Baví mě diskrétní legrace a humor bez nucení, říká režisérka filmu Ty krávo!
„Mladí lidé na venkově, kde jsem vyrostla, řeší spíš existenční než existenciální potíže,“ říká francouzská režisérka Louise Courvoisierová. Jejich příběhům plných potíží a sýra Comté, ale taky lásky, energie a naděje v lepší budoucnost, zasvětila svůj film, jehož název je do češtiny volně přeložený jako Ty krávo! Tento týden vstoupil do českých kin.
Režisérka Louise Courvoisierová (* 1994) pochází z pohoří Jura, kde se snímek Ty krávo! odehrává. Odešla studovat filmovou školu, aby se do rodného kraje vrátila hned se svým celovečerním debutem. Místo herců najala hlavně domorodce. A její úsilí se vyplatilo, snímek byl uveden v sekci Un certain regard na festivalu v Cannes a získal cenu pro nejlepší francouzský debut loňského roku.
Chápu, že jsme ve francouzském prostředí, kde má sýr velice důležitou úlohu, ale proč na něm stavět film?
Chtěla jsem především natočit film o svém regionu, o místě, kde jsem se narodila, a o lidech, s nimiž jsem vyrůstala. A s tím vším je spojená výroba sýra. Když jsem začala pracovat na svém prvním celovečerním filmu, byla pro mě logická volba mluvit o věcech, které jsem důvěrně znala. Navíc mám dojem, že se kinematografie příliš nevěnuje tématu mladých lidí na venkově. Jsou trochu poškození nebo poznamenaní prostředím, ve kterém žijí. Mají spoustu limitů, ale zároveň obrovskou vůli je překonávat. Chtěla jsem do tohoto tématu vnést svůj vlastní pohled, tedy pohled člověka, který unikl rodnému prostředí, aby se do něj vrátil. Takže všechno to začalo touhou mluvit o lidech, sýr Comté přišel až později, protože když mluvíte o tomto regionu, tak ten sýr je zásadní. Pro lidi je natolik důležitý, že mě napadlo použít ho jako nástroj vyprávění.
Trailer k filmu, zdroj: YouTube Do jaké míry tedy vychází zápletka filmu z vašich osobních zkušeností?
Vycházím z nich velmi, ale ne přímo v samotné zápletce. Všechny ty vesnické slavnosti i rytmus všedního dne jsou věci, které jsem zažila a sama byla jejich součástí. Osobní zážitky jsem však používala spíš jako detaily, krátké anekdoty. Hlavní příběh filmu je zcela fiktivní.
A potom jste tedy vybírala mezi místními představitele svých postav. Podle čeho?
Psala jsem ty postavy tři roky a po celou tu dobu jsem jezdila do regionu a seznamovala se s dalšími a dalšími místními, takže jsem je už všechny dobře znala. Inspirovali mě samozřejmě také lidé, které jsem znala dávno předtím, ale ty jsem nechtěla moc obsazovat. Takže když došlo na casting, potkávala jsem se už se všemi kandidáty osobně. Zamilovala jsem se do nich a bylo to pokaždé jasné. Jestliže znáte postavy už nazpaměť, víte hned, kdo se k nim hodí a kdo ne. Takže to bylo naprosto samozřejmé, velmi snadné.
Clément Favreauve v roli teenagera Totoneho, který se musí postarat o rodinnou farmu. Z filmu Ty krávo! Foto: Artcam Bylo těžší je přesvědčit, aby roli vzali?
Velmi těžké! Člověk by si myslel, že každý sní o stříbrném plátně, že film zajímá úplně všechny. To jsem se šeredně zmýlila. Ve skutečnosti to tak nutně vůbec není. Většina z nich už farmařila a měla plno práce, takže na začátku vůbec nebyli zvědaví na nějaký film. Uklidnilo je však to, že pocházím z jejich prostředí a rozumím tomu, co řeší. Párkrát jsme se viděli, oni začali být zvědaví, pustili se do castingů a někteří s námi zůstali. Odmítli nás leda proto, že neměli dost času a natáčení by kolidovalo s jejich hospodářstvím. Nicméně třeba představitel hlavní role přesně začal tím, že řekl ne, a pak souhlasil. Ovšem přesvědčovala jsem ho velmi pozvolna.
V České republice je práce s neherci fenomén, jímž prosluly hlavně osobnosti československé nové vlny. Sledujete něco podobného ve francouzské kinematografii? Co vás inspirovalo?
Nic podobného ve Francii nesleduji a vlastně mě to ani moc nezajímá. Z mojí strany to totiž úplně nebyl záměr. Prostě to vyplynulo z potřeb filmu, lidé z dané oblasti působili v těch rolích lépe, než kdybych si přivezla herce z Paříže.
