Almodóvarovy hořkosladké svátky, kde nad humorem převládá nostalgie

Almodóvar je v novém snímku věrný svým základním ingrediencím: Pracuje se silnými emocemi, estrádou barev, kmenovými herečkami, skvělou hudbou, spektáklem obrazu i hereckých akcí a s výraznou titulkovou sekvencí. Nechybí drogy, prášky, migrény, reklamy, alkohol, cigarety, úzkosti, deprese, hetero i queer vztahy, láska, vášeň a nostalgie. Prolíná několik rovin vyprávění, mísí skutečnosti s fikcí, nešetří invektivami namířenými jak proti konvencím a stereotypům, tak vůči sobě samému.

Vyprávění jako matrjoška

Hrdinou Hořkých svátků je režisér Raúl, který se pouští do stejnojmenného filmu o režisérce Else, jež píše scénář ke svému dalšímu filmu a hledá inspiraci v životě kolem sebe. Formu vyprávění ve vyprávění využívá Almodóvar často a není to zdaleka poprvé, kdy do centra staví režiséry nebo spisovatelky. Už v komedii Květ mého tajemství (1995) řeší hlavní hrdinka ve své tvorbě vlastní problematický partnerský vztah. V Rozervaných objetích (2009) Almodóvar dokonce paroduje svoji dnes už kultovní komedii Ženy na pokraji nervového zhroucení (1988), pojmenovanou zde jako Dívky a kufry.

Tenká či zcela prostupná hranice mezi realitou a fikcí není u tohoto tvůrce pouhým scenáristickým trikem, ale i způsobem, jak se vyrovnat s vlastním životem a se svou (tvůrčí) minulostí. Když Raúl v Hořcích svátcích říká, že prostě musí psát a natáčet filmy, neboť nemůže jinak, lze totéž prohlásit o Almodóvarovi, jenž si s několika typy zápletek vystačil v desítkách filmů od osmdesátých let po dnešek, aniž by se umělecky zcela vyčerpal. Dokáže s emotivní silou i vtipem donekonečna kombinovat partnerské i milenecké vztahy, mateřskou lásku, kritiku sociálních institucí, a dobírat si přitom všemožné podoby charakterů.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Smát se a neurazit

Hořké svátky však vnášejí do Almodóvarovy tvorby nový prvek, totiž hru s odlišným vyzněním jednotlivých scén. Snímek lze nazvat i Sladké svátky, jak ostatně navrhuje samotný Raúl, záleží na úhlu pohledu. To, co můžeme v životních epizodách jednotlivých postav považovat za nešťastné, lze zároveň interpretovat i jako šťastné – například počátek panické ataky, díky níž si hrdinka (Elsa) konečně uvědomí, že je po matčině smrti třeba zvolnit a vyrovnat se s její ztrátou.

I když je třeba hned dodat, že dvojsečnost jako taková není Almodóvarovi cizí a často naráží na etické hranice. Například: humorně pojatá scéna znásilnění v Kice (1993), romantizace genderově podmíněného násilí ve Spoutej mě! (1989) či uzdravení znásilněním v Mluv s ní (2002). Problematicky zobrazil identity a motivace transgender postav ve Špatné výchově (2004) či Kůži, kterou nosím (2011). To vše vyvolalo kritiku, mnohokrát byl obviňován z redukcionismu a zlehčování společensky závažných témat a jevů.

Z filmu Hořké svátky, foto: Aerofilms

Jedinečnost Almodóvarova humoru spočívá v tom, že střílení si ze stereotypů o heteronormativitě či queer kultuře není v jeho snímcích projevem černobílého vidění světa ani aktivismu (protože nejde o záměr), neboť v nich rozpouští jakoukoliv genderovou dichotomii. Sociální kritika se tak do jeho tvorby dostává s určitou lehkostí a věrohodností, jak ukazuje například poněkud nespravedlivě opomíjená komedie Černá roucha (1983), kde asi poprvé tento scenárista a režisér vytváří svůj specifický svět, v němž odlišnost se všemi svými „poklesky“ (hříchy) není důvodem k odsouzení člověka, nýbrž vede k solidaritě. A právě za tento karnevalově pestrý a neodsuzovaný vesmír ho miluje velká část světového queer publika. Almodóvar se tak může smát katolické církvi i genderu, aniž by nutně musel někoho urazit.

Jak překonat zármutek?

Vyrovnání se se ztrátou někoho blízkého, jedno z opakujících se Almodóvarových témat, je ústřední i v Hořkých svátcích. Elsa se v myšlenkách a v emočním rozpolcení vrací ke smrti své matky, stejně jako Raúl, zatímco Natalia a Elena oplakávají své syny… I když by si mohly být tyto postavy navzájem oporou ve své bolesti, každý z nich se uzavírá do vlastních kójí, smutek vytěsňuje, nebo ho nechává vytrysknout ve světě fikce, kde s ním lze produktivně pracovat. Almodóvar sám několikrát veřejně připustil, že se s odchodem své matky, již četně obsazoval do malých rolí, nikdy zcela nevyrovnal. Téma mateřství, loučení a vyrovnávání se se ztrátou se objevilo zejména ve snímku Vše o mé matce, ve Volverovi nebo v autobiografické Bolesti a slávě.

Láska, ať už partnerská, nebo rodičovská, je pro Almodóvarovu tvorbu hybnou silou par excellence. V písni Prosté věci, jež v Hořkých svátcích zazní, je patrná nostalgická lítost z konce věcí tak prostých, a přitom bazálních, jako je silné emoční pouto rodičů a potomků či milenců. „Intelektuálně smrt neakceptuji. Nechápu, že se nějaký cyklus musí uzavřít bez možnosti nějakého pokračování. Tím, že nejsem věřící, se nemám čeho chytit. Vidím v tom jen přechod do nicoty,“ prohlásil Almodóvar na znamení toho, jak těžké je pro něj vyrovnat se s představou konce.

Zmiňovaný humor, v němž je Almodóvarova tvůrčí síla zjevně nejmocnější, naštěstí nezmizel ani z Hořkých svátků. Můžeme v nich vyzobávat prvky jedinečného, chytrého a bezprostředního humoru, jenž je možnou zbraní k překonání zármutku. Až ikonické jsou například jeho scény, kdy emotivnímu rozhovoru dvou postav naprosto neomaleně naslouchá zcela cizí člověk. Kromě úsměvu z bezprostřednosti takového jednání jako by tím Almodóvar říkal, že nám nic lidského není cizí. A že právě lhostejnost může být začátkem konce.

I tak je škoda, že španělský tvůrce možná příliš brzy rezignoval na ryze komediální žánr, v němž býval jako doma. Více vsadil na dramata. Nejsou sice tak divácky vděčná, ale cení je kritika i americká akademie: ostatně svého jediného Oscara získal za drama Vše o mé matce (1999). Někteří kritici vyčítají Almodóvarovým dramatům přemíru patosu, v jeho případě jde však spíš o nostalgii, u níž je třeba ocenit, že netíhne k sebelítosti či zatrpklosti, na rozdíl například od pozdního Woodyho Allena. Přesto Almodóvarovým dramatům z pozdního období chybí břitkost a jiskra jeho starších komedií. Nezbývá než doufat, že se španělský tvůrce ještě alespoň na chvíli vrátí k začátkům své kariéry a obdaruje nás komedií, v níž nebude brát ohledy na konvence.

Plakát k filmu, zdroj: Aerofilms