Dokument o tom, jak si svět poradil s krásou Sophie Lorenové
Francouzský dokument Sophia Lorenová: zvláštní osud, který vysílá ČT art ve čtvrtek 9. září od 21:55 hodin, shromáždil často cenné a unikátní archivní materiály, přes propast času nabídne výpovědi těch, kteří s touto herečkou kdysi spolupracovali, přiblíží slavnostní premiéry i udělování cen.
Pozoruhodná jsou v dokumentu Sophia Lorenová: zvláštní osud hned první slova. Mladičká Lorenová je sebevědomě pronesla na úsvitu své kariéry, před zhruba sedmdesáti lety: „Chci být herečka. A ne sexy holka z obrázkových časopisů. To je minulost. Teď se těším na novou budoucnost a doufám, že budu hrát až do devadesáti.“ Své předsevzetí splnila. Loni – to jí bylo šestaosmdesát – si zahrála hlavní roli ve filmu Život před sebou (mohli jsme jej vidět také u nás) a netají se tím, že je ochotna pokračovat, najde-li se vhodná látka a jí blízká postava.
Muž jejího života
Narodila se 20. září 1934 svobodné matce a od dětství byla terčem posměchu a nadávek. Prostředí mravně upjatého maloměsta poblíž Neapole nebylo nakloněné přijmout někoho, kdo se nemohl vykázat spořádaným rodinným zázemím. Sophia a její sestra vyrůstaly v chudobě, nicméně matka v nich spatřovala šanci, jak naplnit své vlastní neuskutečněné sny – proniknout do filmových ateliérů. Sophia záhy skutečně zaujala: stala se hvězdou fotorománů, sešitových příběhů, jež nebyly kreslené (jako komiksy), nýbrž se skládaly z volně na sebe návazných fotografií. (Dokument se sice o tom nezmiňuje, ale právě tímto „uměním“ se zabýval třeba Federico Fellini ve svém raném filmu Bílý šejk.) Sophia se naučila několik základních grimas zveličeně vyjadřujících údiv, strach či nadšení. S rostoucím věhlasem stoupaly i její honoráře. Mladičká Lorenová se pozvolna stala živitelkou rodiny, vlastně zastupovala nepřítomného otce.
Začali se po ní poohlížet rovněž filmaři, ale zprvu si s ní nevěděli rady, marně se třeba pokoušeli vylepšit její záběr z profilu. Nevešla se úplně do tehdejších představ ideální ženské krásy. Měla příliš výrazná ústa, masité rty, velký nos, široké boky. A naproti tomu ji prý hyzdila drobná brada a čnící poprsí. Přesto se záhy stala erotickým symbolem, zosobněním vnadných, výřečných dívek a mladých žen. Nebyly to žádné smířlivé puťky, dokázaly se o sebe postarat a prosadit se. Dokument taková díla neopomene, ale daleko soustředěněji se věnuje rolím, které se tomuto typu vymykaly a v nichž prokázala všestranné herecké nadání.
Jeden z přítomných producentů jí navrhl, aby si nechala zmenšit nos. Ona to odmítla, aniž tušila, že právě promluvila s osudovým mužem svého života Carlem Pontim. Jenže byl ženatý, měl dvě děti a věkový rozdíl mezi nimi přesahoval dvacet let. Ponti se jí ujal, zapracoval na tom, aby se zbavila neapolského přízvuku, učil jí správné výslovnosti i chůzi, změnil jí šatník. A sotva osmnáctiletá dívka se do producenta zamilovala. Ponti city opětoval. Jenže v tehdejší konzervativní Itálii se takový poměr musel držet pod pokličkou, aby nevypukl zničující skandál. Oba mohli mít před očima případ dvou proslulých umělců, neorealistického režiséra Roberta Rosselliniho a americké divy Ingrid Bergmanové, kteří svou vášnivou lásku vystavili na odiv a byli za to málem zatraceni.
Šance a práce za oceánem
Talent Lorenové vytuší zkušený herec a režisér Vittorio De Sica, jenž se jí stane jakýmsi otcovským přítelem. Zužitkuje její temperament tím, že jej zkázní, podřídí potřebám dramatického díla. „Vůbec nepotřebuješ chodit do nějakých hereckých kurzů,“ říkával jí, „spolehni se na svůj instinkt.“ A filmy natočené pod jeho vedením si získávají uznání, dokonce spolu i hrají. S úspěchem se může postavit svým největším konkurentkám, ať to byly Gina Lollobrigida nebo Silvana Mangano. Ostatně Lollobrigidu nahradila ve třetí části veseloherní série Chléb, láska a… (1955).
