Jsme sobci a chybí nám soucit, praví na pozadí venkovské selanky dramatik Schimmelpfenig

U Rolanda Schimmelpfeniga (* 1967) je zřetelná inklinace ke společenskokritické úloze divadla v duchu brechtovské tradice. Negativní rysy současnosti jsou v jeho hrách ovšem obsaženy nepřímo, pod povrchem. Schimmelpfenig rozkládá tradiční formu dramatu, tvoří velké jazykové plochy vyznačující se básnickou obrazivostí a repeticemi, jež textu dodávají specifický rytmus, který by měl být inscenátory zachován. Další výzvou pro ně může být to, že „vedlejší“ textové partie (například „řekla dívka“) jsou kladeny na roveň samotných replik, takže mají zaznít spolu s promluvami postav, které se tím pádem stávají spíše vypravěči děje. Tento odosobněný, narativní styl koresponduje s obrazem světa, který autor předkládá – jde o svět chaotický a odcizený. 

Žily byly dvě vesnice

Realita se v Schimmelpfenigových hrách často propadá do magické dimenze. Tak je tomu i u Požáru (Das große Feuer), pohádkové paralely stavu světa. Stěžejním tématem, které měl autor ve hře uchopit, byla uprchlická krize a s ní spojený nedostatek solidarity šťastnější části světa. Ovšem silně v té hře vnímám téma nespravedlnosti. 

Děj vypráví o dvou vesnicích rozkládajících se na protilehlých březích potoka. Jedna prosperuje, druhá je stíhaná pohromami starozákonních rozměrů – epidemie, sucho, povodeň, požár.

Není to ale jako v mytických dobách dáno trestem shůry; zdá se, že lidé z nešťastného břehu za své útrapy skutečně nemohou. Jde o zřetelné podobenství reality, protože lidé prchající před válkou nebo hladem si utrpení také nezasloužili. Za symbol morálně nezkažených a čistých duší použil autor archetypální příběh milenců, z nichž každý je potomkem jedné ze znepřátelených rodin. Paralela k současnosti je v určitých momentech značně přímočará – po jedné z katastrof postaví lidé ze šťastnějšího břehu plot, aby se k nim uprchlíci nemohli dostat. Autorova inovativnost tedy není obsahová, nýbrž formální. 

Matyáš Greif, Petr Urban, Eliška Vocelová a Jana Ondrušková v inscenaci Požár plzeňského Divadla J. K. Tyla, foto: DJKT – Irena Štěrbová

Režisér Josef Doležal zasadil hru do blíže neurčeného slovanského prostředí. Tomu odpovídá výtvarné i hudební řešení. Martin Šimek, který je rovněž scénografem inscenace, složil dvě hudební linie: jednu moderní, částečně nahranou a interpretovanou živě dvěma hudebníky; druhá linie vychází z českého, slovenského a polského folkloru a herci ji zpívají a cappella. Kostýmní výtvarnice Olena Zahrebnina rovněž vychází ze slovanských folklorních prvků.

Mám dojem, že v případě výtvarného řešení by zde méně znamenalo více. Působivé jsou vyšívané košile či plédy a také střídmá barevnost, držící se převážně v kombinaci černá, bílá a červená. Jenže ve snaze herce co nejčastěji převlékat podle postav, kterých musí zvládnout více, anebo podle ročního období, vzniká poněkud nesourodý mix. Kostým mlynářky s čepcem jako by najednou vypadl z jiné doby a z odlišného prostředí. 

Dobrým nápadem scénografa bylo rozdělit hlediště do uspořádání takzvané ulice, jevištěm se stává lávka s dřevěným povrchem pomalovaným folklorními motivy. Lávka může podle potřeby evokovat řeku mezi dvěma vesnicemi, podlahu hospody nebo loď kostela. U této jednoduchosti a náznakovosti mohlo zůstat; Morana ozdobená elektrickými světýlky a umělý vánoční stromeček jsou za hranicí vkusu. 

Zasazení do slovanského lidového prostředí považuji za šťastné. Jestliže v době napsání hry se migrační krize týkala především uprchlíků z Afriky a Sýrie, v této době směrem do střední a západní Evropy utíkají před válečnými hrůzami především Ukrajinci. Stejně jako v Schimmelpfenigově podobenství, ani ukrajinští běžní civilisté si útrapy nezaslouží. A my se ocitáme na šťastnější straně údolí, kam je z nedostatku solidarity nechceme pustit. 

Dramatik, prozaik, dramaturg, pedagog a překladatel Roland Schimmelpfennig, foto: S. FISCHER Verlag – © Adriana Jacome

Koho pustíme na náš břeh?

Lidové prostředí inscenace, zakotvené již v textu (viz postavy dobytkář, vinař, mlynář), spíš než selankovitou atmosféru venkova vyvolává negativní konotace, obraz drsného prostředí. Schimmelpfenigův text sklouzává ve svém poetickém líčení krajiny často spíš k ironii – například ve vyjmenovávání všelijaké havěti. Autor tady pokračuje v tradici německy píšících autorů konce dvacátého století, pro něž religiozita venkova a důraz na tradice znamenaly živnou půdu pro povrchní morálku, xenofobii a krutost. (Vzpomeňme třeba na Jelinekové román Milovnice, kde je líčená krajina s továrnou „jako z pohádky“, nebo na Lovecké scény z dolního Bavorska Martina Sperra.)

 Důraz na ironickou stránku textu mi v inscenaci bohužel chybí, stejně jako akcentování (či možná lépe respektování) rytmizace typické pro Schimmelpfeniga. Je to dáno především délkou písňových vsuvek, které příliš narušují tok textu. Naopak mezi silné momenty inscenace patří zklidněné, až kontemplativní scény s moderní hudbou a se skvělou choreografií Markéty Pospíšilové, zvlášť se daří Kamile Šmejkalové v tanci–lamentaci nad utopeným dítětem. Pohybově a herecky vyniká i Petr Urban. Za další zdařilý moment považuji scénu povodně, při níž herci pomalu táhnou na lanech mobiliář, jako by vše unášela voda.

Jana Ondrušková a Eliška Vocelová v inscenaci Požár plzeňského Divadla J. K. Tyla, foto: DJKT – Irena Štěrbová

Text, který autor ponechává bez rozepsaných postav, inscenátoři citlivě rozdělili mezi aktéry. Někdy mi jen přišlo zbytečné, že slova nadmíru ilustrují hereckou akci, tehdy inscenace sklouzává zbytečně k realismu. Daleko lépe vyzněly pasáže, kdy herci text sdělují z potemnělých boků jeviště a na něm se odehrává zcela jiná, například taneční akce. 

Je však otázkou, nakolik by diváci přijali inscenaci, která by více pracovala s odosobněním a zcizením. Při premiéře jsem měla dojem, že se nepodařilo vygradovat závěr, svědčil o tom i rozpačitý potlesk obecenstva. Zásadní závěrečná scéna, kdy uprchlíci na lodi opouštějí zpustošenou zemi a mladík marně vyhlíží svou milou, lépe vyzněla při repríze 8. května. Věřím, že s dalšími reprízami vše pošlape ještě lépe.