ČT art uvádí: Quentin Tarantino – Rapl z videopůjčovny, který z braku udělal umění
Snímek Pulp Fiction z něj udělal věrozvěsta filmové postmoderny. Prý stačí sledovat jeho filmy, aby člověk pochopil vývoj světového filmu. Řeč je o Quentinu Tarantinovi, jemuž je věnován jeden díl dokumentární série Filmařské legendy. ČT art ho v tuzemské premiéře uvádí v sobotu 19. října od 21:10.
I legendy stárnou. Quentin Tarantino, už tři desetiletí věrozvěst brutality provázené humornou nadsázkou, přesáhl šedesátku. Dokument o něm, vysílaný v britském cyklu Filmařské legendy, začíná postřehem, že v jeho tvorbě se odrážejí dějiny (nejen americké) kinematografie. Není divu: Pět let pracoval ve videopůjčovně, kde filmy nejen nabízel, ale hlavně se snažil zhlédnout jich co nejvíc, aby zákazníkům mohl zasvěceně poradit. Jeho přehled a znalosti prý byly skutečně encyklopedické.
Tarantino pochází z neúplné rodiny: Matka jej porodila v pouhých šestnácti letech. Chtěla se totiž co nejdříve vymanit z dohledu svých rodičů, a zřejmě proto se provdala za prvního muže, který se namanul. Jenže ve svém výběru pochybila, manžel ji opustil a navíc tvrdil, že ani nemůže být otcem, protože je neplodný. Teprve její druhý svazek byl, zdá se, šťastnější – otčím naučil malého Quentina poslouchat hudbu a rozumět jí.
Tarantino při natáčení. Scéna z dílu dokumentární série Filmařské legendy, foto: Getty Images / NBC Universal
Quentin žádné vyšší vzdělání nezískal – v patnácti opustil školu a rozhodl se okamžitě si vydělávat. Vystřídal řadu zaměstnání, než zakotvil ve videopůjčovně. Ale není pravda, že by odtud rázem odešel k filmu. Zásadní změnu přinesl scénář, který se mu náhodně dostal do ruky. Pojednával o zamilované dvojici na útěku a nadšený filmový fanoušek jej opatřil stohy poznámek, v podstatě jej od základů přepracoval.
Tarantino se tak seznámil s Rogerem Avarym a stali se z nich blízcí kamarádi. Hlavně však začali promýšlet, jak chystané projety realizovat. Měli štěstí, že se seznámili jak se začínajícím producentem Lawrencem Banderem, tak s již známým hercem Harveyem Keitelem, proslaveným zejména spoluprací s režisérem Martinem Scorsesem.
Ikonická scéna z filmu Gauneři, foto: Archiv ČT
Z amatéra profesionálem
Tak se zrodili Gauneři (1992), kteří Tarantinovi rázem zjednali věhlas. Jeho protagonisty byli lupiči, jejichž akce v klenotnictví se poněkud zvrtla. Oni si však, stejně jako celý film, uchovávají jistou hravost, navzdory znepokojivým příznakům násilí. Skrývající se lupiči se navíc vzájemně neznají, oslovují se smyšlenými přezdívkami podle barev a leckteré jejich průpovídky působí komicky – třeba když zvažují kvality Madonniných písní. Tarantino si tu pohrává s časovou posloupností příběhu a začleňuje retrospektivy, každý z gaunerů například má svou verzi toho, jak se věci seběhly.
Další typická scéna, tentokrát z filmu Pulp Fiction: Historky z podsvětí, foto: Archiv ČT
Snímek i jeho tvůrce se rázem ocitnou v popředí zájmu: Dosud neúspěšně nabízené látky se stanou klíčem k netušenému úspěchu. Některé Tarantino přepustí jiným režisérům, avšak Pulp Fiction: Historky z podsvětí (1994) si vyhradí pro sebe. Právě zde vykrystalizuje cosi jako „tarantinovský styl“, okamžitě mnohými napodobovaný. Pulp Fiction se od Gaunerů, soustředěných na jedinou syžetovou rovinu, liší jak zmnožením dějových linií a ironizujícím podložím mnohdy krvavých skutků, tak různorodostí postav a jejich lakonickým, přitom celistvým postižením v mluvě, gestech i činech.
Přitažlivé je i hvězdné obsazení: John Travota a Samuel L. Jackson ztělesnili nájemné vrahy, Bruce Willis zaujal jako hřmotný boxer. Klíčová byla role manželky mafiánského bosse pro začínající Umu Thurman, která jí vynesla nominaci na Oscara (stejně jako Travoltovi a Jacksonovi). Sošku od akademiků nakonec dostal sám Tarantino za scénář k filmu a posléze k němu přibyl i Zlatý glóbus .
Ikonická Uma Thurman v Pulp Fiction: Historky z podsvětí, výřez z plakátu k filmu, foto: Archiv ČT
Odbornou veřejnost i běžné publikum šokovalo, že vraždění se tu stává úctyhodnou profesí (což ovšem nebylo nic objevného, už Coppola v Kmotrovi přirovnal organizovaný zločin k regulérnímu podnikání, avšak jeho pohled zůstává smrtelně vážný), gauneři zde dokonce pronášejí filozofující moudra. Tarantino dokázal jednotlivé epizody, i zdánlivě nesourodé, propojit do jediného oslnivě zábavného celku, který si podmanil i snobské publikum na festivalu v Cannes, kde zvítězil.
