Další Dickova zpráva o zvířátku, které neví, jak dál

Američan Philip Kendrick Dick (1928–1982) zůstává jednou z nejdůležitějších a zároveň nejznepokojivějších osobností spojených se žánrem sci-fi. Přitom původně hodlal spojit spisovatelskou kariéru s realistickými romány. S jedinou výjimkou se ovšem dočkaly zamítavé reakce nakladatelů a vyšly až po jeho smrti (v českém překladu se roku 2004 objevil jeden z nich, Král úletů, v originále zveřejněný na konci padesátých let a v polovině let sedmdesátých). Na autora, jenž se vždy chtěl živit psaním příběhů, tedy sci-fi takříkajíc zbyla. Nakonec publikoval přes čtyři desítky románů, více jak sto dvacet povídek a získal řadu ocenění.

Těžce vykoupená kariéra

Z dnešního pohledu je přitom až absurdní, jak dlouho trvalo, než se Dick zbavil nálepky nijak zajímavého řemeslníka. Zlom přišel až s jeho devátým publikovaným románem, jímž se roku 1962 stal Hugem oceněný Muž z vysokého zámku. Příběh z alternativních Spojených států, které po atentátu na F. D. Roosvelta nikdy nevstoupily do druhé světové války a jsou v šedesátých letech rozděleny mezi nacistické Německo a císařské Japonsko, zatímco Afrika je jedním obrovským mlčícím hrobem, odstartoval Dickovo nejsilnější tvůrčí období.

Obálka dvou z knih, které o Dickovi v angličtině vyšly, repro: ČT art

Text přitom nestaví na atraktivních popisech velkolepých bitev nebo na špionážních hrách, jak bývá pro alternativní historie obvyklé. Místo toho Muž z vysokého zámku ukazuje v krystalicky čisté podobě hlavní Dickova témata. V románovém světě se totiž šíří podvratný román Kobylka zalehla ztěžka, v němž USA stojí na straně vítězných spojenců, jednou z hlavních postav je starožitník, který pro japonské okupanty falzifikuje „zaručeně pravé“ předměty symbolizující „pravou“ americkou tradici a logika jednotlivých činů i celého příběhu je podřízena věštbám tibetské Knihy proměn. Realita zde má několik vrstev, nestojí nutně v dokonalé opozici a hranice mezi nimi jsou čím dál nejasnější.

Dnes už o Dickově významu nikdo nepochybuje. Román Ubik se dostal mezi výběr magazínu Time jednoho sta nejlepších anglicky napsaných knih vydaných po roce 1923, řada jeho příběhů byla (se střídavými) úspěchy zfilmována. A původně zamítnuté realistické romány si rovněž našly fanoušky. Dick je oprávněně považován za jednoho z autorů, kteří pomohli změnit do té doby přiznaně pulpový žánr v něco ambicióznějšího. Nikdy nesázel na spektakulární výjevy galaktických impérií nebo na technické zázemí svých příběhů. Ty se většinou odehrávají na Zemi nebo v její blízkosti a největším výkřikem techniky bývají vznášedla nebo kufříkové počítače… Z tohoto – a pouze tohoto – hlediska Dickovy knihy skutečně zestárly a čtenář zvyklý nejen na některé vize budoucnosti autorů nové space opery, ale i na dnes všudypřítomné mobily a „internety“, bude při čtení Dickových próz zažívat podobné pocity jako při sledování původního Star Treku s kohoutkovým umyvadlem na palubě Enterprise.

Není ovšem náhoda, že právě na Dicka se v osmdesátých letech odvolávali členové tehdy triumfujícího kyberpunkového hnutí, které definitivně vtáhlo do té doby stále ještě vřískající a kolem sebe kopající žánr do moderní doby a vysoké kultury. U Dicka našli špínu obyčejných velkoměst, paranoiu, (ne)kontrolu médií a mocné korporace, jejichž záměry jsou nečitelné. A pochopitelně také drogy a úpravy reality a vzpomínek. Dick ostatně sám s drogami experimentoval. Kromě toho zažil několik mystických zážitků (domníval se například, že se jej zmocnil duch proroka Eliáše) a poslední roky svého života strávil psaním románů, které spíše než ke sci-fi směřují k nábožensko-filozofickému pojednání s více než malým množstvím Trainspottingu v krvi.

