Co vlastně říká divadelní Sága rodu Marxů o Karlu Marxovi? A co říká o nás?

Španělský spisovatel Juan Goytisolo (1931–2017) vydal svůj formálně i obsahově složitý text v roce 1993, český překlad vyšel před pěti lety. Nechává v něm promlouvat různé historické postavy, sám zakladatel vědeckého komunismu sleduje v televizi rozpad východního bloku, vylodění albánských uprchlíků na pláže plné „buržoazních“ turistů, ale i fetišizaci svého učení. Tvůrci inscenace se prozaikovým dílem spíše volně inspirovali – a leccos přidali. Například video anketu s Brňany, jichž se ptali na asociace spojené s osobností Karla Marxe. Připomněli kauzu z roku 2018, kdy byla Marxova socha, příznačně darovaná Čínskou lidovou republikou, odhalena v jeho rodném Trevíru. Zakomponovali případ (nikoliv ojedinělý) poškození Marxovy busty na jeho londýnské hrobce a mnoho dalšího. To vše se vejde do zhruba sta minut, přičemž těch posledních pět připomínalo velmi nastavovanou kaši. 

Budeme-li se držet pouze formální stránky, můžeme si Ságu rodu Marxů užít coby zábavnou zběsilou jízdu se skvělými hereckými výkony. Hned v úvodní scéně – klauniádě – Dalibor Buš v roli Karla Marxe představuje s obdivuhodnou kamennou strnulostí Marxovu sochu, jež je s námahou a těžkopádně umisťována na piedestal. Typicky myslitelská póza se vztyčeným pravým ukazováčkem se pak v několika momentech v inscenaci opakuje jako vtipná připomínka právě oné fetišizace, zbožštění. Zakrátko se týž Dalibor Buš mění v oplzlého německého dýdžeje, do disco verze Internacionály nás ubezpečuje, že ještě neřekl své poslední slovo. Ke konci večera ještě přidá parafrázi hitu Joane Osborne One of Us. Je tedy Karel Marx stále v nás, nebo jedním z nás? Na to možná měla odpovědět anketa s občany Brna. Mnohé jejich postřehy jsou chytré, mnohé vtipné a tvůrci z nich skládají divácky vděčné panoptikum; jindy herci naprázdno otevírají ústa, jako by respondenti ankety herce dabovali. 

Dominik Teleky coby Friedrich v inscenaci Sága rodu Marxů brněnského Divadla Husa na provázku, foto: Husa na provázku – David Konečný

Děj je pravidelně narušován zcizovacími efekty, herci promlouvají do publika, komentují téma. Což je sice osvěžující, ale do větší hloubky se komentáře nepouští. Například když Markéta Matulová v roli Marxovy ženy Jenny prohlásí, že už ji to zkrátka sere a že je jako žena odsouzená pouze k rození dětí a štupování ponožek. Je tady sice kritizován genderový stereotyp, jenže stejným stereotypem inscenace zároveň trpí: vnímá totiž Jenny právě a pouze jako matku sedmi dětí, i když ve skutečnosti byla i během pobytu Marxových v Londýně aktivní divadelní kritičkou. Později se aspoň dozvídáme, že Jenny neváhala zastavit rodinné stříbro, aby mohla zaplatit nájem. (Jenny von Westphalen opravdu jako dcera ze šlechtického rodu dopřávala svému muži luxus tvořit bez zodpovědnosti za živobytí rodiny, zatímco on mohl v relativním blahobytu – roky tučné a hubené se u Marxových střídaly – analyzovat třídní nespravedlnost.) Vesměs jde o skutečnosti tak nějak známé, ostatně jako mnohé z vyřčeného nebo naznačeného na jevišti. Třeba když Marxovy filozofické úvahy doplní pochod jakýchsi pionýrských zombie, kteří mu „děkují“ za miliony mrtvých, hladomory, diktátory a podobně. 

Gabriela Štefanová v roli Lenchen v inscenaci Sága rodu Marxů brněnského Divadla Husa na provázku, foto: Husa na provázku – David Konečný

Myslím, že existuje dost současných společenských problémů, které by se k osobnosti a dílu Marxe daly vztáhnout. Třeba salonní levičáctví na straně jedné a neschopnost skutečné solidarity na straně druhé. Nebo xenofobie a sílící antisemitismus (Marx byl, jak známo, i přes svůj židovský původ antisemita). Ano, je pravda, že Marxova filozofie se stala příčinou, anebo možná „jen“ záminkou vzniku totalitních a zločineckých režimů. Ale stačí to takhle po povrchu načrtnout v podstatě prvoplánovou agitkou?