„Baví nás pomáhat ostatním, aby se cítili dobře sami sebou”, říká fantasy popstar Dorian Electra

Nejprve nutné vysvětlení: Dorian Electra se identifikuje jako nebinární, respektive genderfluid osoba. V angličtině používá zájmena „they/them” (česky „oni”). Protože čeština není rodově neutrální, ustálený způsob dosud neexistuje. Odpovědi Dorian Electra jsou proto v souladu s překladem uvedeny v množném čísle.

Začínali vzdělávacími videoklipy o sexuální výchově, dnes jezdí po světě s pophvězdou Charli XCX a na Instagramu mají přes devadesát tisíc fanoušků. Jejich videoklipy hýří barvami, hromadou propriet, prudkým nasvícením; je to kýč obrácený proti sobě tak, že se z něj stává eklektické potěšení. Mezi bukety růží, středověkými brněními a naleštěnými řetězy však prosvítají vážná témata – hledání identity nebo krize maskulinity. Dorian Electra jsou dalším z důkazů, že i v nejryzejším popu je místo pro posouvání hranic.

Jak vypadá budoucnost mužství a ženství podle hvězdy, jejíž styl označil magazín Dazed označil za „fantasy pop“? Jaké to je, stát se nepředpokládaným vzorem mnoha lidí, na něž pop music se svými vyhraněnými genderovými rolemi zapomíná? Na to jsem se umělce/umělkyně zeptal před jejich nedávným pražským koncertem. Dodejme ještě, že Dorian Electra se narodili v texaském Houstonu 25. června 1992 jako Fridkin Gomberg. Debutové album, nazvané Flamboyant, vydali letos v létě.

Jsou Dorian Electra tak extravagantní, když jdou nakupovat? Nakolik jste to vy, a nakolik je to všechno role?

Lidé se nás na to ptají často. Podle nás v tom mnohdy hraje roli předpokládaná dichotomie mezi skutečným a falešným, s níž se ovšem ne vždy ztotožňujeme. Realita je přece složitější. Na pódiu se ve vyhrocené podobě objevují věci, které jsou součástí naší osobnosti – během koncertů jsme temnější, hrozivější, než si běžně dovolíme. Ale jednoduše řečeno: Dorian Electra není postava, jsme to my, akorát je to naše jiná část.

Když sleduji vaši tvorbu, přijdete mi jako dobrý příklad toho, že gender je performativní. Činíte to úmyslně?

Rozhodně. Hodně nás zajímá, jak se gender a sexualita historicky vyvíjely, jak už od samotného narození a skrze sociální normy ovlivňují, kdo jsme. Je to fascinující. A ve své hudbě se to snažíme zkoumat.

Jako cismuž, který nedávno začal experimentovat s make-upem nebo lakem na nehty, musím říct, že především vizuálně je pro mě vaše tvorba inspirativní. Setkáváte se s podobnými ohlasy? (Pozn. red.: cisgender či cissexuál: označení pro lidi, jejichž genderová identita odpovídá pohlaví, s nímž se narodili.)

Ano, a je to úžasné. Neočekávali jsme to. Naším cílem nebylo stát se idolem, vzorem. Ale když dnes vidíme, že naše práce má na životy ostatních lidí pozitivní dopad, je to inspirující a motivující. Máme chuť pracovat na nových věcech, protože nás baví pomáhat tomu, aby se ostatní cítili být dobře těmi, kým vnitřně jsou.

Většina textů, které jsem o vaší tvorbě četl, se nějak týká vaší práce s maskulinitou. Jaký vztah mají ve vaší tvorbě mužskost a ženskost?

Celé spektrum genderové identity používáme coby paletu, s níž pak kreslíme, vytváříme překvapivé a zábavné věci. Můžeme třeba vzít nějaký tradičně maskulinní znak a přehnat jej do extrému, učinit z něj něco femininního. Podle nás však narážíte na další falešný rozdíl – mezi ženským a mužským. Oboje se přitom v čase mění. Vysoké podpatky například nejprve nosili muži, podobně to bylo s pudrovanými parukami. Proto nás baví pracovat s historickou módou.

