě zvaném Nebe a připravuji se na to, že se stane mým domovem“ uvádí Blount jako příklad, kdy s pomocí starých písní dokáže nejlépe sdělit, co potřebuje a co si myslí. Třeba to, že ty písně vzešly ze zoufalství lidí, kteří si nedokázali představit jinou úlevu než milosrdnou smrt. „V mnoha z vybraných skladeb prakticky neexistuje naděje ani potvrzení, že se svět někdy zlepší. Naopak, značná část z nich uvádí, že to bude ještě horší a můžeme být vděční za to, že existuje posmrtný život, kdy už se každému uleví.“

Nicméně na roztleskanou skladbu Give Up the World se dá dokonce divoce tančit. Zachycuje dialog mezi Blountem žalostně prosícím bratra, aby to se světem ještě nevzdával, a kontrujícím Demeanorem: „Snažíte se mi říct, že všechno tady venku lze nahmatat? A co láska nebo gravitace?“

Píseň Once There Was No Sun, tuto pozvánku „k zamyšlení nad pomíjivostí, křehkostí a krásou světa, který příliš často považujeme za samozřejmost“ si Blount vypůjčil od Bessie Jones, proslavené ze souboru Georgia Sea Island Singers, reprezentující hudbu a kulturu Gullahů, afroamerické etnické skupiny, která žila a dílem ještě žije převážně v oblasti Lowcountry (pobřežních regionů amerických států Georgia, Florida, Jižní Karolína a Severní Karolína), a to jak na pevnině, tak na přilehlých takzvaných Mořských ostrovech.

Píseň Once There Was No Sun, pozvánka k zamyšlení nad pomíjivostí světa, který příliš často považujeme za samozřejmost; Jake Blount se súdánskou tanečnicí Veeva Banga, zdroj: YouTube

Gullahům – „potomkům otroků požehnaných Bohem“ – prý Blount vděčí za další inspiraci. Vysvětluje ji takto: „Když běloši v minulosti rozhodovali o tom, kam umístí černochy a indiány, dali jim k dispozici tu nejméně obyvatelnou půdu, pokud vůbec nějakou. Mořské ostrovy, kde Gullahové žijí, v příštích letech zpustoší bouře zesilující změnou klimatu, a na některých z nich vidíme nevratné škody už dnes. Bohatí běloši, kteří si tu postavili rekreační sídla, je kvůli stoupající hladině moře opustí a neobyvatelné ostrovy se stanou uprchlickými tábory.“

Volbu ostrovů coby bydliště pro smyšlenou komunitu tím pádem nemusel Blount příliš vysvětlovat. Poděkování Gullahům na obalu desky The New Faith souvisí s jejich vůlí zachovat na izolovaném území nejafričtější odnož černošské americké hudby s kořeny v otrokářské éře. Kdekoliv jinde v USA totiž tak unikátní směs blues, gospelu, spirituálů a afrických tradic již neuslyšíte. A toho si byl Jake Blount při výběru skladeb a při jejich úpravách dobře vědom. Odsud pramení i jeho představa o tradiční černošské lidové hudbě. Z alba The New Faith neční manifest gaye, nicméně volbou šátku na obalu Blount dává ke zvážení, zda by náplň Nové víry, stojící na humanismu a svobodě LGBT+ komunity, neměla přijmout i naše současná společnost.

Autor je hudební publicista zaměřený na world music a folk.