„Chceme ukázat detaily, které se v příbězích o našich legionářích ztrácejí,” říká tvůrce české deskovky Legie

Kromě úskalí vývoje hry o událostech starých více než století jsme v rozhovoru rozebrali proměnu české „deskovkářské“ komunity nebo způsoby, jimiž mohou deskové hry přispět ke vzpomínání na ty, kteří tu již nejsou. A také došlo na tvrdý crowdfundingový byznys – David František Wagner spolu se spolkem Rolling totiž zkouší s deskovou hrou Legie štěstí na crowdfundingovém portálu Hithit.

Jaké to je dělat kampaň na Hithitu v roce 2021? Především o zahraničním kickstarteru se říká, že nezávislý étos a nadšení už zdaleka nestačí, protože se z toho stal tvrdý byznys a drsná hra s čísly.

Vycházíme z LARPu Legie: Sibiřská cesta (pozn. red.: LARP je druh her, v nichž účastníci nějakým způsobem ztvárňují činy svých postav). Cítili jsme, že zájem o chystanou deskovku Legie je ze strany českých hráčů velký. Nadšení „deskovkáři“ se sice divili, proč jsme s Legiemi nešli na Kickstarter, jenže ten je byznysově úplně jinde. Většina z projektů tam má několikaměsíční intenzivní kampaň ještě před spuštěním sbírky, nebo jsou to vizuálně atraktivní projekty – deskovky v americkém stylu se spoustou detailních plastových figurek.

Na Legiích pracujeme dobrovolně, potřebujeme udělat tři stovky grafik, zjistit, jestli má vůbec smysl hru tisknout. Na Kickstarteru bychom konkurovali projektům, které se tam objeví, když už jsou víceméně hotové a za nimiž stojí normální firmy, co své lidi zaplatí. S indie scénou takové hry nemají moc společného. Museli bychom vrazit spoustu peněz nikoliv do projektu, ale do marketingu. A to nám přišlo morálně na hraně, navíc bychom v čistých číslech vybrali o dost méně peněz. Na Hithitu být nezávislý v rámci herní scény jde, i když i na něm máte konkurenci – jen vypadá jinak. Kvůli pandemii jsou to třeba posilovny.

David František Wagner (na snímku z předloňské LARP hry Národ sobě), foto: Petr Zip Hájek

Vycházíte z prostředí LARP, her na hrdiny. Jak na váš projekt reagovala česká deskovková scéna?

Čeští hráči jsou hodně kritičtí. Dobře je to vidět, když porovnáte zpětnou vazbu zahraničních a českých skupin. Němci, Američani, Číňani vám řeknou, co by šlo zlepšit, ale jinak jsou nadšení a těší se. Češi jsou někdy podezřívavější. Mnohem víc se ptají, co bude s penězi, pochybují, co za své peníze dostanou, třeba jak kvalitně budou vytištěné karty. Podle mě to nemyslí špatně, nejsou zlí a úplná většina té zpětné vazby je zasloužená.

Jsou u nás nějaké nezávislé komunity, které se deskovým hrám věnují? Jak vůbec vypadá tuzemská scéna?

Hráčů je u nás hodně, ale jako celek je ta scéna z mého pohledu roztříštěná. Zjistili jsme to, když nám najednou přišlo několik zpráv, v nichž stálo, že se čeští hráči na něčem shodli. Jednou, že naše hra je dobrá, jindy, že je hrozně špatná. Oba póly mají pocit, že reprezentují české hráče a hráčky jako celek. Taky mě fascinuje, že někdo autorům dobrovolného projektu pošle padesát e-mailů, v nichž vyjmenovává, co podle něj děláme špatně. Zajímalo by mě, zda to takhle funguje i v jiných odvětvích: třeba když děláte kickstarter na román a někdo vám píše, že byste ho fakt měli psát jinak. Asi to souvisí s geekovskou identitou části deskovkářů.

