Disco Elysium je vybroušená herní elegie za (nejspíš) ztracenou budoucnost

Když před sebou máte hru, kterou vytvořilo studio s názvem ZA/UM (odkazuje na zaumný jazyk ruské literární avantgardy), když v ní najdete schopnost zvanou Inland Empire, pojmenovanou podle Lynchova filmu, a během hraní na vás budou kromě jiných postav promlouvat vlastní myšlenky nebo limbický systém, víte, že to bude nevídaný zážitek. Ostatně, estonský tým ZA/UM obdržel za RPG hru Disco Elysium cenu Britské filmové akademie.

Začít je potřeba upozorněním. Disco Elysium je jedna z mála her, do nichž se vyplatí jít úplně naslepo – nedávno navíc vyšla v definitivní edici, s plným dabingem. A už se bojím, že jsem hned v prvním odstavci prozradil příliš. Zároveň je to dílo natolik velkolepé (v různých významech slova), že nenapsat o něm by bylo na vrácení novinářského průkazu. Pokud rozpínavé město Revachol pod správou mezinárodní technokratické komunity, kde se jako nejmenovaný detektiv po týdenním flámu probudíte s vymazanou pamětí i identitou, chcete prožít úplně podle sebe, zastavte! Disco Elysium si sežeňte a nejspíš již dál nečtěte.

Pro ty, kdo však v četbě pokračují: Jak jen to bude možné, vyhnu se prozrazování zvratů i detailů příběhu. Může se však stát, že vám vezmu radost z objevení detailů, které by vás jinak zastihly úplně nepřipravené.  Svět Disco Elysium a jeho města Revachol je totiž plné střípků, které by jinde vydaly na samostatné dějové linky. Všechny se zde nakonec spojují do herního gesamtkunstwerku, jenž bude definovat standardy herního vyprávění a světostavby na roky dopředu.

Varováni jste tedy byli. Jak začnou znít sirény, není cesty zpět.

Měl to být poslední večírek

Disco Elysium začíná ve tmě. Za zavřenými víčky hlavního hrdiny, který se právě probouzí z párty, která překročila všechny hranice (co se omamných látek i pocitů týče). Jednoduše řečeno: Máte pořádné okno. Kolem vás se nachází zdemolovaný hotelový pokoj a na dvorku oběšenec, jehož vraždu jste přijeli vyřešit. Rozkládající se tělo je už trochu cítit, skoro víc než vaše zničené a špinavé oblečení. Nevíte, jak se jmenujete ani co si o tom všem myslíte. Na dveře vám však klepe Kim Kitsuragi, kolega ze sousedícího okrsku revacholské policie. Sáhnete do kapsy. Ouha: Kde jste jen mohli ztratit svůj odznak?

Město Revachol je v podobném rozkladu jako vy. Pod technokratickou okupací, vzpamatovávající se z občanské války, v níž komunistické revolucionáře rozdrtila koaliční armáda. A na jeho konci leží Martinaise – industriální výběžek poloostrova, na nějž vás coby detektiva organizace zvané Revachol Citizen Militia (Revacholské občanské domobrany) vyslali. Máte vyřešit vraždu, která může mít dalekosáhlé důsledky pro rovnováhu sil. Martinaise je místo stižené ztracenými budoucnostmi, řízené zkorumpovanými odboráři, plné rasistů a vyvrhelů. Ideální scenérie pro RPG, která není v pravém slova smyslu revoluční, ale dotahuje do krajnosti nejlepší pravidla tohoto žánru. A představuje lakmusový papírek herní scenáristiky.

Jednoho dne se probudíte z párty, která překročila všechny hranice. Máte totální okno… Screenshot ze hry Disco Elysium, repro: playstation.com

Kde ostatní hry mají magii, fyzické zdraví nebo mrštnost, tam má základní systém skillů v Disco Elysium mnohem nadnesenější a zároveň závažnější názvy. Vedle logiky nebo vnímavosti je tu třeba visual calculus (rozpoznávání vizuálních stop), empathy (ta vám pomůže v dialozích), lynchovská Inland Empire (dovolí vám protrhnout předivo reality do snu či halucinace) nebo Shivers, o němž ještě bude řeč. Je to kombinace nejen fyzických a duševních schopností, ale i osobnostních rysů. Já napoprvé vytvořil detektiva na hranici šílenství, s mizerným logickým myšlením, zato s nadpozemskou představivostí. A co je důležité: Žádná z kombinací vám hru nemůže zkazit.

Protože Disco Elysium vychází z tradice stolních RPG, ve velkém se tu hází kostkou – tou virtuální. Pokusíte zakročit vůči rasistickému machovi fyzicky? Nebo se mu raději vyhnete ladným skokem přes střechu? Zvládnete přesvědčivě zazpívat karaoke nebo se vyhnout přestřelce? Všechno záleží na rozložení vašich schopností.

