Artchiv: Maršál Koněv jako pěšák v boji o výklad českých dějin
Ačkoliv je zdrojem častých sporů, pomník Ivana Stěpanoviče Koněva v pražské Bubenči nadále stojí. Dnešní část cyklu Artchiv přibližuje historii jeho vzniku a další osudy s ním spojené. Tento článek je zároveň úvodním textem ze zamýšlené série o místech paměti.
Je květen roku 1945, v ulicích Prahy probíhají tuhé boje mezi jednotkami Wehrmachtu, Waffen-SS a českými ozbrojenci. Stalin si uvědomuje důležitost hlavního města Československa pro následný poválečný vývoj. Stahuje armádu generála Koněva od Berlína a posílá ji k osvobození české metropole. Dne 9. května vjíždí do Prahy Rudá armáda v čele s maršálem Koněvem. Ze sovětského generála se rázem stává národní hrdina.
Podívejte se na pořad 9. květen 1945 – Jak jsme je vítali. Na záběrech je také maršál Koněv přebírající čestné občanství Prahy, foto: ČTK Již v roce 1945 Praha udělila Koněvovi čestné občanství. O rok později mu odhalila pamětní desku na Staroměstské radnici. Rovněž roku 1946 po něm byla přejmenována jedna z pražských ulic, nacházející se na Žižkově. Není bez zajímavosti, že navzdory intenzivní snaze porevolučních činitelů v čele s primátorem Jaroslavem Kořánem zbavit se předlistopadových časů i přejmenováním komunisticky nazvaných pražských ulic, náměstí a nábřeží, ulice Koněvova na Žižkově nadále existuje.
U příležitosti blížícího se třicátého výročí konce druhé světové války vyhlásila v roce 1974 Rada Národního výboru hlavního města Prahy soutěž na zhotovení monumentální sochy Ivana Stěpanoviče Koněva. Do soutěže se přihlásili jen dva sochaři. To donutilo radu o rok později vypsat nové kolo. Tentokrát již bylo jmenovitě osloveno sedm umělců. Vítězný návrh nové sochy vyhrál tandem Zdeněk Krybus a Josef Saal – a to až téměř o tři roky od původního data vypsání soutěže. Socha měla být umístěna na náměstí Interbrigády v Praze-Bubenči a jako nejpozdější termín dokončení byl zvolen duben 1980. Kolem realizace zakázky se objevila řada problémů. Zdeněk Krybus žádal o prodloužení termínu kvůli nemožnosti sehnání vhodného ateliéru a náročnosti projektu. Josef Saal byl nespokojený s upraveným návrhem soklu budoucího pomníku. Neshody jak s porotou, tak i mezi oběma sochaři vedly až k ukončení vzájemné spolupráce. Josef Saal tedy z projektu odstoupil a Zdeněk Krybus byl nucen hledat nového spolupracovníka. Stal se jím architekt Vratislav Růžička, který finalizoval návrh pomníku.
Jak vznikal pomník maršála Koněva? Podívejte se na archivní reportáž Československé televize, zdroj: archiv České televize Konečnou podobu sochy maršála Koněva odlili a sestavili pracovníci Závodu umělecké kovovýroby v Praze Hostivaři. Slavnostní odhalení proběhlo 9. května roku 1980 u příležitosti 35. výročí konce „Velké vlastenecké války“. Součástí pomníku měla být bronzová informační deska, ta byla dodána s měsíčním zpožděním. Slavnostního odhalení se zúčastnily tehdejší komunistické špičky v čele s předsedou Federální vlády Lubomírem Štrougalem. Mezi jinými se aktu zúčastnil kandidát předsednictva ÚV KSČ Miloš Jakeš a sovětský velvyslanec Alexander Botvin. Slavnostní projev přednesl Antonín Kapek.
U příležitosti padesátého výročí okupace vojsky Varšavské smlouvy byla socha doplněna o novou desku s vysvětlujícím textem o osobě maršála Koněva. Autorsky se na ní podílel Vojenský historický ústav, paradoxně stejná instituce, která stála i za textem na původní bronzové desce. Nový text zní: „Maršál Ivan Stěpanovič Koněv velel 1. ukrajinskému frontu, jehož jednotky byly nasazeny k závěrečnému útoku na Berlín a osvobodily severní, střední a východní Čechy a jako první vstoupily 9. května 1945 do Prahy. Na podzim 1956 řídil potlačení Maďarského povstání sovětskou armádou a jako velitel Skupiny sovětských vojsk v Berlíně se v roce 1961 podílel na řešení tzv. druhé berlínské krize výstavbou Berlínské zdi. V roce 1968 osobně zaštítil zpravodajský průzkum před vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa.“
Reportáž ze slavnostního odhalení pomníku I. S. Koněva z 9. května 1980, foto: ČTK – Karel Vlček Jablkem sváru se stala právě úloha Koněva v různých historických událostech. Pomiňme fakt, že tabulka neposkytuje – a ani nemůže poskytovat – analýzu složitých historických problémů, jakými je účast maršála Koněva na jednotlivých událostech. Diskutabilní je především jeho vina v rámci srpnové okupace, která se objevuje jako jeden z argumentů pro odstranění celé sochy.
Nejzajímavější na sporu kolem Koněvovy sochy je vzájemné osočování obou stran ze snahy přepisovat dějiny. Pro jedny je toho důkazem snaha poukázat na maršálovy chyby a sochu odstranit. Pro druhé je samotná existence pomníku pokračováním komunistického výkladu dějin spojeného především s tezí o osvobození Československa Rudou armádou a ignorující podíl západních spojenců. Tento argument se zdá však trochu lichý, stejně tak bychom mohli oponovat právě upozaďováním úlohy Rudé armády v rámci osvobození. Naopak snaha vysvětlit rozporuplnost osobnosti Maršála Koněva je nutností a jakousi obezřetností ve vztahu k samotnému pomníku.
Kauza Koněv je důkazem neexistence jedné národní paměti. Je to místo, kde se střetávají různé výkladové vzorce, potlačují jiné paměti a vztah k naší minulosti. Avšak je třeba si uvědomit, že v rámci minulosti nerozlišujeme věci na černé a bílé, historie je nesmírně rozmanitá a někdy i stále velmi živá. Silná symbolika místa je naopak výhodou v rámci vyrovnávání se s naší minulostí. Zběsilé snahy ničit a odstraňovat symboly minulých let, které nekorespondují se současným pohledem na věc, jsou tak spíše pokusy o uzurpování si nového dějinného výkladu, namísto možnosti poučení se. Tragická německá historie v podobě zvěrstev nacistické zlovůle nabízí ideální příklad, jakým způsobem bychom se my měli chovat k artefaktům a místům paměti, které nám nejsou zrovna příjemné. Po třiceti letech od sametové revoluce je načase, abychom se konečně vyrovnali s naší komunistickou minulostí a nesnažili se ji vymazat z naší paměti.
Vyhrocená diskuse taktéž značí a odráží napjatější atmosféru v rámci geopolitických vztahů. Zhoršující se vztah mezi Českou republikou a Ruskem se ukazuje nejen v ekonomických ukazatelích, ale v důsledku právě i na příkladu něčeho možná pro někoho tak banálního, jakou je pomník maršála Koněva. Nastalá situace je ideálním nástrojem, jakým ilustrovat mnohem hlubší krizi, a to nejen politickou, ale také sociální. A tak otázkou zůstává, zda se v jádru jedná opravdu o samotný pomník, anebo je právě pomník jen otloukánkem v rámci mnohem většího problému.
