Divadelní glosář: V Dejvickém divadle se vede neškodná bitva. Paní D. ve městech na písmeno B. Úkaz Hofová

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo na vytahování do popředí třeba jen určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Antonie Formanová a Vladimír Polívka v inscenaci Dejvického divadla Bitva o Hernaniho, foto: Dejvické divadlo – Hynek Glos

Takhle to u nás chodí. Tedy skoro…

Dejvické divadlo rádo hraje o sobě. Členové a členky souboru tematizují svoji instituci, profesi, potažmo i své osobnosti. Stojí na tom televizní minisérie Zkáza Dejvického divadla (2019), ale nejen. Aktuálně mají na repertoáru dvě inscenace s tímto přístupem. Jednou je Vražda krále Gonzaga (premiéra 2017), druhou minulý měsíc uvedená Bitva o Hernaniho. Oba kusy režíroval Jiří Havelka a u obou má spoluautorství dejvický kolektiv. Příbuzenství těchto titulů tkví rovněž v tom, že odkazují ke klasickým dílům světové dramatické literatury, v prvním případě k Shakespearově Hamletovi, v druhém k romantickému dramatu Victora Huga Hernani.

Veršovaná, alexandrínem psaná tragédie o pěti jednáních byla premiérově uvedena roku 1830 v pařížské Comédie-Française a vyvolala těžký spor. Zastánci klasicismu vášnivě vystupovali proti Hugově hře mísící tragiku s komikou a obsahující dějové výkruty narušující jednotu děje, místa a času. Zastánci romantismu drama bránili coby akt svobodné vůle. Text posuzovala cenzura, autor protestoval u ministra vnitra. Svár se do kulturních dějin zapsal jako „bitva o Hernaniho“. A právě vybrané pasáže z kdysi skandálního dramatu (odehrávajícího se v 16. století ve Španělsku) prolínají dejvickou inscenací. Herci v dobových kostýmech provádějí text „doslova“, přičemž humor a nadsázka prosakují na povrch především proto, že předloze „věrný“, deklamativní přístup obnažuje zestárnutí titulu. Jestli je takový přístup k Hugovi fér, či nikoliv by se mohlo stát předmětem debaty, nicméně něco napovídá skutečnost, že v českých zemích byl Hernani naposledy inscenován roku 1958 v Krajském krušnohorském divadlo Teplice.

Tak mládí stojí na stole a žádá své, to senior diví se i brání. Záběr z inscenace Dejvického divadla Bitva o Hernaniho, foto: Dejvické divadlo – Hynek Glos

Jiří Havelka velmi zkušeně, téměř ekvilibristicky kombinuje úryvky z Hernaniho s pasážemi, během nichž se herci z Dejvického utkávají o to, jak s hrou naložit, proč se jí vůbec zabývat. Martin Myšička a Lenka Krobotová reprezentují zdejší harcovníky (kromě toho je Myšička uměleckým šéfem divadla). Nedávno do Dejvic přijatí a o dvě generace mladší Vladimír Polívka a Antonie Formanová se vůči nim vymezují „v mezích zákona“, leccos je dere, nicméně drží basu. Šest studentů DAMU má na věc daleko vyhraněnější názor. Tou „věcí“ je sám organismus (Dejvického) divadla, mocenské vztahy v něm, obsazování rolí, určování koncepce. Havelka jednu z konfrontací, tu poslední a nejostřejší, aranžuje tak, že někteří studenti sedí v hledišti mezi diváky a kladou při diskusi o nastudování Hernaniho kmenovým členům souboru nepříjemné otázky. Ti odpovídají vyhýbavě, vtipkují, hlídají si svůj názorový komfort. Je to chytré, má to však háček. Vlastně dva háčky.