V hlavní roli slova

Nečekejte však dramatickou tahovku. Veškerá akce se v Disco Elysium odehrává v textovém okně v pravé části obrazovky. Vývojáři se při jeho designu inspirovali sociální sítí Twitter, takže na rozdíl od žánrových kolegů se dialogy, popisy prostředí i výsledky vašich hodů zobrazují v úzkém sloupečku a hra vám je posílá v kadenci rychle se obnovujícího feedu. V Disco Elysium se tedy sice hodně čte, ale text není dávkován zahlcujícím způsobem.

Kromě vypravěče a ostatních postav do všeho promlouvají vnitřní hlasy. Paleta vašeho vnitřního života závisí na rozložení vašich osobnostních bodů. Disco Elysium tak unikátně simuluje mnohoznačný vnitřní hlas, jenž nás ponouká k činům. Někdy se hlasy hádají, někdy překvapí nečekaným poznatkem, ale vždy jsou slyšet (od vydání definitivní verze v podmanivém dabingu). A stejně jako v reálném životě, i v Disco Elysium se vnitřní hlasy hádají. Chladná logika bojuje s Electrochemistry, který má rád drogy, cigarety nebo alkohol. Rváčská část vaší osobnosti, poeticky nazvaná Half-Light, by zase všechno nejraději vyřešila rvačkou a adrenalinem.

Zkuste v tomto rozbitém světě obstát.. Screenshot ze hry Disco Elysium, repro: playstation.com

Kromě schopností, do nichž investujete zkušenostní body, je pro osud vašeho detektiva zásadní obsah sekretáře myšlenek (v originále Though Cabinet). Spolu s tím, jak se protloukáte světem, se vám odemykají myšlenky, které můžete postupně internalizovat. Když budete často mluvit o třídním boji, dostanete možnost komunistickou politickou ekonomii těsně spojit se svou identitou. Jednotlivé myšlenky však nejsou pouhé ideologické pozice, nýbrž celé přístupy ke světu. Od nabubřelého ega (Superstar Cop), přes nenávist k fyzickému světu (Object Destroyer) k milovníkovi umění (Wompty-Dompty Art Centre). Nechybí také ezoteričtější, o to však podmanivější aspekty vlastního já: White Mourning, Cop of the Apocalypse, Indirect Modes of Taxation nebo Kindgom of Conscience dávají tušit, že cokoliv se na obrazovce v Disco Elysium stane, je podrobeno stejnému druhu magického realismu, jenž podpírá atmosféru zdejšího světa.

Jakého hrdinu je libo?

Vaše pátrání se sice odehrává na poloostrově, kde je jeden hotel, jeden obchod, přístav a rybářská vesnice, avšak megalomanská vize týmu ZA/UM je znát všude kolem. Kupříkladu v rozhovoru s pozorovatelem technokratické koalice, jenž mluví o dávných krajích, které nepříjemně připomínají postkoloniální Afriku. Nebo když dáte dost bodů do schopnosti Shivers, díky níž se naladíte na tempo tohoto podivného města, začnete halucinovat o dalekých přístavech a rušných ulicích.

Schopností, jejichž hlavním účelem je přiblížit vám život v Revacholu, existuje hned několik. Vedle Shivers je to především Encyclopedia, dovednost, která vám bude dodávat faktických znalostí: data, události, detaily o bývalých bitvách. Nebo moje oblíbená Esprit de Corps – volně jde přeložit jako Policejní étos. Zatímco se snažíte složit rozpadlé puzzle vlastního já, tak mezi poházenými odznaky, ztracenými zbraněmi a povzdechy parťáka Kima se zjevují vidiny života ve vaší domovské stanici: Důstojník Jean Vicquemare pije hořké kafe v kouřem zahalené kanceláři, je tu šustění černých kabátů detektivů či zvuk motorových kočárů na rutinní hlídce…

Na slovech dost záleží. Screenshot ze hry Disco Elysium, repro: playstation.com

Na všem tady záleží! I zdánlivě nevýznamná drobnost může mít následky. Vyřčená věta, vaše oblečení a předchozí zkušenosti. Především ideologická svoboda je v Disco Elysium nevídaná – hrát můžete jak za komunistu, tak za nacionalistu nebo za umírněného liberála. Hlavní ideologické směry mají navíc svoje vlastní questy a alternativní konce hry.

Ideologické volby nejsou chytráckým gestem uvědomělých autorů, nýbrž mají vliv na vaše možnosti i rozhodování. Ale jako všechno ve světě Disco Elysium, tak ani politika tu není jednoznačná a jednoduchá. Už proto, že ji nejde oddělit od sociálně-politických podmínek Revacholu, který navíc obklopuje tajemství větší, než je pouhá výše daní.

Je čas si promluvit o Pale.

