Divočina i velkoměsto. Jak naši předchůdci v 19. století nahlíželi americký kontinent

Už více než čtyřicet let se v západočeské metropoli každoročně koná mezioborové sympozium k problematice kultury a umění 19. století. Témata bývají záměrně volena tak, aby šla zpracovat i ve formě výstavy. Letos byla tématem americká zkušenost Středoevropanů. Současná výstava se však od svých předchůdkyň poněkud liší – zejména rozsahem a způsobem prezentace, který je na první pohled méně kunsthistorický a o to více muzejní.

Sledovat debatu

Jde to i bez dekolonizace

Téma koloniální minulosti Evropy je nyní probíráno jak v odborných textech, tak na výstavách. V tuzemském kontextu můžeme jmenovat třeba expozici Naťuknout špičku vejce: Kolumbus jindy a dnes (2022–2023) v Galerii moderního umění v Hradci Králové nebo ještě probíhající Emil Holub v pražském Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur (2023–2026). Ve veřejném prostoru – kupříkladu v reakcích na tvrzení ředitelky pražské Národní galerie Alicje Knast („Budeme muset najít nové způsoby, jak diskutovat a řešit koloniální minulost, a to i v zemích střední Evropy.“) – se většinou poukazuje na fakt, že české země žádné kolonie neměly. Na to bývá reagováno oponentním prohlášením, že i tak jsme přece byli politicky, ekonomicky či ideově s kolonizačním projektem propojeni.

František Šimon Tavík: Z New Yorku večer, 1926, zdroj: Národní galerie v Praze

V tuzemských dějinách umění, aspoň co mohu hodnotit jako tematicky nezainteresovaný pozorovatel z oboru, zaznívají především výzvy po dekolonizaci. Tento často nadužívaný termín (viz například článek Anny Remešové) u nás patrně stvrzuje obecnou shodu, že evropský kolonialismus byl zjednodušeně řečeno špatný. Má se za to, že kolonialismus v nás přetrvává v podobě různých předsudků a (vizuálních) stereotypů a situaci je třeba „narovnat“. Že by u nás byli historici či historičky umění, kteří kolonialismus obhajují – jako třeba kanadsko-americký profesor politologie Bruce Gilley v knize The Case for Colonialism (2023) –, si nejsem vědom.

Taťána Petrasová a Pavla Machalíková, autorky plzeňské výstavy Mezi divočinou a třeštícím velkoměstem: Americká zkušenost Středoevropanů ve vizuální kultuře 19. století, jsou coby renomované historičky umění s těmito aktuálními přístupy obeznámeny a výstavu koncipovaly způsobem, který je reflektuje. O to více jim slouží ke cti, že se ve výstavních textech obešly právě bez výrazu dekolonizace, který u jiných kurátorů či kurátorek někdy nabývá statutu mantry. Jak název výstavy napovídá, autorky se snaží postihnout středoevropské vnímání „Nového světa“, jež se odehrávalo na zdánlivě nespojitelné škále – mezi divočinou a velkoměstem. Neomezují se přitom pouze na severní polokouli, nýbrž zahrnují i Střední a Jižní Ameriku.

„K vizuální kultuře 19. století přistupujeme kriticky jako ke způsobu vidění/pozorování, zasazenému do konkrétních sociálních podmínek evropské industriální společnosti,“ píší Petrasová a Machalíková. Vizuální kultura zde tedy není použita pouze jako synonymum výtvarného umění, ani jako přesahující pojem zahrnující „neumělecké“ objekty (plakáty, pohlednice, reportážní fotografie apod.), ale značí dobový způsob vnímání. Vystavený výběr kombinuje předměty vytvořené evropsky školenými umělci i anonymními autory z původních národů, které se nalézají v tuzemských sbírkách.

Číst to všechno, anebo nečíst?

Expozice je rozdělena do třech oddílů odpovídajících třem hlavním místnostem výstavní síně „13“, kde je výstava instalována: Invaze do divočiny, Vizuální konfrontace s původními národy a Uhranutí pokrokem. Tyto sály doplňuje menší meziprostor Afričané Severní a Jižní Ameriky, který je přiznaně náznakový, protože „v českých a moravských sbírkách se vizuální téma amerických Afričanů nedá vystopovat v takové šíři jako téma původních obyvatel Ameriky“, jak se lze dočíst v textu výstavy. Už samotné dělení je originální, neboť se nedrží jen geografie či chronologie, ani „snadno“ uchopitelných podtémat (například Češi v Chicagu), nýbrž chce sledovat jakési módy zmíněného způsobu vidění.