O jeho přetrvávajícím vlivu na současnou podobu žánru mezi jiným svědčí respektovaná, od roku 1983 udělovaná cena Philipa K. Dicka pro nejlepší paperback vydaný v USA, mezi jejíž držitele patří například kyberpunkoví Rudy Rucker a William Gibson nebo neweirdovský M. John Harrison, ale i Pat Murphyová známá u nás především díky románu Město, nedlouho poté.

Navíc Dick dovedně klamal i jazykem, jímž knihy psal. Přestože se nikdy neuchyloval ke košatým konstrukcím a barvitým popisům, s vhodně zvolenými termíny z psychologie a novotvary vždy dokázal zopakovat svůj základní trik – rozložit přesvědčení svých postav, že vědí, jak funguje svět a jaké v něm mají místo. Jeho vypravěč byl nejistý a klamavý. Ne nadarmo se o Dickovi pobaveně vyjádřila Ursula K. le Guinová jako o autorovi, u něhož „vždy panovalo podezření, že dělá literaturu“.

Inspirováno Dickem: záběr z proslulého filmu Ridleyho Scotta Blade Runner (1984), foto: Warner Bros

Čeští čtenáři se s jeho tvorbou mohli poprvé seznámit už v osmdesátých letech, kdy ve slovenském překladu vyšel poměrně překvapivě román Temný obraz. Jde totiž o znepokojivou, ovšem často groteskně zábavnou historii feťáka a zároveň policejního agenta Boba, který má sledovat nejen svou drogovou komunitu, nýbrž i své alter ego (aniž to jeho nadřízení tuší) a zhostí se svého úkolu tak, že sám o sobě začne mluvit v druhé osobě s přesvědčením, že ten parchant něco provést prostě musel, jinak by na něj přece žádné podezření nepadlo.

Jinak ovšem Dick takřka dokonale vyvracel komunistickou představu o sci-fi žánru coby příbězích o světlé budoucnosti techniky a lidstva, takže na překlady dalších jeho knih došlo až v devadesátých letech.

Probudíš se a nikdo si tě nepamatuje

Román Kaňte mé slzy, řekl policista, publikovaný poprvé roku 1974, se odehrává na sklonku osmdesátých let minulého století v Americe, z níž se po druhé občanské válce stal ukázkový policejní stát. O jejím fungování se dozvíme sporadicky. Jisté je, že na každého existuje složka, bez dokladů skončíte v pracovních táborech, černochů je podezřele málo a mají status chráněných občanů a zbytky odpůrců režimu, radikalizovaní univerzitní studenti, hladoví v podzemí kampusů odříznutých od světa Národní gardou.

Hlavním hrdinou románu je televizní hvězda Jason Taverner, jehož týden co týden sleduje na třicet milionů nadšených diváků. Avšak jednoho dne se Jason probudí v hotelovém pokoji a zjišťuje, že ani jeho, ani jeho show nikdo nezná a on sám prostě neexistuje. Naštěstí je Taverner takzvaná šestka neboli geneticky modifikovaný člověk, takže se rychle vzpamatuje a vyráží do ulic sehnat si falešné doklady a zjistit, co se s jeho realitou stalo…

Inspirováno Dickem: z filmu Minority Report (2002) režiséra Stevena Spielberga; na snímku Samantha Morton a Tom Cruise, foto: 20th Century Fox /MoMA

Taverner je přitom typický dickovský hrdina, který se, jak říká, snaží nekapitulovat před patologickým chováním a myšlením svého okolí. Kaňte mé slzy, řekl policista je mistrovskou ukázkou Dickovy schopnosti dekonstruovat zdánlivě neochvějnou realitu a vystavit postavy všepohlcující nejistotě. Taverner se například seznámí s Alis, sestrou policejního generála Felixe Buckmana. Ten si střídavě odmítá přiznat, že s ní žije v incestním vztahu a mají spolu syna, ale současně se bez ní nemůže obejít. Především však: Alis – na rozdíl od zbytku světa – ví, že Taverner je světoznámý zpěvák, a dokonce má jeho alba. Jenže ve chvíli, kdy Taverner je už přesvědčen, že v jeho soukromém pátrání po pravé realitě došlo k průlomu, zjistí, že alba jsou prázdná…

