Koho ještě zajímají Grammy?

Z Grammy si utahovali tvůrci seriálu Simpsonovi už v jedné z epizod odvysílaných roku 1993. Homer Simpson v ní vzpomíná na své účinkování ve vokální skupině Břitníci v osmdesátých letech. Když dostanou Grammy, stojí Homer smutně při předávacím ceremoniálu na balkoně a nemá, čím by číšníkovi zaplatil šampaňské. Namísto peněz mu dá svoji sošku. „Á, Grammy,“ odsekne číšník naštvaně a cenu vyhodí z balkonu na ulici.

Takových sošek se každý rok na honosném ceremoniálu předá kolem stovky. Žádný div, že jejich hodnota je menší, než se z médií zdá. Letošní šedesátý ročník navíc ukázal, že koncept Grammy jako nadžánrových cen se nejspíš přežil. Snaha zalíbit se každému totiž vede k tomu, že se vlastně nelíbí nikomu.

Když v noci na pondělí českého času zahájil ceremoniál rapper Kendrick Lamar s výbušnou medley svých tracků, chvíli se zdálo, že Grammy by mohly být tento rok víc než jen usedlá televizní zábava. Jenže pak se spustil nekonečný proud nudy: pocty muzikantům, kteří byli zajímaví před třiceti lety, anebo spoluúčast znuděných hvězd, které nejsou dost hvězdy na to, aby vystupovaly samy. Nebýt rappera Logika a jeho proslovu proti Donaldu Trumpovi, či nebýt zpěvaček vyjadřujících na červeném koberci solidaritu s oběťmi sexuálního násilí, vlastně by to připomínalo škrobený firemní večírek, který všichni chtějí hlavně přežít a jít si pak po svém…

Bruno Mars vyhrál album roku za své 24K Magic, foto: Matt Sayles, ČTK/Invision/AP

Nuda se ukázala i ve výsledcích: všechno podstatné vyhrál Bruno Mars, muzikant s geniálním talentem zkopírovat styl hvězd minulosti (James Brown, Elvis, Michael Jackson) a prodat to dnešním konzumentům. Žádný div, že sledovanost ceremoniálu klesla od loňského roku o dvacet procent – byla nejnižší za posledních deset let.

Mohli bychom zapomenout a za rok – zoufale nepoučeni – opět natěšeně čekat, že se něco změní. A pak se uklidňovat tím, že nuda ke Grammy vlastně tak nějak už patří. Jenže letos byla vlastně nuda tím nejmenším problémem. Kdo se pozorně podíval, zahlédl pod pozlátkem TV přenosu zvláštní kostlivce. Bezprostředně po večírku se ozvala novozélandská zpěvačka Lorde, že jako jediná z nominovaných na cenu album roku nedostala možnost zazpívat v televizním přenosu. Pořadatelé jí údajně nabídli, že by si mohla spolu s některými dalšími muzikanty zahrát při poctě Tommu Pettymu, jenž zemřel loni v říjnu, což Lorde odmítla. Předseda akademie Neil Portnow se ohradil, že nemůžou pozvat každého a že se program snaží „ideálně vyvažovat“. Jenže o „vyvažování“ nemohla být řeč, alespoň pokud jde o pohlaví – pouze jedinou z cen předávaných v přímém televizním přenosu dostala žena! Když s tím média pana Portnowa konfrontovala, ten dost nešikovně prohlásil, že ženy, pokud tedy chtějí sbírat ceny, by se „měly více snažit“. Vzápětí se za svůj výrok omluvil, jenže podivná pachuť zůstala. Obzvláště když někdo na internetu spočítal, že z celkového počtu 899 nominovaných umělců za posledních šest let bylo pouhých osm procent ženského pohlaví.

Zpěvačka Lorde, foto: Matt Sayles, ČTK/Invision/AP

Už pár let se ví, že americká akademie hudebních věd, jež Grammy uděluje, se nachází poněkud mimo aktuální hudební trendy. A že bez skrupulí upřednostňuje bělošské hudebníky před afroamerickými. Důkazem budiž šňůra porážek Kendricka Lamara nebo Beyoncé v přímých soubojích s bělošskými muzikanty jako jsou Macklemore nebo Taylor Swift.

Stejně problematický je „ryze“ hudební konzervativismus americké akademie. Málokdy je ochotná vykouknout mimo zavedené škatulky. „Grammy není nic, co by muzikanti měli brát vážně. Je to cena hudebního průmyslu, nikoliv hudby,“ napsal na začátku tohoto týdne na Twitteru americký hudebník Bon Iver, dvojnásobný držitel sošky v kategorii alternativní hudby. Přidal se tím třeba k R&B zpěvákovi Franku Oceanovi, jenž předloni prohlásil nominační systém cen Grammy za „zastaralý“ a rozhodl se nepřihlásit k ocenění své kritikou chválené album Blonde.

Ale mohly by být Grammy vůbec jiné? Pořád je to hudební cena snažící se zavděčit většinovému divákovi. Cena, jejímž hlavním cílem je představit v přímém televizním přenosu, že hudební průmysl existuje a bez ustání generuje nové hvězdy a hvězdičky. Ukazovat aktuální trendy či to, že současným popem silně prorůstají politická témata? Nechceme toho po Grammy příliš? Jejich úkolem je spíše hledat „nejnižší společný jmenovatel vkusu“ a prezentovat ho někomu, kdo se o hudbu vlastně nezajímá.

Letošní ceremoniál Grammy zahájil rapper Kendrick Lamar, foto: Matt Sayles, ČTK/Invision/AP

Populární hudba je nyní dramaticky jiná než kupříkladu před čtyřiceti lety. Tehdy Grammy poskytovaly razítko kvality. Avšak: za poslední roky svým způsobem vymizel střední proud – vypařila se centralizovaná média nebo nadžánrový hudební tisk. I kvůli internetové distribuci se hudební scéna rozpadla na stovky žánrových ostrůvků, které existují nezávisle na sobě. Dokonce už nejsou relevantní ani prodejní hitparády, které řeší, zda lze vůbec srovnávat prodeje kompaktů, downloadů a streamování hudby. Ve světle všech těchto změn vypadají Grammy jako relikt z jiné doby. Těžko se pak můžeme divit, že osm sošek převzal někdo, kdo se ještě před pár lety živil jako imitátor Elvise Presleyho.