První tkví v tom, že veškerá ta jemná hra s významy a jejich posuny, s mocí a bezmocí není nic než právě hra – unikavá, prchavá, přitom pevně domluvená. A druhý háček: jakmile „magické“ podzemí Dejvického divadla opustíte a navrátíte se do reality, zakrátko zapomenete, „o čem“ představení bylo. Havelkova výše zmíněná Vražda krále Gonzaga, stejně jako jeho inscenace ve slovenském Národním divadle Dnes večer nehráme rovněž pracují s reflexí herectví, ovšem i v kontextu sociálním a politickém, je v nich přítomna apelativnost, uvažuje se kromě jiného o váze občanských postojů. Kdežto Bitva o Hernaniho nevystoupí za stěny „safe space“ dejvického kolektivu, nadhodí se sice generační různice, ovšem v limitech veselé elegance.

Plná sestava inscenace Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna. Vpředu zleva Růžena Dvořáková a Tereza Maxmilián Marečková. Vzadu zleva: Markéta Matulová, Matouš Benda, Milan Holenda, Dušan Hřebíček, foto: Husa na provázku – David Konečný

Dorčina akční samota uprostřed Evropy

Nyní na hodně osobní notu. Dora Kaprálová kdysi byla moje kolegyně na dálku (pracovala v brněnské, já v pražské redakci MF DNES). V roce 2007 se přestěhovala s rodinou do Berlína. Manžel tam měl práci. Roky plynuly, děti rostly, manželství se rozpadlo, ale Dora s dcerami v Berlíně zůstala. Zprávy o ní jsem měl kusé, vím, že prostředky na existenci lepila, jak se dalo, tu stipendium, tu příležitostná práce, tu nějaká publicistická zakázka. A do toho zvládla psát „pro sebe“. Nejprve Zimní knihu o lásce (2014), pak Berlínský zápisník (2016), potom povídkové sbírky Ostrovy (2019) a předloni Utrpení a jiné žánry (vyjma té poslední jsou ty svazky volně dostupné jako e-knihy na stránkách Městské knihovny v Praze).

Autorčiných textů se chopila dramaturgyně Viktorie Knotková, která dlouhodobě pracovala v Německu a nyní působí v brněnské Huse na provázku, a spolu s režisérkou Kamilou Polívkovou, která má rovněž zkušenost z divadel německé jazykové oblasti, připravily inscenaci Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna. Postava D., řekněme Kaprálové lyrický subjekt, vypráví v celkem dvaceti obrazech o své neukotvené, rozkročené existenci. Život v Berlíně, přítel v Budapešti, samozřejmě i návštěvy v rodném Brně. Jen na okraj: mám k reálné D. Kaprálové naprostý respekt a nemalý obdiv, že tohle po celou dobu „dává“, že to dokáže žít, že takové existenci poskytuje volnost a prostor, ale přitom ji kočíruje.

Milan Holenda, Dušan Hřebíček a Růžena Dvořáková v inscenaci Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna, foto: Husa na provázku – David Konečný

Postavy D. se střídavě ujímá celá šestice obsazených hereček a herců. V obrazech jsou tedy inscenovány situace ze všech tří měst začínajících na „B“, ale i z cest, setkání s různými lidmi, z nichž někteří dokáží D. vykolejit, nechat ji pocítit nepatřičnost a osamělost. Sice ironická, ale přece melancholie, a právě a především osamělost, která nesouvisí s tím, jestli vedle sebe někoho zrovna máte, či nikoliv, nýbrž vyplývá ze samotné vrženosti jedince do světa – to je základní posazení tohoto dobře namíchaného divadelního kusu. Kořeny nepopřete, ale odmítáte být jimi připoutaná. D. už je Brno prostě nějak těsné. Neví, a vlastně už možná ani nechce vědět, jestli by chtěla obstát tam, kde každého druhé člověka zná. Je to tedy inscenace také o odvaze a smutku, přitom se po většinu času bavíte, a nejvíc asi tehdy, když znáte zmiňované brněnské reálie. Neustálá konfrontace lokálnosti a nadnárodnosti. Nakonec té D. možná i závidíte a říkáte si: Neměl(a) jsem se zařídit taky nějak takhle? Ale vzápětí či v zátylku se zároveň trochu děsíte, protože v celé té existenci D. je přítomna nezaručenost, nejistota. A nějak si nechcete připustit, že nejistý je sám život každou svou vteřinou… Taková inscenace stojí za vidění.

