ČT art uvádí: Příběh Mechanického pomeranče. Kniha i film, které neztrácejí na aktuálnosti

Počátkem šedesátých let vydal muž mnoha profesí a schopností, Anthony Burgess (1917–1993), román Mechanický pomeranč. Ohlasy oceňovaly novátorský jazyk pracující s ruštinou coby prapůvodem mnohých slov, padla přirovnání k Orwellovu podobenství 1984, neboť i Mechanický pomeranč rozvíjí antiutopii o světě prosáklém násilím, kde je člověk buď pachatelem, nebo obětí. Mnozí však jako sotva uvěřitelný odmítali přijmout věk ústředního hrdiny, vypravěče Alexe – autor mu přisoudil čtrnáct až patnáct let. A zpochybňovali rovněž, že by někdo mohl páchat násilí včetně sexuálního pouze proto, že se mu líbí ubližovat svým bližním a vnímá to jako vzrušující zábavu. Jenže uplynulo několik desetiletí a události kdysi vnímané jako přepjaté se leckde staly znepokojivou realitou.

Britský spisovatel Anthony Burgess, zdroj: © ARTE France / Ulf Andersen

Ať se na to labilní raději nedívají

Do českého prostředí se Mechanický pomeranč dostal až po listopadovém převratu. Knižní předloha se tu dočkala již sedmi vydání, pokaždé v překladu Ladislava Šenkyříka, ovšem od šestého vydání jde o revidovanou verzi, neboť i v anglickém originále se objevila revidovaná verze díla (a předmluvy k románu napsali Martin Amis a Andrew Biswell). Šenkyřík se o ruštinu opřel pouze částečně, v potaz bral i vliv dalších jazyků, českou verzi nasytil mnoha anglicismy a do textu začlenil (v souladu s postupem Burgesse) leckdy bizarní novotvary. Dokonce Šenkyřík připojil několikastránkový slovníček nejpoužívanějších výrazů, jež můžeme považovat za součást svérázného slangu.

Filmová siréna Kamila Fily

Must see!

Ale vraťme se k originálu. Román nevzbudil takové pobouření jako filmový přepis z roku 1971: Stanley Kubrick jej pojednal jako hrůzně groteskní frašku se šokujícími scénami násilí, která byla – i na režisérův popud – posléze stažena z kin, protože prý labilnější jedince ponoukala k nápodobě. Dokonce byla odsouzena jako „fašistická“. Nicméně později byl Mechanický pomeranč v různých žebříčcích zařazován mezi důležitá filmová díla druhé poloviny dvacátého století.

Román i film se skládá ze tří částí. V první se Alex a jeho kumpáni představují jako nositelé zla, kteří v baru Korova (ruské slovo odkazující ke krávě) způsobně popíjejí drogami ochucené mléko, načež s potěšením přepadávají a mrzačí jak své konkurenty, tak bezbranné lidi.

Druhá část zachycuje Alexovu vězeňskou převýchovu – skrze podmíněné reflexy v něm má být vypěstován odpor k nežádoucím návykům, v jeho případě k násilí.

Režisér Stanley Kubrick, foto: Archiv ČT

Závěrečný oddíl zachycuje tuto převýchovu jako úspěšnou. Alex přestává být schopen se bránit, když se mu jeho někdejší oběti mstí. Burgess nezbavuje Alexe viny, neboť jej sice ukazuje jako trpícího, nikoliv však kajícného. Alex se považuje za oběť, aniž by řešil své dřívější skutky. Kubrick k příběhu přidal ještě děsivější rozuzlení: V závěru se Alexovi poznenáhlu vrací jeho sadistický úsměv.

Svým dopadem Kubrickovo zpracování posunulo a možná i umocnilo výchozí předlohu, neboť do ní vnáší jednak nadsázku, hravost i děs a k tomu si pohrává se zpomalováním a zrychlováním pohybu, jednak zhmotňuje hudební kulisu: Už Burgess obdařil Alexe láskou k Beethovenovým skladbám, ve filmu se však stávají (nejen ony, nýbrž třeba i Rossiniho melodie) spolupodílníkem temného dění.

Manchesterská lekce

Dokument Mechanický pomeranč: Kruhy zla se podrobně věnuje jak románu, tak filmovému přepisu. Režisérská dvojice Benoît Felici (od něhož jsme viděli například dokument o renesančním malíři Arcimboldovi) a Elisa Martin vyzpovídali řadu umělců i kritiků a zužitkovali výňatky z rozhovorů, které za svého života Burgess poskytl. Dozvíme se, že Burgess po skandálním (ne)přijetí filmu zamýšlel napsat jakýsi dovětek Mechanický stav, ale nikdy jej nedokončil. Zazní názor, podle něhož Alex připomíná zvláštní druh umělce – chce inscenovat obrazy násilí, oddávat se čirému zlu, jehož je zároveň strůjcem i aktérem. Připomíná údajně podobně rozporné (anti)hrdiny antických či alžbětinských tragédií, kteří souběžně vzbuzují lítost i hrůzu.

Mnoho lidí získalo dojem, že kniha i film oslavují násilí. Nejspíš je to tím, že v paměti jim utkvěla zejména první část díla. Ale celek Mechanického pomeranče není oslavou, nýbrž úvahou a podobenstvím. Existence zla, jež nelze nijak vymýtit, je zásadní pro zachování principu svobodné volby, poznamenává v dokumentu jeden z mluvčích. Jde o starý problém teologie a filozofie.

Spisovatel do jisté míry vycházel z vlastních zážitků. Vyrůstal v průmyslovém Manchesteru, který byl zvlášť drsně zasažen velkou hospodářskou krizí ve třicátých letech. Jako teenagera jej děsily tamní gangy vyděděnců útočící zejména břitvami. Už v raném věku poznal, co obnáší být bezdůvodně zmlácen. I za války se v bombardovaném Londýně šířily násilnosti, páchali je zdivočelí dezertéři.

Režisér Stanley Kubrick a herec Malcolm McDowell při natáčení Mechanického pomeranče, zdroj: Archiv ČT

V poválečném období si Burgess všímal, jak se ve filmu – zejména americkém – rozmáhá móda násilnické mládeže, protestující proti zavedeným společenským pořádkům. Po svém pak domyslel, kam by taková vzpoura mohla vést. A v jednom rozhovoru si stěžoval, že přítomná situace je ještě horší: média nás ustavičně bombardují obrazy reálného násilí, jenže taková masáž vede k otupování a lhostejnosti. A násilí se mění v přijatelný druh komunikace.

Odkud se vlastě vzal podivný název knihy i filmu? V Kubrickově filmu to objasní drobný detail, jehož si ani nemusíme všimnout, avšak v knize se dočteme, že tak pojmenoval právě sepisované dílo spisovatel, jehož dům Alexova parta brutálně přepadne.

Zbývá doplnit, že Česká televize zpřístupnila i další související snímky: Mechanickému pomeranči se před lety věnovala jedna část dokumentárního cyklu Byl jednou jeden film a samotné Kubrickovo dílo se na obrazovkách ocitlo v letech 2004 a 2006.

Plakát k dokumentu Mechanický pomeranč: Kruhy zla, zdroj: Archiv ČT

Mechanický pomeranč: Kruhy zla / Orange mécanique, les rouages de la violence (Francie, 2023, stopáž 54 minut)

Scénář: Elisa Martin, režie: Benoît Felici, Elisa Martin, kamera: Bastian Esser, hudba: Marc Marder, střih: Seamus Haley.
ČT art 2. prosince od 22:40 a 6. prosince 2024 od 23:55 hodin.