Neustále se měníme i my sami. Zjistili jste o sobě díky Dorian Electra něco zajímavého?

Došlo nám, že si můžeme dovolit proměňovat se. Lidé si myslí, že když začnete něco dělat, musíte se toho držet, abyste nezklamali fanoušky. Podle mě se dá najít rovnováha a zároveň experimentovat.

Hrála vaše kariéra jako Dorian Electra nějakou roli při vašem nebinárním coming outu?

Celá záležitost s nebinární identitou začala v roce 2017, když se nás v rozhovoru někdo zeptal na zájmena. Odpověděli jsme: „oni, ona, on, cokoliv”. I když jsme to takhle měli na Instagramu, lidé automaticky používali „ona”. Nebylo nám to příjemné, neodráželo to, kým jsme. A tak jsme se rozhodli všude se představovat jako „oni”. Souviselo to taky s podpůrnou sítí, kterou díky naší hudbě máme. Skrze Instagram jsme to mohli najednou říct všem.

Jsme z generace, která vyrostla s MySpace a Facebookem. Ta je zvyklá veřejně ukazovat svoje politické názory, sexuální orientaci – první otevřeně bisexuální teenagery jsme viděli na MySpace. Internetové nálepky jsou většinou první věcí, kterou se o vás ostatní dozvědí. Je to docela pohodlné a zajímavé, protože máte v tom, jak vás lidé budou vnímat, první slovo. Máte to pod kontrolou ještě předtím, než vás druzí potkají.

Dorian Electra v Praze, foto: Ondřej Trhoň

Nezesílila vaše umělecká kariéra tendence, které už ve vás byly? V rozhovoru pro deník The Guardian jsem četl, že váš zájem o okázalou a ozdobnou estetiku se projevoval už v útlém věku. Proměnilo to umění nějak?

Před třemi lety jsme točili hudební video o historii dragu a dostali jsme se díky tomu do drag komunity v Chicagu. (Pozn. red.: drag queen je většinou mužská osoba, která svým oblečením a chováním karikuje ženu, vesměs ze zábavních a uměleckých účelů). Spřátelili jsme se s trans lidmi, s nebinárními performery, kteří používali zájmena „oni”. To nám v mnoha věcech otevřelo oči. Byla to velmi svobodná komunita a ve škatulce „žena“ jsme se začali cítit uvěznění. Spousta věcí týkajících se ženskosti s námi vnitřně nerezonovala, ovšem nevěděli jsme, jestli je to naše vnitřní mysoginie nebo známka vlastního genderového diskomfortu.

Taky se tím otevřela řada otázek týkajících se feminismu. Původně jsme se totiž považovali spíše za humanisty, než za feministy, věřili jsme, že je potřeba přistupovat ke všem stejně. V téhle době jsme si však uvědomili historické aspekty společenské nerovnosti ve společenském přijetí žen, queer lidí, trans osob, osob s odlišnou barvou pleti. Poznali jsme intersekcionalitu (pozn. red.: zabývá se studiem systému společenských identit, které se paralelně překrývají) a taky to, jak se vším souvisí společensko-ekonomické faktory, třídní rozdíly, rasismus. Tohle všechno se odrazilo v našem umění i osobním životě. Zalíbil se nám termín genderfluid. Tekutost, která v něm je obsažená, je pohodářská. Máme rádi zájmeno „oni“, protože se pak můžeme pohybovat mezi tím vším a nesnažit se dostát jediné roli.

Obal debutového alba Dorian Electra Flamboyant, repro: Amazon.com

Je tohle cesta k „budoucnosti bez škatulek”, o níž jste v The Guardian také mluvili?