Pam Grierová v roli Jackie Brownové, foto: Archiv ČT
Když v Gaunerech lupiči vášnivě komentovali hereckou kariéru Pam Grierové, ještě nikdo netušil, že Tarantino do svého dalšího snímku Jackie Brownová (1997) obsadí právě ji. Když si ji pozval na konkurz, prý ji překvapily plakáty z jejích filmů rozvěšené po stěnách kanceláře. Nevěděla, co si o tom má myslet, než jí Tarantino vysvětlil, že tam visely odjakživa. A Grierová skvěle vystihla rozpolcené ledví své hrdinky: Aby získala peníze z loupeže, nezbývá jí než klamat mafiány i policii. A sotva překvapí, že i tentokrát se násilnické výjevy prolínají s komediální nadsázkou a dílo je plné odkazů na režisérovy oblíbené filmy.
Opět Uma Thurman, tentokrát v Kill Billovi, foto: Archiv ČT
Muselo uplynout šest let, než k divákům doputoval další Tarantinův projekt Kill Bill (2003, 2004), rozdělený do dvou částí. Možná inspirován francouzským thrillerem Nevěsta byla v černém (1968) vypráví příběh ženy, která po letech procitne z kómatu a vydává se na cestu pomsty. Rozhodne se zlikvidovat všechny, kdo se jí pokusili během svatebního obřadu zavraždit. A každá pomsta se vyznačuje odlišným žánrovým i inscenačním klíčem, různou stylizací probíhajícího dění a v soubojových výjevech uplatňuje náročnou pohybovou choreografii. V dokumentu přímo zazní, že tu Tarantino smíchal spaghetti western, kung-fu, film noir i romantiku, až vznikla doslovná všehochuť.
Plakát k filmu Grindhouse: Auto zabiják, foto: Archiv ČT
Poté vznikly řekněme svérázné pocty divácky oblíbeným žánrům, zpravidla těm pokleslejším. S kamarádem Robertem Rodriguezem se Tarantino dohodl, že každý připraví pořad ve stylu někdejších „grindhousů“, což byly nízkorozpočtové béčkové filmy plné násilí i nahoty, které se s velkým úspěchem promítaly v ošuntělých předměstských kinech. Vznikl tak dvojprogram (Tarantino režíroval díl nazvaný Grindhouse: Auto zabiják, 2007), kde se vyřádili na obskurních zápletkách, záměrně neumělém vypravěčství a hlavně mystifikačních upoutávkách na neexistující filmy. Tyhle upoutávky pak žily vlastním životem – podle jedné z nich, s Tarantinovým i Rodriguezovým přispěním, dokonce vznikly skutečné filmy o Machetovi.
Brat Pitt v Hanebných panchartech, foto: Archiv ČT
V Hanebných panchartech (2009) Tarantino vyhmátl klišé válečných (odbojářských) filmů, aby je posléze přetavil do parodické, groteskní polohy, kde je myslitelná jakákoli ztřeštěnost. Vyprávěný příběh tu však nemá nic společného s realistickým náhledem, Tarantino tu zkrátka – bez ohledu na dějinné zákruty 2. světové války – stvořil svou osobní, svéráznou vizi nikoli historie, nýbrž jejího filmového zpracování.
A Brad Pitt ve filmu Tenkrát v Hollywoodu, foto: Archiv ČT
Hned dvakrát zacílil za „nejnárodnější“ americký žánr, a sice western, jakkoli jej nahlíží spíše optikou italských převtělení – tak povstanou Nespoutaný Django (2012) a Osm hrozných (2015). Western proniká i do dosud posledního Tarantinova snímku Tenkrát v Hollywoodu (2019), jehož aktéři – herec a jeho kaskadér – se rovněž věnují westernům, byť již veskrze podřadným. Vedle této tematické linky však ve filmu vstupuje do popředí přímo jakási paralelní historie Hollywoodu 60. let, neboť ke skutečnému děsivému zavraždění těhotné herečky Sharon Tateové vůbec nedojde, protože se natěšení zabijáci střetnou s udatnými hrdiny tohoto filmu, proti nimž nemají žádnou šanci uspět. A okázalé násilnosti se tu opět snoubí s groteskně lakonickým průběhem událostí i jejich rozuzlením. Stejně tak zaujme, že nejzářivější hvězdy jsou ochotny vystupovat právě pod Tarantinovým vedením: V tomto případě Leonardo DiCaprio a Brad Pitt…
Plakát k jinému dokumentu o Tarantinovi s názvem Tarantino XX – 20 Years of Filmmaking, foto: Flickr
Tarantina si tak v dokumentu připomeneme nejen skrze početné výňatky z jeho filmů, ale hlavně prostřednictvím výkladů, které pokrývají jak soukromé osudy, tak především jeho tvůrčí dráhu. Jsou to zamyšlení analytická, filmoví znalci hledají rozličné souvislosti a souvztažnosti, aniž by skrývali svůj obdiv. Přesvědčují, že vlastně stačí dívat se na Tarantinovy filmy, abychom pochopili vývoj světové kinematografie. Pak zbývá jako do skládačky vyhledat ty vzory, na něž Tarantino odkazuje…
Filmařské legendy: Quentin Tarantino / The Directors: Quentin Tarantino (Velká Británie 2021, 44 minut)
Režie: Lyndy Savilleová
ČT art 19. října v 22.10; 23. října (po půlnoci) v 01.10; 24. října v 23.20.