Jakým způsobem jste k nim přistupovala? Práce s neherci je přece velice specifická…
Samozřejmě je velmi odlišná, ale protože to je můj první celovečerní film, neměla jsem žádnou osvědčenou metodu práce s herci a hodně jsem dala na svoji intuici. Především jsme se snažili vybírat osobnosti, které se podobaly dané postavě, což nám pomáhalo, protože jsme mohli využít jejich přirozenou energii. Pozorovala jsem a poznávala to, co přirozeně vyzařují, a vložila to do postavy. Vlastně mi šlo o to, aby přestali hrát. Nechci, aby herci přehrávali. Chci, aby zapomněli na kameru a prostě se dokázali vžít do situace, aniž by je někdo nutil, aniž by se snažili hrát. Chci, aby hráli tím, že jsou co nejpřirozenější. A to u neškolených herců fungovalo dvojnásob.
S čím jste se u svého celovečerního debutu nejvíc potýkala?
Když nepočítám určitou vlastní vnitřní nejistotu a nervozitu, které jsem velice rychle v průběhu práce překonala, tak hlavně místy s nepřízní osudu. Můj hlavní herec to po týdnu natáčení o víkendu doma trochu přehnal s flámováním, nasedl na motorku, měl nehodu a zlomil si nohu. Takže jsme museli natáčení na šest týdnů přerušit. Bylo to pro všechny utrpení, najednou se zastavit. A ani jsme nevěděli, jestli budeme moct pokračovat, jestli na něj budeme moct počkat z finančních důvodů. Tahle situace se řešila velice těžko.
Zažili jsme pak ještě spoustu nepředvídaných událostí, nebylo to jednoduché natáčení. Na začátku máte dojem, že všechno je vlastně docela snadné. Jenže pak přijdou scény složité na natáčení, třeba s dětmi, s davem nebo z automobilových závodů, kde byla spousta vozidel. Ale v týmu bylo natolik energie, abychom to nakonec zvládli.
Do jaké míry jste improvizovala? Muselo se natáčení někdy přizpůsobit realitě?
S herci jsem příliš neimprovizovala, protože jsem chtěla, aby je nic neznejišťovalo. Věděla jsem, že by pro ně mohlo být obtížné improvizovat. Naopak jsme hodně zkoušeli a já jejich způsobu mluvy přizpůsobovala scénář. Občas jsem něco přepsala, aby jim to vyhovovalo, a všechno jsme si předem nacvičili, abychom věděli, kam směřujeme. Beztak se však vždycky najdou věci, které vás prostě napadnou až na place podle toho, co vidíte, podle kulis, podle energie postav. Ale improvizací bych to nenazývala.
Chtěla jste ukázat problémy současného venkova? Jaký je ten nejpalčivější?
Mladí lidé na venkově jsou někdy odkázáni jen sami na sebe, Jejich život je těžký, nejen psychicky, ale je úplně jednoduše namáhavý fyzicky a řeší víc existenční než existenciální potíže. Můj cíl byl ukázat tyto příběhy. Vyprávět o těžkostech jejich prizmatem. Popsat kontrast mezi drsnou každodenností a zároveň i jejich šťastné chvíle. Chtěla jsem natočit snímek o venkově, který bude mít víc poloh. A umožnit, aby se tyto postavy, které jsou v životě trochu drcené, staly filmovými hrdiny.
Může film vašemu regionu trochu pomoci?
Těžko říct. V každém případě je už teď jisté, že si ten film místní úplně přivlastnili. Vzniklo něco, co má pro ně hodnotu a je pro ně jakýmsi zdrojem hrdosti. A to je pro mě velký úspěch.
A co vy jako filmařka? Pomohl vám úspěch v Cannes s rozjezdem?
Rozhodně, ale když jsem jela do Cannes – byla jsem tam úplně poprvé – nevěděla jsem přesně, co se bude dít, o co se na tom festivalu hraje. To, že se o filmu dost mluví, nám opravdu pomohlo. Jeli jsme pak na mnoho dalších festivalů a vzbudili zvědavost médií i diváků. Festival v Cannes byl pro uvedení a propagaci zcela zásadní.
Louise Courvoisierová při natáčení filmu Vingt dieux, který v české distribuci dostal název Ty krávo!. Foto: Pyramide Films – Laurent le Crabe
Hodně jsem přemýšlela o žánru filmu. Je to komedie?
Ve skutečnosti to nikdo nedokáže zařadit, to je asi normální. Myslím, že je to dané trochu mnou, mám ráda nuance, líbí se mi, když dílo není v té či oné škatulce, když se můžeme u filmu smát, aniž bychom se museli nutit do smíchu. A že zároveň není povinnost udělat komedii, přestože je téma tak trochu legrační. Na druhou stranu to není jen drama. Je to film, který se snaží být v každém případě velkorysý, bystrý, radostný a někdy i vtipný. Obsahuje dramatické momenty. Stojí někde mezi dramatem a dobrou komedií.
Co by podle vás měla mít dobrá komedie?
Sama oceňuji anglický humor, britskou komediální tradici. Například, když komedie vychází z těžšího sociálního zázemí, když jsou postavy trochu ztracené. Ne z výsměchu, spíše z absurdních, groteskních situací. Baví mě diskrétní legrace, humor bez nucení.