Ano, ale zároveň si myslíme, že kdo chce, může mít škatulek, kolik jen bude potřebovat. Každý den, každou vteřinu je lze měnit, kombinovat. A na každém je, do jaké škatulky chce patřit. Jde nám o to, aby si mohl každý z nás vybrat, nemusel se snažit nacpat jen do jedné. Naše vzdělání nás naučilo, že způsob, jímž nahlížíme na svět, není navždy daný. Můžeme způsob náhledu změnit. Tohle poznání zásadně ovlivnilo jak naši práci, tak každodenní život.

Hrála v tom nějakou roli vaše striptérská kariéra?

Ukázala nám, že femininita může být zábavným představením, performancí. Umožnilo nám to přijmout vlastní tělo a sexualitu. Zažili jsme během té doby spoustu krásných momentů – když lidé oceňovali naše tělo, bylo to povzbuzující, protože s pocity tělesné nedostatečnosti jsme dlouho bojovali. Zvýšené sebevědomí se poté samozřejmě hodilo i na pódiu.

A co váš knírek? Mluvíte o něm v souvislosti s „okamžikem genderového prozření“…

Když jsme ho poprvé vyzkoušeli, byl to úžasný pocit, protože všechno mění. A jsou to přitom jen dvě jednoduché linky. Máme na sobě velmi výrazný make-up inspirovaný šedesátými lety, silnou rtěnku, tvářenku, v tradičním pohledu jasně ženské věci. Ale stačí, abychom si namalovali prostý knírek ze dvou čar a – všechno je jinak! Díky knírku nemáme po pohledu do zrcadla pocit, že jsme příliš ženští. Tahle jednoduchá úprava stačí, abychom se cítili komfortně. Líbí se nám, jak vypadáme, připadáme si atraktivnější, víc sami sebou. A zároveň je to taky zábavné. Máme na obličeji spoustu linek, ale žádné z nich jako tyhle dvě nekřičí tak hlasitě „MUŽ”! A přitom je to stále jen make-up. Baví mě používat make-up k vyjadřování maskulinních znaků.

Dorian Electra v Praze, foto: Ondřej Trhoň

Kromě genderu mě při sledování vaší tvorby napadá, jak moc jde o politickou kritiku. Třeba singl a videoklip Career Boy by šlo interpretovat jako satiru o kapitalismu.

Rozhodně je v tom přítomná! Career Boy pojednává o fetišizaci těžké práce. My sami sice máme privilegium, protože naše práce je i naším uměním a na něm jsme závislí, ale dost lidí mi píše, že jim Career Boy pomáhá třeba přežít den v práci, nebo se jako queer osoba cítit líp v business casual oblečení. Nikdy by nás nenapadlo, že zrovna náš první „velký“ singl vyvolá takové reakce. Ale máte pravdu, je to také kritika systému, materiálních podmínek, které společenské normy podpírají.

Jakou roli hraje ve vaší tvorbě odcizení? Pro magazín Dazed jste řekli, že vás „vždycky bavilo vypadat trochu odpudivě“…

Odcizení jsme cítili vždycky při sledování pohádek, disneyovek, příběhů o lásce. Nedokázali jsme se s nimi osobně identifikovat. Zůstal v nás z toho pocit jakési nezasypané propasti. Dnes nás to inspiruje k tvorbě. I při pohledu na umělce jako Lady Gaga nebo St. Vincent, tyhle cool ženy, které dělají skvělé věci, jsme se cítili odcizeně. Ne kvůli hudbě, nýbrž kvůli genderu. Nedokázali jsme se v jejich tvorbě úplně najít. Když jsme zjišťovali, jaké umění chceme dělat a jakým člověkem chceme být, došlo nám, že chceme být upřímní hlavně sami k sobě. Zaměřili jsme se tak na ty svoje stránky, jež jsou unikátní, abychom se pokusili zaplnit onu propast, kterou nejen my, ale i ostatní cítíme.