Obecně hodně záleží, do jaké komunity se snažíte dostat, a jak. Když jsem dělal rozhovor do jednoho podcastu, všechno se změnilo k lepšímu v okamžiku, kdy jsem v diskusi s moderátorem zmínil několik názvů deskovek, které mám rád. Ukázal jsem, že něco vím, čímž hned začali brát vážněji i Legie. Místo v některých komunitách si prostě musíte zasloužit.

Často se mluví o renesanci deskového hraní. Jak jsou na tom deskové hry u nás?

Deskové hry se staly mainstreamem. Už není žádná ostuda, když vrcholný politik nahodí na sítě, jak hraje deskovky. Počítáme s tím, že Legie si může koupit opravdu kdokoliv. Vždyť třeba oceňované a dost složité deskovkové RPG Gloomhaven se v Česku prodává i v hypermarketech. Jistě, vyrostla i hardcore komunita. Její členové se ovšem většinou neliší tím, jaké hry hrají, ale jak o nich mluví a jaké v jejich životech mají deskovky místo.

Zkrátka deskovková renesance je zde dávno jasnou věcí: odstartovali ji Osadníci z Katanu. Poslední věc, která mi tady chybí, jsou deskovky vytvořené jako umělecké vyjádření – jako tomu je u videoher nebo LARPů.

Když se bavíme o deskovkách, může to znamenat spoustu věcí. Od jednoduchého Bangu nebo Dixitu, přes Carcassonne až po několikahodinové Twilight Imperium či Arkham Horror. Kde na tomhle pomyslném spektru stojí Legie?

Máme-li stupnici komplexity od jedné do deseti, na níž jedničku budou mít Dostihy a sázky a desítku hra na několik hodin s mnohastránkovými pravidly, tak Legie jsou šestka až sedmička. Zatím jsme nepotkali člověka, který by je nezvládl. A to jsme brali jak středoškoláky, tak důchodce. V první herní fázi se draží, tomu všichni rozumí; pak se posílají panáčci řešit zápletky, poměřují se čísla; pořád je to docela srozumitelné. A jedna partie se odehraje do devadesáti minut. Dovedu si představit, že Legie můžete koupit tátovi, mámě a dědovi pod stromeček a společně si ji zahrát.

Záměrně jsme hru tvořili tak, aby bylo snadné se ji naučit, ale už náročnější hrát ji opravdu dobře a pochopit všechny možné interakce. Legie navíc nejsou kompetitivní hra, není to ultimátní souboj mozků zaměřený na turnajové hraní. Dějí se tu náhody, nečekané situace, které je třeba řešit.

Jaký děj Legie mají a jaká jsou specifika vyprávění pomocí deskové hry?

Stejně jako v případě původního LARPu je naše desková hra o skupině legionářů, která se snaží projít přes zemi nikoho mezi bílou a rudou frontou, územím, kde působí místní milice a další skupiny. Základní pocit, který chceme hrou zprostředkovat, je prožitek pár lidí v zoufalé situaci. Základní herní mechanismus zpracovává jejich putování, každé herní kolo tak představuje novou lokaci s vlastními pravidly a zápletkami. Třeba padne noc a vy nemůžete vidět pohyby ostatních, nebo jdete opuštěnou pevností, dojde k přestřelce s dezertéry a vy náhodou najdete skryté zásoby, dvě těla a milostný dopis. Chceme, aby se při hře hodně mluvilo, například kdo bude střílet, kdo přečte dopis a podobně.

Na základě minisituací si hráči vytváří v hlavě vlastní příběh. Legie tak děj fakticky nevyprávějí, nýbrž generují, vytváří jej. Máme tři sady karet s místy, a pak závěrečnou lokaci, typicky železniční nádraží nebo nečekaný útok bojovým plynem. Legie před hráče staví situace, kdy stačí jen maličko, aby si domysleli celou scénu.

Každá postava má navíc malý osobní příběh a představuje různý úhel pohledu. Máme jak profesionální důstojníky, kteří dezertují k bolševikům, tak civilisty, protože ne každý je ve válce hrdinou. Na kartách taky najdete dobové informace, třeba že se pušky často zasekávaly nebo že prostituce byla docela běžným způsobem přežití. Oboje je zaznamenáno v legionářských denících. Chceme ukázat lidské detaily, které se v hrdinských příbězích ztrácejí.

