ČT art uvádí: Když barrandovské ateliéry produkovaly zboží i umění, ale také je svírala ideologie
O vývoji tuzemské kinematografie vznikla v uplynulém čtvrtstoletí řada televizních projektů, zpravidla seriálových. Roman Vávra se rozhodl nahlédnout české filmy prostřednictvím místa, kde desítky let převážně vznikaly – tedy skrze Barrandov. Tak vznikl snímek Kouzelný kopec, v premiéře vysílaný na ČT art v sobotu 9. září v 20:15 hodin.
Roman Vávra si do jednoho z rozlehlých barrandovských ateliérů postupně sezval nejrůznější hosty (z řad herců, režisérů, scenáristů, kameramanů, produkčních apod.), aby v monologických výpovědích zavzpomínali na své zkušenosti s touto „továrnou na sny“. Jejich sdělení doplnil několika doprovodnými komentáři (mimo obraz je čte Petr Forman), osvětlujícími dějinný kontext, a zároveň k nim přidal jak ukázky z dobově příznačných děl, tak objevné doklady o jejich natáčení – kupříkladu pohled do zákulisí Pyšné princezny (1952), kdy se vysvětluje, jak filmaři pořídili onu pověstnou jízdu na kládě, případně důmyslné triky s lezením do umyvadla ve vodnické komedii Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974).
Důležitou součástí Kouzelného kopce jsou výňatky z dobových týdeníků a dalších zdrojů, jež ozřejmují klíčové okamžiky v existenci Barrandova. Tak spatříme mimo jiné zahájení stavebních prací na počátku třicátých let, podnikatele Havlovy i výňatek z prvního tam natočeného filmu, detektivky Vražda v Ostrovní ulici (1933); dále třeba Goebbelsovu návštěvu, když se ateliérů zmocnili nacisté, poté prezidenta Beneše, jenž těsně po válce podepsal dekret o zestátnění kinematografie, i komunistické pohlaváry. Vesměs je ponechán i původní hlasový doprovod.
Pohled do zákulisí filmové tvorby na Barrandově přebírá Kouzelný kopec nejčastěji ze staršího dokumentu Lidé za kamerou (1961), jenž přibližoval jednotlivé profese, pro publikum často „neviditelné“, foto: archiv ČT Nejvíce převzatých záběrů pochází z dokumentu Lidé za kamerou (1961), jenž přibližoval jednotlivé profese, pro publikum často „neviditelné“, ale o to potřebnější – rekvizitáře, maskéry, ruchaře, klapky atd. Nahlédneme nejen do zákulisí filmové tvorby, ale třeba také do tamní restaurace, kde některé tehdejší celebrity (například režisér Martin Frič) měly „své“ stoly, kam se nikdo jiný neodvážil posadit. Roman Vávra se orientačně dotkne předválečné i protektorátní minulosti, ale nejvíce pozornosti věnuje „socialistickému“ období.
Kouzelný kopec pracuje především s očitými svědectvími svých hostů, z nichž někteří začínali na Barrandově už jako děti (pozdější režiséři Hynek Bočan a Karel Smyczek); zařazení konkrétních filmů se tak odvíjejí v přímé závislosti na přinášených sděleních. Pro představu: Syn Elmara Klose upozorní na otcovy význačné příspěvky do dějin tuzemské kinematografie, ať již je to psychologické drama Tam na konečné (1957), několik let zakázané pohádkové podobenství Tři přání (1958) nebo oscarový počin Obchod na korze (1965).
Zazní tu důležitá skutečnost, že k prvnímu, bohužel záhy zaškrcenému vzedmutí filmové tvorby, došlo již na sklonku padesátých let. V následující dekádě ideologické poměry už „tály“ soustavněji a nastoupila „nová vlna“, sestávající z čerstvých absolventů FAMU. Některé osobnosti jsou však víceméně pominuty, i když jejich úloha v dobovém dění byla mimořádná – třeba Ivan Passer, původně člen Formanova týmu, nebo Ladislav Helge, jenž se prosadil nejen jako filmař (důležitá společenská dramata Škola otců, 1957; Stud, 1967), ale také jako představitel oborového filmařského svazu FITES. Za obskurní lze v Kouzelném kopci považovat přítomnost hudebníka Jiřího Stivína, jenž se vyslovuje k traumatizujícím válečným událostem, ačkoliv se narodil ke konci listopadu 1942…
Jednotlivé mluvčí ovládá nostalgie, když líčí, jak se československý film šedesátých let ocitl na vrcholu svých možností, či jak se i v době normalizace prosazovaly kvalitní projekty navzdory režimním tlakům. Tak třeba Iva Janžurová vzpomíná, že vůbec netušila, že scénář k dodnes přitažlivému dětskému filmu Páni kluci (1975) původně napsal v té době již zakázaný (a mrtvý) Jan Procházka, takže podepsat jeho scénář musel Vít Olmer. Ostatně „pokrývání“ zakázaných autorů bylo rozšířené: Kromě Procházky se jednalo kupříkladu o dramatika Františka Pavlíčka. Zdeněk Svěrák přibližuje, jak Jiřímu Menzelovi pomohl polidštit dialogy, postavy i situace v budovatelském snímku Kdo hledá zlaté dno (1974), jímž si Menzel vykoupil možnost dál působit v branži. Dočkáme se i mírně anekdotických vzpomínek na Věru Chytilovou, která své novátorské projekty prosazovala s buldočí vytrvalostí.
Kouzelný kopec, svou dikcí dozajista divácky vstřícný (občas používá styl oblíbených „historek z natáčení“), skrze sezvané umělce zdůrazňuje hrdost na dobu, když se na Barrandově natáčely české filmy. Pak přijde Václav Marhoul s tvrzením, že mu coby těsně porevolučnímu řediteli nezbývalo nic jiného, než jejich výrobu utnout (s výjimkou Obecné školy, 1991), neboť po zrušení Ústředního ředitelství Československého filmu přestaly na Barrandov docházet jakékoli finance.
Nyní tedy Barrandov živí hlavně zahraniční zakázky. Přesto se vynoří otázka, jak to Miloš Havel vlastně dělal, když produkoval spoustu filmů, jak diváckých, tak – dnešním termínem řečeno – festivalových. Traduje se povzdech matadora kýčů Vladimíra Slavínského, jenž pořizoval levné, a přitom mimořádně výdělečné tituly. Měl si postěžovat, že bez něho a jím vydělaných peněz by pan Vávra (myšleno Otakar) nemohl točit své umělecky ambiciózní projekty…
Kouzelný kopec (Česko, 2023, stopáž 99 minut)
Režie a scénář: Roman Vávra, kamera: Tomáš Kobolka, střih: Katarína Geyerová Buchanan. Účinkují: Zdeněk Svěrák, Iva Janžurová, Jan Kačer, Jaromír Hanzlík, Hynek Bočan, Jiří Stivín, Vladimír Körner, Vít Olmer, Karel Smyczek, Jaromír Kallista, Jaromír Šofr, Elmar Kloss a další.
Vysílá ČT art 9. září ve 20:15 a 12. září 2023 v 00:05 hodin.
