Britská kapela Florence + the Machine na albu Dance Fever učí milovat vlastní osamělost

Britská kapela Florence + the Machine na své novince ke své typické  rozervanosti a bouřlivosti přidala jemný humor, sebeporozumění i pokoru před vlastními démony. Letošní deska v lecčems připomíná debut Lungs z roku 2009, který z indierockové kapely udělal headlinery světových festivalů. Dance Fever je pravděpodobně jejich nejpovedenější nahrávkou od časů debutu.

Klip k písni Free od Florence + The Machine, zdroj: YouTube

„Občas přemýšlím, jestli bych se neměla léčit / jestli by mi nebylo líp, kdybych byla utlumená / pocity mě pohltí tak rychle a já nad nimi nic nezmůžu / hořím, ale snažím se to nedávat znát,” zpívá frontwomen Florence Welch do dynamického beatu v úvodu euforické skladby Free a jako by tím charakterizovala i celou tvorbu dnes už spíše art-popové kapely, kterou na streamovací platformě Spotify měsíčně poslouchá více než 14 milionů lidí. Tvorbu někdy možná až příliš teatrální, ornamentální, přetékající emocemi, zahlcující, ale ve vší té přehnanosti hluboce upřímnou.

Obklopená láteřivými perkusemi i něžným bubláním harfy, velkolepou orchestrací i propojováním keltských rytmů s vrstvami syntetizátorů Florence Welch i tentokrát pronikavě zpívá o tom, co je možná příliš smutné vyslovovat nahlas. Tentokrát však již nezpívá – jako v roce 2009 – o tom, že by se z nešťastné lásky nejradši upila k smrti (viz skladba Hurican Drunk z debutu Lungs). O třináct let později se k bolesti staví s laskavostí a soucitem. Když nyní tematizuje alkoholové útěky od sebe samé, jako například v závěrečné smutné skladbě Morning Elvis, po romantické perspektivě rokenrolové hrdinky není ani památky.

„Ta deska je taková pohádka o tom, že by si člověk měl dobře rozmyslet, co si přeje. Zpětně mám pocit, jako by mě slyšel nějaký bůžek koncertování a řekl mi: Takže ty už nechceš na tour? Dobře, tak teď budeš sedět rok na zadku. Schválně, jak se ti to bude líbit,” popisovala okolnosti vzniku nejnovějšího alba Dance Fever, jež vyšlo v polovině května.

CD + vinylová verze alba Dance Fever, zdroj: Facebook Florence + The Machine

Euforie a izolace

Dnes pětatřicetiletá Florence Welch si po turné k předchozímu albu High as Hope (2018) chtěla dát dlouhou pauzu. Jenže i když se cítila vyčerpaná, nápady na novou desku se jí kupily a zformovaly se do jasného konceptu nedlouho po návratu domů. „Opravdu to bylo jak horečka,” smála se hlavní autorka písní dnes devítičlenné kapely v rozhovoru pro Apple Music, když vysvětlovala původ názvu nejnovější desky. Tu pojmenovala nejen po smršti nápadů, nýbrž také po záhadné epidemii tance – choreomanii, která postihla evropská města v pozdním středověku. Při té se lidé, nejpravděpodobněji v reakci na stres, utančili k smrti. Nutkání k pohybu Welch fascinovala.

Na rozdíl od prvotního konceptu se však další práce na nahrávce nesla v mnohem komplikovanějším duchu. Psal se březen 2020. Welsh přijela do New Yorku připravená strávit následující měsíc ve studiu s americkým producentem Jackem Antonoffem. V nahrávacím studiu Electric Lady v newyorské čtvrti Greenwich Village stihli rozpracovat první čtyři skladby. Pak hudebnici zavolala matka a vyzvala ji, aby se ihned vrátila do Londýna „Věděla jsem, že je zle, máma nikdy nevolá,“ vyprávěla Welch později. Británie mířila do lockdownu. Welch se s Antonoffem rozloučila narychlo. „Myslela jsem si, že se sejdeme za měsíc, ale nakonec jsem ho neviděla rok a půl. I přes svoje úzkosti jsem tehdy byla nesmyslně optimistická. Později jsem to brala jako další důkaz toho, že moje obavy a strachy z budoucnosti nejsou žádná magická jasnozřivost, ale prostě jen obyčejné úzkosti,” svěřovala se se smíchem Welsh ve vzpomenutém rozhovoru.

Tehdejší izolace a nutnost zůstat na jednom místě hudebnici zaskočily. Netušila, co se sebou. Před touhami po domáckém životě, které ji čas od času přepadaly, měla ve zvyku utíkat na pódium. Jen tam se cítila odstíněná od okolního ruchu i vlastních vířících myšlenek. „Když jsem se nad tím potom zamýšlela, přišlo mi vlastně trochu šílené, že k tomu, abych se cítila v klidu, potřebuju, aby na mě koukal celý sál a aby mě všichni poslouchali,” uvedla v rozhovoru a dodala, že podobně ji dřív uklidňoval alkohol.