I jinak je Taverner pro Dicka typickou postavou. Jak podotkla zmíněná le Guinová: Dick nepsal o hrdinech, nýbrž o obyčejných lidech, kteří se hrdinsky chovají pouze vlivem okolností. A tak se Taverner snaží především zachránit svůj život a během toho se setkává s dalšími barvitými figurami, z nichž každá má více či méně problém s vnímáním skutečnosti. Falzifikátorka dokladů a policejní donašečka Kathy odmítá uvěřit, že její manžel je už dávno mrtvý a nadále udává své klienty, aby jej policie propustila (a do toho má záchvaty paniky i agrese). Bývalá Tavernerova milenka Ruth prochází jedním manželstvím za druhým; nakonec v tom skončí na čísle jednapadesát (Dick to v reálném životě dotáhl jen k pěti). Všichni více či méně koketují s nejrůznějšími drogami – přičemž právě droga se nakonec ukáže být klíčem k ukotvení všech realit, které Tavernera obklopují.

Philip Kindred Dick, zdroj: ©Estate of Philip K. Dick

Mimochodem, ženské postavy u Dicka jsou z dnešního pohledu většinou produktem šovinistické mysli (ostatně spisovatelovy reálné vztahy zdaleka nebyly harmonické). Nicméně s odstupem platí, že Dick vlastně většinu svých ženských postav popisoval mimo „mužskou“ morálku, totiž jako bytosti ne nepodobné kočkám, které až obsesivně miloval a k nimž popisem fyzického chování žen ve svých knihách jakoby odkazoval.

Změna nejen pravidel, ale i hřiště

Kaňte mé slzy, řekl policista je jednou z mála knih, za něž Dick obdržel cenu již za svého života (dalšími jsou výše zmíněné Muž z vysokého zámku a Temný obraz) – konkrétně Pamětní cenu Johna W. Campbella – a završuje jeho vrcholné tvůrčí období. Rozhodně to však není jedno z jeho nejlepších děl. Na to se ve svém závěru až příliš snaží svázat všechny volné konce a najít jedno logické vysvětlení tam, kde jindy Dick logiku a jistoty dekonstruoval. Výsledkem je krátký epilog působící spíše jako sarkastická soudnička než součást románu. Přesto jde o knihu, jež se zaryje čtenáři pod kůži a v poměrně překvapivé míře i pobaví.

Právě na to, že Dick uměl být také velmi zábavný, se často zapomíná. Jenže třeba výborný román Dr. Krvemsta aneb Jak se nám vedlo po bombě je jakýmsi dodatkem ke Kubrickově filmu Dr. Divnoláska aneb jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu. Vyloženě komediální a satirické scény jsou nedílnou součástí Simulaker i Temného obrazu, o bizarních pointách jako v Oku na nebi nebo zápletkách románů Když mrtví mládnou a Počkej si na loňský rok ani nemluvě.

Obálka nového českého vydání Dickova románu, který přineslo nakladatelství Argo, repro: Argo

Rovněž v Kaňte mé slzy se nachází několik výborných pasáží, které mění pravidla hry a vlastně i hřiště. Ruth například Tavernerovi vypráví o králíkovi své přítelkyně, který se snažil stát vyvinutější formou života – což je u Dicka nepřekvapivě kočka. A přes všechna selhání se králík nikdy nevzdal; jednoduše proto, že kočky miloval a chtěl být jako ony, dokonce i vyhazoval lidi z křesel. Původně zábavná historka se najednou mění v meditací nad láskou i žalem a jejich významem pro lidský život. A obloukem se stává metaforou Tavernerovy pozice coby oběti policejní mašinérie, když marně doufá, že „nikdo nezadáví zvířátko, které neví, jak dál“.

Právě pro tento pocit, který dokázal Dick stokrát a pokaždé jinak navodit, zůstávají jeho knihy aktuální. Takovým zvířátkem je totiž stále více z nás.

Philip K. Dick: Kaňte mé slzy, řekl policista. Přeložil Viktor Janiš, Argo, Praha 2020 (fakticky vyšlo 2021), 248 stran, doporučená cena 298 korun.