Cvakej, jak poroučím: Clickolding zkoumá mocenské vztahy i podstatu videoher

Videohry jsou vždy o moci: o nadvládě, kterou herní kód drží nad našimi prsty, když nám říká, co máme dělat, a posléze nás více či méně doslova odměňuje. Ale svou roli má i naše nadvláda nad herním programem, přesněji hypotetická možnost hrát hru nečekaným, nedejbože podvratným způsobem. Jistě, jakékoliv umělecké dílo nás může ohromit silou výrazu, podlomit nám kolena silnými emocemi. Existují však hry, v nichž jde o tenhle mocenský vztah především – ať už je odměnou za následování pokynů herního prostředí bednička s náhodnými předměty, odznáček se splněným achievementem, spektakulární vítězství, nebo pocit dobře odvedené práce.

Tak, a teď se posaďte na postel potemnělého hotelového pokoje. Vezměte do ruky počítadlo a přestaňte přemýšlet nad těmi zavřenými dveřmi do koupelny. Vidím, že vás to jenom znervózňuje, Podívejte se mi do očí. Pod postelí je čtrnáct tisíc dolarů. Hodně peněz. A když nacvakáte do 10 000, budou vaše. No, tak začněte! Já už vám řeknu, jestli se mi líbí, jak rychle to děláte…

Kromě oceňované neonoirové střílečky El Paso, Elsewhere vytvořilo Studio Strange Scaffold třeba adventuru, v níž plníte přání fotografiím psů z fotobank, nebo vykolejenou obchodnickou simulaci Space Warlord Organ Trading Simulator. Hra Clickolding do portfolia značky Strange Scaffold dokonale zapadá. Názvem odkazuje k sexuální fantazii, kdy toužíte po tom sledovat vašeho partnera či partnerku souložit s někým jiným. A trvá jen nějakých čtyřicet minut. Ovšem během nich dovede rozehrát pestrou paletu emocí a reflektovat nejednoznačný vztah hráčstva a her způsobem, který by jí mohla řada na papíře kritických titulů závidět.

Cifra roste, dech se zrychluje

„Muž v rohu vaší hotelové místnosti chce, abyste něčím cvakali. Chce vás při tom pozorovat.“ Tak zní popisek hry v obchodě Steam, který výstižně popisuje náplň hry, ale zároveň ani zdaleka nevyjevuje šíři témat, kterou Strange Scaffold z jednoduché premisy dokázali vykřesat. Psát o Clickolding hrozí vyzradit nečekané změny nálady a tempa hry, které doprovází přerývané dýchání muže s černou neforemnou maskou, jehož hruď se s různou mírou vzrušení vypíná v červeném křesle. Roli v tomhle dominantně-submisivním herním vztahu hraje termostat v místnosti, obrazy zdobící kýčovitě tapetované stěny, rohový prostor, který si muž oblíbil a kam vás několikrát zálibně pošle cvakat.

Všechno se točí okolo čtyřmístného, zeleně zářícího ciferníku ve vaší levé ruce. Cvak. Cvak. Cvak. Pomaleji, přeje si muž. Cvak. Cvak. Cvak. Rychleji, rozmýšlí se náhle. Teď dost! Mezerník ani myš najednou nic nedělají, seance se přestala blížit svému završení. Ok, můžeš. Cvak. Cvak. Podívej se z okna. Tak, tak je to lepší. Z hotelu můžete vždycky odejít, ale pokud tak učiníte, přijdete o peníze, které by se vám na operaci setsakra hodily. A ve skutečném světě jste už za Clickolding skutečnými penězi přece zaplatili…

Přemýšlíte tedy: Kdo je tady opravdu u moci? Vy, jejichž cvakání působí postavě naproti vám potěšení i trýzeň zároveň? Anebo muž v potřísněné košili (většina recenzí hry vypichuje, že není jasné, od čeho ty skvrny jsou), jehož vytřeštěné oči na vás zírají a rozdávají rozkazy?

Reflexe, cvakání, reflexe

Erotické konotace jsou nasnadě, jenže vykládat Clickolding jako pouhý vtip, hříčku s nádechem zakázaného, by znamenalo pominout všechny další interpretace, jež dílo nabízí. „Mám spoustu nápadů, o co tady jde: o náboženství, o komentář týkající se streamerské kultury, komentář týkající se sexuální práce, komentář o lidech, kteří mají rádi počítadla,” píše Nate Hermanson v magazínu Video Games Are Good.

Moje první asociace je žánrová: Počítadlem i cvakáním Clickolding odkazuje na takzvané clicker hry (někdy se jim říká incremental, přírůstkové hry), u nichž hlavní potěšení tkví v prosté skutečnosti, že čísla narůstají. Počty sušenek (viz titul Cookie Clicker), šípů mířících na obří balvan ((the) Gnorp Apologue) nebo sklizených ředkviček (Rusty’s Retirement) nás těší, protože poskytují oddalovanou slast z hromadění herního majetku a svůdných animací. Clickolding tenhle prožitek destiluje do jedné temné situace prozářené dvojicí lamp a statickým šumem nenaladěné televize, neboť clicker hry obírá o příslib exponenciálního růstu skóre (v tomhle titulu totiž počítadlo přičítá stále jen jedna) či automatizace.

