Chalupáři, bistro a pět tisíc metrů provizoria
Ostravské PLATO využilo provizorní sídlo v bývalé obchodní hale jako příležitost ke zřízení jiné instituce pro současné umění, než na jaké jsme dosud zvyklí.
O ostravském prostoru pro současné umění PLATO jsme psali při příležitosti poslední výstavy v jejím prvním přechodném sídle po odstěhování z multifunkční arény GONG v Dolních Vítkovicích. O druhém provizoriu, tentokrát v hale po obchodním domě Bauhaus, pak Artzóna zpravila reportáží krátce před oficiálním otevřením. Teprve po událostmi nabytém zahajovacím týdnu je ovšem jasnější, čím chce PLATO být. Do jaké míry je oprávněné tvrzení, že u nás nemá obdobu?
Bývalý Bauhaus stojí pouhé tři minuty chůze od Stodolní – jediné ulice v republice, kde asfalt nahradili alkoholem a dlažební kostky povyráženými zuby. Přes den je to nehostinná ulice s ohyzdně zanedbanými budovami. A nevábně působí i okolí PLATO. Sousední ruina cihlové budovy z 19. století je ovšem jeho budoucím sídlem, prozatím čekajícím na rekonstrukci. A s výjimkou prázdného parkoviště před Bauhausem nic nenasvědčuje tomu, že zde už dřevotřísku nekoupíte. PLATO neinvestovalo do oprav budovy, pouze ji vyklidilo a záplatovalo tam, kde to bylo zapotřebí. Získalo však pět tisíc čtverečních metrů plochy a prvním blokem „dočasných struktur“, postupně naplánovaných až do jara 2019, začalo prostor zabydlovat. Jako první zde zřídilo bistro, knihovnu a prodejnu publikací.
Takhle to vypadá zvenku – prostě Bauhaus, foto: PLATO
PLATO do Bauhausu přeneslo strategie, které si ozkoušelo v bývalém působišti, komorní Kanceláři pro umění. Přednášky, debaty, workshopy, edukativní programy, koncerty a další okamžité události mají hrát hlavní úlohu. Klasický formát výstavy nechybí, ale není mu přikládána dominantní role, jako jsme zvyklí. Právě tím se patrně nejvíc odlišuje od jiných institucí pro současné umění u nás. Koncepcí se jí sice blíží pražský Tranzitdisplay se svým politicky orientovaným programem, PLATO se však jednoznačně snaží o větší tematický rozptyl a záběr. Na každý pád je PLATO jako městská galerie jediným takovým tuzemským projektem financovaným z veřejných prostředků. A je dobrou vizitkou Ostravy, že pochopila a podpořila institucionální model, který reflektuje obrat od pojetí galerie coby místa, kam se na umění chodíme dívat, k místu, kde se o umění a jeho významu pro společnost přemýšlí a hovoří a kde se kříží různé disciplíny.
Knihovna, prodejna publikací, bistro a také brzké zřízení zahrady v ohrazeném dvoře bývalého zahradního centra tím vytvářejí záchytné body i symboly nové instituce. Většina prvků zůstává mobilní a zároveň je koncipována vyzvanými umělci a umělkyněmi jako díla na pomezí umění a designového mobiliáře. Například Milan Houser, který ve své volné tvorbě lije na plátna tlusté vrstvy laků, vytvořil lesklé plochy stolů knihkupectví, jehož úzkoprofilový výběr si pro změnu vzaly na starost kurátorky Linda a Daniela Dostálkovy. Johana Pošová knihkupectví doplnila posuvnými polo-sochami z papírmašé, zatímco Julia Gryboś a Barbora Zentková zarovnaly epoxidovými vrstvami okolní podlahu porušenou byvšími prodejními regály Bauhausu. Do poloprůhledné barevné směsi přitom vsypaly malé kousky odpadu, který zde po prodejně zůstal, aby zakonzervovaly paměť místa. Knihovnu dostal na starost vizuální umělec Jan Šerých. Její čtyři křídla, obklopující vnitřní, částečně uzavřený prostor studovny, členil podle odlišných původů čtyř částí knižního fondu a pro každé křídlo vymyslel i způsob utřídění publikací. V jednom je umístil podle barev, ve druhém podle váhy, ve třetím vše přenechal náhodě… Bistro koncipovala polská performerka a scénografka Dominika Olszowy. Inspirovala se pro něj živlem země odpovídajícím letošnímu roku Psa v čínském zvěrokruhu.
Každý prvek mobiliáře tak vykazuje známky odlišného přístupu, než jaký obvykle volí kavárník, knihkupec nebo knihovník. A každý je představován jako příležitost k promýšlení a hledání nových cest k uchopení jeho logiky a komunikace s hostem, kupcem či čtenářem.
Zaplňování volného prostoru po způsobu PLATO, foto: PLATO
O zkoumání hranic mezi volným uměním a designem, které se stalo leitmotivem Dočasné struktury 1, svědčí také pojetí první výstavy. Tím je přehlídka děl od laureátů a laureátek Ceny Jindřicha Chalupeckého ze sbírky Magnus Art s názvem Dekor. A jakkoli je o ní řečeno, že její „instalace je polemikou s klasickým formátem výstavy, kdy uspořádání děl ve výstavní síni vytváří logickou síť vztahů a určitý příběh“, zdá se, že právě výstava je prozatím nejslabším článkem programu instituce. V konkrétním případě si totiž PLATO vybralo sbírku, kterou drží pohromadě pouze skutečnost, že v ní zastoupení autoři získali stejnou cenu (existující od roku 1990 pro umělce do 35 let). A pakliže si na obdobné přehlídce předloni vylámala zuby Moravská galerie v Brně, tak rovněž ostravská instituce – vzdor pokusu sešroubovat díla laureátů efektním architektonicko-grafickým designem, jakýmsi rozhozením exponátů po PLATO ve formě výzdoby – demonstruje pouze jedno: vítěze a vítězky CJCH nic zásadního nespojuje. A to je natolik banální sdělení, že ho za polemiku se „sítí vztahů a příběhem výstavy“ považovat opravdu nelze. Na sofistikovanější prezentaci korporátní sbírky Magnus Art si budeme muset počkat.
V každém případě PLATO svou první „dočasnou strukturou“ dává najevo ambici být institucí, která chce se současným uměním zacházet jinak. U týmu konsolidovaného již v minulých letech se přitom dá čekat, že jí jen tak nedojde dech.