Nosítko na panenku, Santee-Dakota, 19. století. Ze sbírky Vojty Náprstka, zdroj: Národní muzeum – Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur

Podle katalogu expozice čítá 191 objektů. Vzdor podařenému a velmi přehlednému architektonickému řešení Tomáše Svobody jsem se nemohl ubránit pocitu, že vystavených předmětů je možná až moc, a to i přesto, že často jde o menší objekty. Pultových vitrín je povícero a prostor místy částečně předělují, takže se návštěvník nemůže pohybovat tak volně, jak zde byl dříve zvyklý – z toho možná pramení můj dojem. Nejpříjemněji na mě proto působila „vzdušnější“ sekce Vizuální konfrontace.

Mnoho děl na výstavě nepromlouvá samostatně, ale jsou promyšleně navázány na další artefakty. Typickým příkladem je vitrína vztahující se k Českému průmyslovému museu otevřenému roku 1873 Vojtěchem Náprstkem, kde byly „technické novinky v expozici konfrontovány s etnografickými předměty vyrobenými autory z amerických původních národů“. Fotografie této historické expozice ukazuje kombinaci moderních strojků a etnografických předmětů jako váček na ocílku (z 19. století), které v hmotné podobě najdete přímo ve vitríně nebo visí opodál.

Toto rafinované provázání ovšem má své úskalí. Jakmile jsem si navykl, že tři i více objektů může přímo souviset, začal jsem tato propojení podvědomě vyhledávat. Vyžadovalo to více pozornosti a díla, která tuto provázanost postrádala, ve mně občas vzbudila pocit, že jsem něco přehlédl. Příkladem je Žena s květy a pery (1905) od Alfonse Muchy, kde mi nebylo jasné, zda-li má dokládat reprodukci nějakého stereotypu, anebo je zde čistě pro potěchu oka. Či obojí?

Alfons Mucha: Žena s květy a pery, 1905. Zdroj: Západočeská galerie v Plzni

Možná to souvisí se skutečností, že propojení jsou vysvětlena v rozšířených popiskách, které se graficky neodlišují od těch „nepropojujících“. Například hned na začátku vysvětluje popiska u alegorie Ameriky (po 1830), že postavu tohoto světadílu na dobových vyobrazeních někdy doprovází slon „jako konvenční odkaz na původní Kolumbův záměr objevit cestu do Indie“. Takovýto tlustokožec se objevuje na vedle visící Alegorii Ameriky z konce 18. století, jenže její popiska už explikaci neobsahuje. Návštěvník, který bude číst popisky pouze u děl, jež ho zaujmou, tak přijde o cenné doplňující informace. Na druhou stranu se vyhne mírnému zahlcení, které jsem jako poctivý čtenář místy pociťoval. Je otázka, zda by nešlo tato propojení odvyprávět kupříkladu ve zvláště odsazených textech na začátku každé podsekce, a následně u děl uvádět již jen základní popisky. Trochu náročnější pro mě byl i fakt, že názvy vystavených německých publikací nebyly přeloženy do češtiny (v katalogu však přeloženy jsou).

Anonymní autor: Svoboda osvětlující svět, 1883, zdroj: Národní muzeum – Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur

Hle, Dominik Hašek!

Výstava má zkrátka hned několik rovin, na které navíc u uměleckohistorických výstav nejsme nutně zvyklí. Jak autorky píší: „Příběhy jednotlivých předmětů, které se nám podařilo zdokumentovat, ukazují, jak jednostranné bývá jejich čtení. U některých se nám podařilo nahlédnout do jejich historie a kontextu vzniku či způsobu získání.“

Zatímco v případě většiny galerijních výstav může být návštěvníkovi jedno, z jakého depozitáře díla pocházejí, zde otázka provenience hraje důležitou roli a autorky ji mnohdy osvětlují. Vedle artefaktů vypůjčených přirozeně z Náprstkova muzea mě překvapilo množství objektů ze státních zámků ve správě Národního památkového ústavu. To samo o sobě naznačuje, kolik předmětů nejen od původních obyvatel, ale i cestovatelských knih a souvisejících reprodukcí skončilo v tuzemských šlechtických sbírkách. Jejich lokalizování a zajištění pro výstavu muselo dát značnou práci.