Zároveň Clickolding redukuje herní zážitek na prakticky jediný úkon – cvak. Zní mi to jako to, čemu Cameron Kunzelman v knize The World is Born From Zero říká spekulativní mechanika: „… výstup vycházející z vstupu může podkopat celou premisu hry, fikci herního světa a zavedený typ vztahu mezi hráčstvem a hrou.” Každému cvaknutí tlačítka ve hře Clickolding rovněž předchází chvíle, kdy se prostor možností (Kunzelman říká nových možných světů), které mohou následovat, ve vaší mysli rozšiřuje – aby nakonec skončil v jedné z variant diktovaných herním algoritmem. Kunzelman chápe herní spekulaci coby základní stavební kámen herního zážitku: onomu zmáčknutí tlačítka, jež přivodí změnu, totiž předchází reflexe, co všechno by se asi mohlo stát.

Obálka dvousetstránkové knihy Camerona Kunzelmana, která vyšla v roce 2022, repro: Goodreads

Svůdnost čísel

Proto mi to nedá a čtu Clickolding coby komentář k podstatě videoher jako takových. Stejně jako v jiných hrách, rovněž tady jí procházíme provázeni vyšší mocí (jinde je to tutoriál, uživatelské rozhraní, quest log či ukazatel směru s aktivním úkolem); mocí, které je obtížné se vzepřít, a přece nás udržuje na trní, co přijde dál. „A kdykoliv se k němu obrátíte zády, cítíte, jak se jeho zrak zavrtává do vašich zad, a říkáte si, co vás bude čekat, až se konečně otočíte. Je to diskomfort, který dělá ono prosté cvaknutí mnohem závažnějším než ve většině ostatních clicker her,” všímá si výše citovaný Nate Hermanson. Od nějaké chvíle navíc tušíte, že tohle setkání nemůže dopadnout dobře – na to je muž v masce příliš v rauši a příliš zlověstně uvažuje nad tím, co to znamená, když jste pro splnění snů ochotni ubližovat. Jenže přestat nejde: Pouto hry je příliš silné na to, abyste ji vypnuli. Cvaknutí o čísla, které je o jedno vyšší, je svůdné.

V jistém smyslu lze v Clickolding slyšet ozvěny her jako The Stanley Parable (o té jsme zde psali před lety), které před vás staví hřiště, v němž vládu algoritmu můžete, anebo nemusíte uposlechnout (a přemýšlet, do jaké míry je i vaše neuposlechnutí plánováno). Tam vás ovšem Clickolding pevně vsazuje do jedné konkrétní role. Nedokážu se rozhodnout, jestli mi vadí, že když postava před vámi zavelí, ať už necvakáte, cvakat jeho příkazu navzdory nejde – na jedné straně by mě zajímalo, jak by se vzepření se jeho moci rozehrálo, na straně druhé takové designové rozhodnutí ještě lépe vyjevuje, jak iluzorní je herní svoboda. Jako by autorský tým pečlivě studoval diskuzi o prvním Bioshocku.

Související článek

Prolomit čtvrtou stěnu monitoru. Hry, které zpochybňují – hry!

• Ondřej Trhoň

Když se z kinky setkání stane tragédie

„Budu si pamatovat kousek tebe a ty kousek mě,” mluví k nám postava z alternativního konce. Tentokrát nás oslovuje nikoliv jako aktérstvo fiktivního příběhu, nýbrž jako hráče a hráčky. Připomíná nám tak, že hraní hry je oboustranný proces. Po dohrání po nás zůstávají dočasné soubory, uložené pozice, metadata schroustaná herními platformami. Do Clickolding (i jakékoliv jiné hry) vstupujeme s vlastními životními a mediálními zkušenostmi, a tudíž přinášíme interpretaci, která je do jisté míry jedinečná. Komentuje snad hra Strange Scaffold náš vztah k jakémukoliv uměleckému dílu?

Rozebrat by toho šlo přitom ještě víc: způsob, jímž si Clickolding pohrává s plynutím času, když nás nutí různě rychle cvakat; minimalistický zvukový design; pocit provinilosti, když kvůli zápěstí pokládám na mezerník bloček s poznámkami; zvláštní intimitu, když se vám muž naproti postupně svěřuje víc a víc.

Taylor Hicken z Press SPACE to Jump hru vykládá jako podobenství o gay vztazích. Muž v křesle v jednu chvíli zmíní, že neví, co by si o tom všem pomyslela jeho žena a dvě děti. Tedy: kdyby jim to řekl. Jakkoliv jeho dominantní pozice může naznačovat cílevědomou realizaci vlastní tužby, v monologu je cítit ambivalence, bolest, možná snad trauma. „Toho maskovaného muže jste už potkali. Mluvili jste s ním a možná jste i navázali dočasné přátelství. Je skutečný a je mu špatně. Ve vaší zemi, státě či sousedství je takových mužů spoustu. Jeho touhy nejsou zvláštní. Dělá to jen nejlíp, jak ve společnosti, která se na něm podepsala, může,” píše Hicken a vzpomíná na vlastní zážitky ze seznamek.

Screenshot ze hry Clickolding, repro: Ondřej Trhoň

Clickolding v téhle perspektivě dostává skoro aktivistický charakter. Ještě jednou Taylor Hicken: „Skutečné osvobození nespočívá v dokonalém splynutí se společenskými normami. Znamená osvobodit i tyhle muže s prázdnými výrazy, i s jejich hluboce zjizvenými nitry. Osvobození všech lidí, které odmítnete jako divné a zvláštní.” Mocenská nerovnováha nás zároveň nutí ptát se, odkud pochází pocity, s nimiž na ni reagujeme. A to všechno díky čtyřicetiminutové hře, která kromě cvakání počítadlem, chození po místnosti a nastavování termostatu umožňuje už jen zapnout nebo vypnout televizi.

Někdy jde z mála udělat hodně. Mluvit herním jazykem tak, aby výsledek dalece překročil médium samotné. Cvak. Cvak. Co když jsem ten muž pod maskou ve skutečnosti já sám.