Carlo Ponti svou utajovanou milenku záhy vyšle do Ameriky. Věří, že dobude Hollywood. Účinkuje tam v řadě děl, z nichž některá kdysi pronikla do tuzemských kin: Cid (1961), Pád říše římské (1964). Dvoří se jí proslulí proutníci mezi americkými herci s Cary Grantem v čele. Ale za přesunem se skrývá ještě jeden důvod: V katolické Itálii se rozvod nepřipouští. Kdežto v Mexiku Ponti dosáhne rozvodu a prostřednictvím svých právních zástupců uzavře se Sophií sňatek (a záznam tohoto skromného obřadu je v dokumentu přítomen). Jenže Vatikán obviní Pontiho z bigamie a Lorenovou z rozvracení jeho manželství… Trvalo další roky, než si prosadili svou: 9. dubna 1966 se koná další svatba. Svazek vydrží čtyři desetiletí, až do Pontiho smrti, jež nastala počátkem ledna 2007. Narodí se jim dvě děti, Carlo Jr. a Edoardo, který v budoucnu usedne na režisérskou stoličku a matku vrátí před kameru v již zmíněném Životu před sebou.
Ve Spojených státech Lorenová pracuje dlouhodobě, ale průběžně se vrací do vlasti, aby pod De Sikovým vedením a v manželově produkci ztvárnila své nejzávažnější role: Ve válečném dramatu Horalka (1960) se převtělí do ženy o deset let starší. Vynesla jí plejádu cen včetně Oscara. A zanedlouho se zrodí, opět De Sikovou zásluhou, jeden z nejúžasnějších filmových párů – Marcello Mastroianni a Sophia Lorenová. Budou spolu hrát ve spoustě snímků a jejich spolupráci ukončí až Mastroianniho úmrtí.
Na počátku spolupráce Mastroianniho s Lorenovou stojí dvě rozverné, ale i posmutnělé komedie se satirickými podtóny – Včera, dnes a zítra (1963) a Manželství po italsku (1964). De Sica povede oba herce ještě několikrát, například ve Slunečnici (1970), dalším příběhu ovlivněném druhou světovou válkou, který vznikl v koprodukci se Sovětským svazem. Sophia se může pochlubit i jiným cenným „zářezem“: Do své poslední komedie Hraběnka z Hongkongu (1967) si ji vybral Charles Chaplin. Za partnera jí určil Marlona Branda, hereckého chameleona schopného zahrát snad cokoli. Avšak vztahová chemie mezi nimi nefungovala.
Po De Sikově smrti (1974) Lorenová nalézá ještě několik životních příležitostí, mimo jiné zásluhou Ettore Scoly, jenž ji obsadil do subtilního dramatu Zvláštní den (1977). Příběh se odehrává během jednoho všedního dne v časech fašistické nadvlády; Lorenová – překvapivě ztišená a jakoby do sebe obrácená – zde představuje ušlápnutou manželku, která se ujme běžence prchajícího před pronásledováním. Toho ztělesnil Mastroianni. A oba postihli, jak se v osamělých duších jejich hrdinů vzmáhá soucit i odhodlání.
Matce se splnilo přání
Další obdobně závažné nabídky Lorenová již nedostala. Avšak za svou hereckou dráhou se mohla ohlédnout s uspokojením. Také její maminka zářila štěstím: „Sophia mi vynahradila všechno trápení. To, co potkalo ji, jako kdyby potkalo mě.“
Sophia Lorenová ve filmu Život před sebou, rok 2020, doto: Archiv ČT
Předností dokumentu Sophia Lorenová: zvláštní osud jsou očitá svědectví včetně protagonistky samotné – její výpovědi z nejrůznějších období lemují celé vyprávění, jež se soustřeďuje na nejdůležitější okamžiky, které poznamenaly soukromí i herecký vývoj protagonistky. Průběžné dějové spojnice zajišťuje komentář osvětlující události přímo nezaznamenané. Divák nabude přesnější představu o Lorenové jako člověku i jako umělkyni, jakkoli její portrét tvoří někdy až příliš zjednodušující náčrty, když upřednostní její milostné záležitosti. Vyzdvihne pouze několik titulů z její početné filmografie a tváří se přitom, že jiné filmy s ní neexistují…
Sophia Lorenová: zvláštní osud / Sophia Loren, une destinée particulière (Francie 2019, 50 minut)
Režie: Julia Bracherová
Uvádí ČT art ve čtvrtek 9. září 2021 ve 21:55 hodin a v iVysílání bude k přehrání do 23. září.