Další rovina je aktualizační. Za tímto účelem jsou na výstavě umístěna díla současných autorů: Daniely Baráčkové, Kena Gonzalese-Daya či Jana J. Kotíka. Byť jejich práce nutí k zamyšlení, osobně mi téma výstavy o moc více „nezpřítomnily“ – už proto, že Amerika je vzhledem k současné administrativě USA přítomna v našich životech posledních měsíců neustále. O to výmluvněji na mě působil cyklus Živly (1881) Mikoláše Aleše, jenž alegorickým způsobem zpracovává zánik severoamerických indiánů – v Alešově podání odpovídají dobově zavedeným stereotypům. Cyklus je završen výjevem ukazujícím budovu amerického kongresu s orlem, americkou vlajkou a duhou; součástí kresby je nápis Divinae et naturae maiestati (Božské a přirozené majestátnosti), ale klidně by se tam hodilo Make America Great Again!.

Odlitek hlavy Černého jestřába, náčelníka Sauků, kolem 1832, zdroj: Podještědské muzeum Český Dub

Výtečným příkladem zmíněné provázanosti i aktualizace je Odlitek hlavy Černého jestřába (kolem 1832) vytvořený podle otisku obličeje, který byl tomuto náčelníkovi Sauků sňat během jeho zajetí ve Washingtonu. Tato hlava je konfrontována s dresem hokejového klubu Chicago Black Hawks, který svůj název od Černého jestřába odvozuje, a se sběratelskou kartičkou s Dominikem Haškem v dresu chicagského týmu – tím je celé téma přirozeně vztaženo i k českému prostředí.

Osobně mi přišlo škoda, že se na výstavě trochu více nepracovalo s odkazem Karla Maye, i když jsou zde přítomny Mayovy inspirační zdroje a „indiánky“ jeho literárních předchůdců. Výhoda Maye coby tématu totiž spočívá v tom, že je spojen s českým pohraničím (roku 1870 byl u Děčína dokonce zatčen za potulku), byl u nás hojně vydáván a i díky přetrvávající popularitě filmové série z šedesátých let tento autor-pábitel dodnes ukotvuje zkreslenou představu o „opeřených indiánech“. Možná by právě tato popkulturní linka pro návštěvníka aktualizovala téma výstavy více než díla současných umělců.

Z expozice Mezi divočinou a třeštícím velkoměstem: Americká zkušenost Středoevropanů ve vizuální kultuře 19. století, zdroj: Západočeská galerie v Plzni

Náhled do světa Mikoláše Alše

Výstava skýtá ještě další podtémata, ať už to jsou nejrůznější suvenýry či plakáty transatlantických dopravců a amerických obchodních domů. Přes veškerou různorodost těchto předmětů a menší podíl typicky uměleckohistorických děl – kromě zmíněného Aleše a Muchy jsou to hlavně kresby Tavíka Františka Šimona – expozice zůstává v pozitivním smyslu zakotvená v dějinách umění, a to jak zkoumanými tématy, tak metodou. U objektů mi často přišlo, že nebyly zvoleny a provázaný „jen“ pro účel výstavy, nýbrž jsou nakombinovány přesně tak, aby na nich bylo možné vystavět textovou argumentaci. Pro pozorného návštěvníka tak výstava může být nakouknutím do kunsthistorikovy laboratoře. O to více doporučuji zakoupit katalog, kde je tato argumentace rozvedena do dalších překvapivých point – třeba podobnost mezi středoevropským vnímáním amerických původních obyvatel a folkloristickým zájmem o vlastní venkovskou kulturu.

Určitou vodící uměleckohistorickou linku tvoří také práce Mikoláše Alše, jehož dětství i zralá tvorba byly silně poznamenány zájmem o národy Severní Ameriky. V různých sekcích výstavy lze shlédnout třeba malé týpí, které příští výtvarník v dětství zhotovil se svým bratrem, dobrodružný brak o indiánech, jenž čítával, ale také jeho kresebné záznamy „indiánské show“ z roku 1879 na pražské Štvanici. Zmíněné Alešovy Živly (1881) jsou o to zajímavější, že vznikaly ve stejnou dobu jako cyklus Vlast určený pro lunety Národního divadla. Autorky vysvětlují: „Pro oba cykly použil model eposu jakožto vyprávění, propojujícího mytologické prvky s odkazy na současný osud původních Severoameričanů, respektive Slovanů.“ Na výstavě lze také vidět jeho související Studii mužských profilů (1880), kde se na jednom listu setkávají náčrty „opeřeného indiána“ i hrdého Slovana. O obou národech uvažoval Aleš zjevně souběžně. Kdo ví, čí historii nakonec vypráví v lunetách Národního divadla.