Bytost Nomi ve ztvárnění Terezy Hofové ve stejnojmenné inscenaci pražského Studia Hrdinů, foto: Studio Hrdinů – Michal Ureš

Z jiného světa

U herečky Terezy Hofové si v posledních letech cením její ochoty a odvahy přijmout a tvořit v divadle i role, v nichž je plně obnažená – nikoliv ve smyslu tělesné nahoty, nýbrž sólové existence na jevišti. V Chemickém divadle ztělesnila roli bylinkářky v monodramatu Do tmy, jež je adaptací stejnojmenného románu Anny Bolavé. (Tuhle zřídkakdy uváděnou inscenaci, která si odbyla premiéru v červnu 2018 a Chemické divadlo ji má dosud na repertoáru, jsem bohužel neviděl). V pražském Studiu hrdinů Hofová zaujala monodramatem Skugga Baldur, což byla adaptace a také původní název románu známého islandského spisovatele Sjóna, jehož próza u nás vyšla v roce 2008 pod názvem Syn stínu. Tento titul byl ve Studiu Hrdinů uváděn od roku 2016 až do předloňska, kdy jej vystřídala další inscenace adaptující Sjónovo dílo, tentokrát román Měsíční kámen (česky 2015), v němž ovšem Hofová nevystupuje úplně sólo, nýbrž má za partnera Jana Cinu. Ale netrvalo zas tak dlouho, do loňského prosince, a herečka znovu stojí na jevišti sama – v monodramatu Nomi.

Je i není dobré být vybaven znalostí, kým titulní Nomi byl. Zde nabízím nejzákladnější a okamžitou informaci, zbytek lze dostudovat třeba na internetu: Klaus Nomi (1944–1982) byl německý herec, zpěvák a kabaretiér. Odmala jej přitahovalo umění. Jako mladý muž pracoval v (západním) Berlíně coby uvaděč v tamní opeře a ve volných chvílích imitoval v ženském make-upu Elvise Presleyeho a Marii Callas. V roce 1972 odjel do New Yorku, kde nalezl spřízněnou uměleckou komunitu, potkal Davida Bowieho, natočil dvě alba. Mezi prvními zemřel na AIDS. Jeho specifická vizáž, klaunsko-mimozemšťansky-androgynní líčení, jej proslavila a dá se říct, že i přežila.

Bytost Nomi ve ztvárnění Terezy Hofové ve stejnojmenné inscenaci pražského Studia Hrdinů, foto: Studio Hrdinů – Michal Ureš

Když budete znát o Nomim příliš, pravděpodobně vás atmosférická, symbolistně-expresionistická třičtvrtěhodinová inscenace, kterou textově i režijně vytvořila studentka brněnské JAMU Bára Viceníková, bude iritovat, neboť se vám od tvůrkyň nebudou dostávat fakta, „konkrétna“. A když do podzemí Studia Hrdinů vstoupíte coby nepopsaný list papíru, můžete se v téměř bezpříběhové a obrazivé kreaci v podání tvárné Terezy Hofové snadno ztrácet. Tak si vyberte. Ale víte, co? – nechte na sebe jednotlivé obrazy a situace působit. Bez očekávání a předsudků. Ono vám ve výsledku z toho sledu „něco“ vyjde. To „něco“ pravděpodobně bude portrét jedné lidské existence, která je celkově „tak nějak mimo“ běžné kategorie. A jak známo, „tak nějak mimo“ se dnes cítí leckdo, zejména lidé z nastupujících generací. Svírá je pocit jinakosti a nejistoty, kým a koho jsou. Možná se mýlím, ale mám za to, že toto (generační) rozpoložení mělo u Báry Viceníkové při tvorbě inscenace Nomi nepominutelný význam.