Když se minulost hlásí o slovo

Jak Revachol samotný, tak zbytek souostroví a dalších států světa Disco Elysium tlačí na exponovaný výběžek zvaný Martinaise coby podivná entita, jíž místní říkají Pale. Tato trhlina v realitě obklopuje obyvatelný terén a živí ji chaos lidského počínání. Rozpíná se a hrozí, že jednou pohltí všechno.

Na svět Disco Elysium má tudíž vliv několik časových horizontů zároveň. Pale a jeho rozpínavost visí nad Revacholem i zbylými kontinenty jako existenciální hrozba, nikoliv nepodobná klimatickému stavu současného reálného světa. Kdo chce – třeba z Martinaise – obchodovat, musí se přes Pale dostat. Jenže dopady delšího pobytu jsou drastické. Patří mezi ně ztráta orientace v čase nebo v nejkrajnějším případě nevratné poškození vlastního ega. Daň za ekonomickou aktivitu pochopitelně neplatí manažeři, nýbrž jejich zaměstnanci a zaměstnankyně, takzvaní pale divers. Kromě toho, že se s pomocí Pale pálí ta nejryzejší vodka v Revacholu, představuje důležitou součást nejen ponuré atmosféry, ale také jeden z mnoha interpretačních klíčů.

Co s tím? Screenshot ze hry Disco Elysium, repro: playstation.com

Říct, o čem Disco Elysium vlastně je, je jako snažit se jednou větou shrnout Proustovo Hledání ztraceného času (vratká paralela, kterou používám jen kvůli mnohosti možných interpretací). Pro mě je to příběh o světě, který byl proklet. Ústředního detektiva stíhá vlastní minulost, město Revachol nevyřešená traumata občanské války a celé souostroví hrozba Pale. Na další tematické rovině se však nachází i samotný hráč nebo hráčka. Vaše postava sice začíná jako nepopsaná deska, ale s každým dalším dnem se její minulost hlásí o slovo víc a víc. Objevují se vzpomínky na rozbité vztahy, skryté křivdy, nevyřešená traumata.

Hlavnímu designérovi a scenáristovi Robertovi Kurvitzovi se podařilo umně vytvořit disonantní situaci, která představuje paralelu světa, v němž se Disco Elysium odehrává. Jak moc se jde osvobodit tváří v tvář všemu, co se už stalo? Ať už je to dvojice vysloužilých veteránů hrajících pétanque, zkrachovalá herní společnost (příliš velká vize, na kterou nestačily ani peníze) nebo radikální čtenářský kroužek snažící se znovu vzkřísit jiskru revoluce, skoro všichni se v Disco Elysium snaží nějak vyrovnat s minulostí. Jejich traumata jsou sice různě velká, možná se však ptají na to stejné: Jak žít s vědomím všeho, co se stalo, ale jako jednotlivci přitom hledět dopředu? Některým se to už nikdy nepovede.

Fanfára za vratký zítřek

Spoustu toho v přítomném náčrtu o Disco Elysium chybí. Dlouze by se dalo psát o roli Kima Kitsuragiho a jeho vztahu s hlavním hrdinou, nebo rozebírat, jak tragikomická kariéra ústřední postavy nastavuje zrcadlo ostatním detektivním příběhům. Odstavce by šly věnovat historickým reáliím hry – prolíná se v nich citlivý retrofuturismus (používají se tu radiopočítače i magnetofony) i zcela reálné politické konstelace, nikdy však natolik, aby šlo pětačtyřicetihodinové RPG číst coby alegorii konkrétní světové situace. Své místo mají i cryptidi, bájné organismy po vzoru našeho yettiho, a cryptozoologové, kteří je vědeckému úzu navzdory hledají. Alespoň zmínku si zaslouží soundtrack od britských British Sea Power, jejichž ústřední žesťový motiv svou nasládlou melancholií protíná přímořské mraky doprovázející trmácení.

Disco Elysium je vlastně tak trochu kritikův či kritiččin splněný sen. Ve skutečnosti nenaplnitelný, neboť ačkoliv je to hra postavená na slovech (podle tvůrců jich je v ní přes milion), tak zachytit její svébytnou atmosféru i unikátní kombinaci papírové hry na hrdiny s podmanivým a živým světem je podobná výzva, jako se vydat do časoprostorových vírů za hranicemi obyvatelné půdy.

Hlavní hrdina hry možná má na to, aby získal titul nejoblíbenějšího, a přitom nejzoufalejšího detektiva všech dob. Obývá svět, který je až po strop naplněn silnými motivy. Je součástí příběhu o času, o vyrovnávání se s minulými selháními, kdy se jak protagonisté, tak jejich město snaží vydobýt alespoň nějakou budoucnost navzdory realitě. Možná se vám to může povést. Stačí jen správně vstát ze špinavé postele a za zvuku lesních rohů se zadívat směrem k pobřeží. Za hranicemi možného leží svět, v němž jde začít nanovo a vydržet, i když se duchové minulosti začnou ozývat.