Ve vašem případě jde o situace z konkrétní doby. Jak se vám podařilo udržet historickou věrnost?

Všechny naše postavy jsou fiktivní a historické, postavy v Legiích nikdy nepotkáte přímo, ale skrze akční karty jako je Dopis od prezidenta nebo Rozkaz komisaře Trockého. Herní zápletky se snažíme vystavět tak, aby byly uvěřitelné, ale nejde nám o konkrétní data a místa. Velitelské postavy třeba řeší krizi morálky, dojde k přestřelkám s místními milicemi. Hodně pomáhá, že naše hra je cíleně dost minimalistická. Pojednává o pár lidech, kteří jdou blíže neurčeným územím na Sibiři.

Poster k chystané deskové hry Legie, repro: Spolek Rolling

Jak se tedy vaše hra k odkazu legionářů vztahuje?

Masarykovský odkaz legií má smysl a je do jisté míry unikátní. Legie jsou pro nás i prostředkem, jak příběh legionářů připomenout v zahraničí, kde jsou – na rozdíl od historie bílé a rudé armády – naprosto neznámé. Už během testování se spousta lidí s tímhle tématem skrze naši hru vůbec poprvé setkala. Doufáme, že skrze Legie se povědomí o legionářství trochu rozšíří. To je jeden z důvodů, proč neděláme hrdinskou hru, kde jsou hlavní postavy silnější než všichni ostatní. Chceme ukázat uvěřitelné situace a přiblížit i drobné, praktické věci.

Na Hithitu jako jednu z odměn nabízíte vytvoření vlastní postavy ve hře. Jak to jde dohromady s dodržováním historické věrnosti?

Taková herní postava dostane kromě obličeje ještě skutečné jméno a případně nějakou odpovídající schopnost. Vlastnosti herních hrdinů jsou v Legiích spíš „atmosférotvorné“; kupříkladu vojáci z úderného družstva mají vlastnost Assault (přepadení), což vychází z reálných událostí té doby, které třeba nejsou tolik známé.

Většina z lidí, kteří chtějí mít ve hře vlastní postavu, do ní nechtějí vtělit sebe, ale nějakého příbuzného, který na Sibiři tehdy skutečně byl. Původně jsme byli dost proti, neboť ve hře se postávám mohou dít opravdu nepříjemné věci – zrada, smrt, brutalita. To nám v případě skutečných lidí přišlo jako etický problém. Po diskusích s potomky rodin jsme se rozhodli, že když ho ve hře opravdu chtějí, když souhlasí, že se mu mohou stát různé věci, tak to umožníme.

Jeden z lidí, kteří chtějí mít svého příbuzného ve hře, mi řekl, že je to pro něj jediná možnost, jak příběh svého pradědy poslat někam dál, tak, aby z něj nebyla jen statická připomínka. Pokud se mu budou dít děsivé věci, bude se zapojovat do zápletek jako je Víno a zpěv, tak mu to nevadí. Důležité pro dotyčného je, že tvář a jméno jeho předka bude prostřednictvím hry žít dál. A bude v ní figurovat jako někdo, kdo byl akční.

Není to vlastně jiný způsob udržování historické paměti, při němž jsou lidé z minulosti živější, než když stojí jména a data třeba na plaketě?

Hodně nás to překvapilo. Čekali jsme, že lidi budou chtít do hry dávat sebe, dělat ze sebe hrdiny, případně se chlubit podporou vývojářů.  Zatím všichni chtějí vytvářet, jak tomu říkáme, živé pomníčky svým předkům. Je to způsob, jak se mohou se svými příbuznými rozloučit jinak než prostřednictvím nekonečných seznamů na pomnících.

Víc se o Legiích můžete dozvědět na oficiálním webu a na stránce Hithit kampaně.