Album Dance Fever je druhou nahrávkou, kterou nahrála jako abstinující. Pít přestala, když jí bylo sedmadvacet, po přibližně deset let trvajícím večírku, pár dní po oslavě vlastních narozenin, na které její matka prosila přátele hudebnice, aby se ji snažili udržet naživu. „Pocházím z indie scény v jižním Londýně, a kdysi jsem si myslela, že když ty muže kolem přepiju, když toho vydržím víc než oni a budu mít šílenější historky, budou mě respektovat,” vysvětlovala Welch, když jí redaktor Zane Lowe připomněl, že si ji pamatuje jako devatenáctiletou namol opilou tančit bosou mezi střepy na večírku. „V lockdownu jsem měla momenty, kdy jsem si myslela, že zase začnu pít, měla jsem pocit, že být střízlivá ztratilo význam, když už neexistuje živá hudba,” přiznala později.

Bez toho může jen těžko žít. Florence Welch na pódiu, zdroj: Facebook Florence + The Machine

Pláč do krabice s cereáliemi

Dema i rozpracované skladby pro Dance Fever dlouho ležely ladem. Welch pochybovala, že album vůbec kdy dokončí. Nový život mu vdechl producent a muzikant Dave Bayley z britské skupiny Glass Animals. Po skončení lockdownů se pokoušeli skladby vzniklé na dálku znovu nahrát, jenže album se novými zásahy rozpadalo pod rukama. Nakonec se jim materiál podařilo scelit. Deska je dramaturgicky vystavěna jako příběh nebo již zmiňovaná pohádka, v níž se objevuje motiv cesty. Ta hrdinku konfrontuje s pocity hlubokého osamění – ať již v podobě sociální izolace nebo reakce na ztrátu. Dance Fever ve výsledku působí jako vyprávění člověka, který se po letech klopýtání po kamenitých cestách naboso konečně začal cítit komfortně v pohorkách, které však – sotva si je oblíbil – byl zase nucen sundat a vyměnit za domácí papuče.

Ústřední téma – vztah k tvorbě coby k hlavní životní náplni – otevírá už úvodní skladba King, v níž se Florence dotýká i univerzálně ženské zkušenosti v podobě zvažování (případně vyvažování) mateřství a kariéry a pocitů viny, jichž se nejde zbavit žádným z nabízejících se rozhodnutí. „Ale žena je měňavec / neustále mění svůj svůj tvar, / stačí si pomyslet, že už to máte srovnané, / aby se zase objevilo něco dalšího,“ zpívá ve druhé sloce.

Z úvodu nynějšího alba je ještě cítit prýštivá radost. Welch, přiznávající autobiografičnost skladeb, jako kdyby na předchozí desce High As Hope uzavřela jednu kapitolu. „Od sedmnácti se snažím sama sebe vyhladovět / myslela jsem, že láska je jedním z druhů prázdnoty,” zpívala v úvodu skladby Hunger na čtyři roky staré nahrávce. Podle Welch se nejednalo o básnickou metaforu, ale o její vůbec první přiznání se k poruše příjmu potravy. Rovněž zbytek desky se nesl v hluboce konfesijním duchu, ovšem ostýchavá a místy až unylá forma nakonec osobní témata utopila.

Florence Welch, zdroj: Facebook Florence + The Machine

Uměřená monotónnost přitom byla pro Florence + the Machine překvapivou polohou. Jejich opulentní debutovou desku Lungs kritičky a kritici přirovnávali k tvorbě Kate Bush nebo Fionny Apple. Rovněž druhé album, žánrově koncentrovanější art-popové a dramatické Ceremonials (2011), bylo čímkoliv jiným než unylým počinem. Welch do prvních dvou alb vložila intenzitu emocí, které spousta z nás nedokáže ani prožít, natož je uchopit a zhmotnit. Fascinující je zejména její interpretace vzteku. Welch je nejpůsobivější v momentech, kdy je poslech jejího průzračně čistého řezavého hlasu až téměř k nesnesení.

A právě s podobně uhrančivým spektrem se setkáváme i ve zbytku letošní nahrávky. Jestliže úvod Dance Fever zní do značné míry radostně a konečně jako prostor dát si život takzvaně dohromady, s pátým číslem alba, skladbou Girls against God, nastává zlom sdělující, že před těžkostmi nás nadobro neochrání to, že jsme je již jednou překonali – nikdy není úplně vyhráno. Ve zmíněné skladbě Welch dokonale formuluje lockdownovou frustraci hraničící s hysterií, když zpívá „jak je to skvělé být naživu / brečet si o půlnoci do krabice cereálií“; anebo když v tanečně hybné písni My Love úpí ze stesku po koncertování: „Řekni mi, kam mám nasměrovat svoji lásku.“ Album uzavírá fáze jakéhosi úlevného zapomnění: Člověku je zatěžko vybavit si, čím že to vlastně prošel, a přitom je ještě příliš brzy na to, aby si všiml, jak moc jej to, co prožil, proměnilo. The Bomb, lehce bluesově znějící předposlední skladba, se tematicky vrací k dilematu z úvodní písně King. Autorka tu dává na vědomí, že nestálost a osamělost života podřízeného tvorbě ji přitahuje stále stejně silně.

Dance Fever je neobvyklou takzvanou pandemickou deskou. Touto zkušeností prochází od začátku do konce a posluchači tím napomáhá vyplňovat jeho vlastní slepá místa, která pandemií traumatizovaný mozek raději vytěsnil. Poslech té hudby může ulevit od tíže vzpomínek na vlastní varianty beznadějného půlnočního pláče do krabice s cereáliemi, o němž Florence Welch zpívá.

Florence Welch na obálce nového čísla britské verze časopisu Rolling Stone, zdroj: Facebook Florence + The Machine