Berlinale 2018 – revoluce a vize identity
První ze tří nejdůležitějších „áčkových“ festivalů startuje ve čtvrtek 15. února. Soutěžní sekci složenou z devatenácti titulů zahájí Wes Anderson animovanou dystopií Psí ostrov. Replikou z něho „kdo jsme a kam jdeme“ zastřešil letošní program ředitel festivalu Dieter Kosslick.
Zdá se, že roky končící osmičkou nejsou jen stigmatem české historie. Osmašedesátý ročník Berlinale připadá na padesáté výročí protestního roku 1968, který se kromě Pražského jara otiskl v řadě dalších zemí včetně západního Německa. V programu Berlinale budou tyto události připomenuty retrospektivou dobových kraťasů. Revoluční duch se ale promítl i do osudu festivalu samotného. Na sklonku loňského roku se totiž okolo dalšího směřování Berlinale zvedla velká vlna diskusí. V časopisu Der Spiegel se objevil otevřený dopis vyžadující rezignaci Dietera Kosslicka, který festival zosobňuje už osmnáct let (zase ta osmička!). Výzvu k reorganizaci a vytříbení programové skladby iniciovalo devětasedmdesát předních německých režisérů, mezi nimiž figurovala jména současných čelních tvůrců jako Maren Ade (Toni Erdmann), Valeska Griesenbach (Western), Fatih Akin (Odnikud), ale i veterán Volker Schlöndorff a řada dalších význačných autorů hrané, dokumentární, televizní i alternativní produkce. Jedním z mála renomovaných režisérů, jehož podpis v revolučním dopise chyběl, byl Tom Tykwer, který ovšem nyní hlavní porotě berlínského festivalu předsedá. Kosslick nakonec zřejmě složí svou funkci během příštího roku s vypršením stávající smlouvy. Námitky proti jeho dramaturgii však v kontextu neochvějného postavení Berlinale na scéně filmových festivalů a úrovně domácích titulů na této akci představovaných nevypadají zvlášť relevantně.
Tradičně početnou německou stopu v soutěži letos kromě Christana Petzolda reprezentují u nás spíše méně známá jména Thomase Stubera a Philipa Gröninga. Jejich tituly, lovestory ze supermarketu V uličkách a niterné sourozenecké drama Můj bratr se jmenuje Robert a je to idiot se ale z určitých indicií (nejen kvůli rozkošně laškovnému názvu druhého z nich) zdají být příslibem příjemného překvapení. S trochou štěstí potvrdí silné postavení současného německého filmu, který se snímky Toni Erdmann a Western stal za poslední dva roky lídrem výročních hlasování.
Nejen mnou je netrpělivě očekáván i nový snímek držitelky Stříbrného medvěda za film Tělo (2015) Małgorzaty Szumowské. Ta nyní přichází s příběhem metalisty ztrativšího po pracovním úrazu titulní Tvář, a zdá se tak pokračovat v anatomicky laděných alegoriích současného Polska. Téma národní identity spojené se sílící vlnou nacionalismu se kromě (evropské) politické sféry projevuje i ve stěžejních titulech obou paralelních sekcí Forum a Panorama. Dokumentární část posledně zmíněné sekce dokonce zahajuje česko-chorvatský koprodukční film Jana Geberta s příznačným názvem Až přijde válka. Portrét spořádaného evropského teenagera, který si sociálně i ekonomicky zapezpečený život zpestřuje drsným výcvikem ve skupině domobranců, se v rukou režiséra mění v metaforu zrodu totalitních myšlenek a mechanismů moci.
Válka ostatně tvoří referenční bod i nového filmu ukrajinského tvůrce Sergeje Loznicy, který v rámci Fora představí dokument natočený v rusko-německé koprodukci Den Vítězství. Oslavám tohoto dne se 9. května u socialistického památníku v berlínském Treptower Parku každoročně oddávají davy emigrantů z postsovětského teritoria. Vítězství Rudé armády nad nacisty je pro tento generačně, etnicky, sociálně i intelektuálně různorodý zástup neochvějným východiskem konstruování „národní“ pospolitosti. A Loznica si v tomto bohatém sémantickém poli, jakým se jeho konceptuální tvorba vyznačuje, klade zásadní otázku „kde začíná vlast?“.
Vyzvednout si určitě zaslouží mnohé další ze čtyř stovek snímků, které budou v rámci Berlinale uvedeny. Celý program neobsáhnu, ale jakýsi subjektivně reprezentativní výběr snad najdete v dalším článku po skončení festivalu.
