Dystopie i naděje. Rodinná sci-fi Arco patří ke špičce francouzské animace

Japonský režisér Hajao Mijazaki se opakovaně vymezuje vůči anime. Během let za sebou nechal už pěknou řádku žlučovitých komentářů na adresu japonského animačního průmyslu a jeho oddané fanouškovské základny. Svým způsobem má pravdu, když sám sebe z domácího zábavního průmyslu vyděluje. Filmy Studia Ghibli a typické japonské anime jsou totiž od sebe v mnoha ohledech na hony vzdálené.

I když se to nezdá, psát o Mijazakim a jeho odporu k anime má v souvislosti se snímkem Arco smysl. Rodinná sci-fi je totiž v mnoha ohledech zjevně inspirovaná tvorbou Studia Ghibli, ale zároveň to není případ anime přijatelného pro Západ. Arco má nejen strhující zápletku plnou nejednoznačných vedlejších postav, ale především nás zavádí do bohatého a životem překypujícího prostředí, o němž se toho dozvídáme nejvíc skrze samotné obrazy. Právě tenhle princip spojuje francouzský snímek s Mijazakim mnohem víc než konkrétní podobnosti – například v zobrazených scenériích nebo v hudbě, která bezmála opisuje od dvorního skladatele Studia Ghibli, Džóa Hisaišiho.

Trailer k filmu, zdroj: YouTube

Roboti s nejasným cílem

Mijazaki je mistrem organické animace, kde se extrémní pozornost věnuje detailům. Ať už se to odráží v pedantské pozornosti k fázování pohybu v jeho filmech, nebo v tom, jak pestrou směsí bytostí a objektů zabydluje své vesmíry. Arco je obdobně půvabný a oku lahodící snímek v tom, jak plasticky vykresluje konkrétní prostředí a jak plynule a nemechanicky působí pohyb postav.

Obzvlášť pozoruhodný je v tom, jak zvládá vyprávět čistě obrazem, nebo ještě spíše prostředím. Příběh o chlapci z budoucnosti, který při cestování časem omylem zabloudil do doby, kdy se jeho relativně harmonická společnost teprve rodí z technologického a ekologického chaosu, se vlastně odehrává ve dvou budoucnostech – té vzdálenější, z níž pochází titulní cestovatel časem, a bližší, do níž autoři extrapolují současné trendy. Poměrně přímočarý příběh nás v první řadě provází těmito dvěma érami s tím, že mnohem víc času strávíme v době, jež je nám časově blíž. Ta je plná znepokojivých detailů, na něž tvůrci příliš neupozorňují v dialozích ani dějových peripetiích, ale zároveň je jako diváci máme neustále před očima. Rodiče malé Iris nikdy nejsou doma a společnost jí a jejímu batolecímu sourozenci dělají pouze hologramy rodičů a robotická chůva; dospělí neustále chodí s virtuálními brýlemi na očích, okolí města ohrožují rozsáhlé požáry, ale všichni se chovají, jako by to byla běžná věc.

Obzvlášť záludně se Arco vztahuje k tématu robotů. Od doby, kdy se umělá inteligence stala reálným fenoménem a společenským tématem, se na motiv technické bytosti, jež má vlastní autonomii nebo dokonce něco na způsob vědomí, díváme přece jen jinak – i když to v poslední době jsou vesměs variace na motivy zlých počítačů se světovládnými choutkami (nejnovější dva díly Mission: Impossible), nebo naopak roztomile nemotorných a obětavých pomocníků lidských bytostí (Rozzum v divočině, Atlas). V Arcovi jsou roboti silně ambivalentní prvkem: jde o všudypřítomné mechanické pracovníky, kteří plní své úkoly a dokážou imitovat lidské reakce, aniž by však projevovali nepředvídatelné emoce typu údivu.

V jedné scéně sice vidíme oplakávání rozbité robotí chůvy, je však otázkou, zda smutek truchlící hrdinky nezpůsobilo spíše to, že si ke stroji vybudovala větší citové pouto než k vlastním rodičům – ty totiž vídá téměř jen v podobě poloprůhledných virtuálních avatarů. Arco líčí budoucnost, v níž lidé de facto outsourcovali většinu práce, včetně péče o děti, na stroje. Na pohled běží o svět víceméně malebný a netísnivý – ostatně za největší záporáky je zde považována parta komicky popletených a svým způsobem neškodných záhadologů. V pozadí však cítíme zřetelné dystopické kontury a předzvěst katastrofy. Stejně nenápadně, ale promyšleně film zachází s motivem cestování časem a s otázkou, jaká budoucnost může přijít po časech, které se na nás bezprostředně řítí, anebo s vizuálními detaily, jako je duhová barva obleků temporálních cestovatelů.

Plodný mix: manga, cartoon, bande dessinée

Když v úvodu píšu o vlivu Mijazakiho, nemyslím tím, že by tvůrci Arca od japonského mistra přímočaře opisovali. Osa mezi Studiem Ghibli a Arcem spíše ukazuje, jak úzce se kontinentální a japonská animace dlouhodobě ovlivňují. Režisér Arca Ugo Bienvenu (* 1987) je zavedený komiksový kreslíř – v Arcovi dokonce převzal některé prvky svého zdařilého komiksu Préférence système, který je však určený pro dospělé a je vůči současné AI a jejímu dopadu na umění a společnost už otevřeně kritický.

Hlavní inspirací japonské mangy je sice americký meziválečný cartoon, ale francouzská animace od autorů jako Paul Grimault a franko-belgická komiksová škola, takzvaná bande dessinée, rovněž ovlivnily nemálo zásadních tvůrců mangy. Mijazaki se do téhle tradice počítá, jak dokazuje nejen evropské prostředí řady filmů Studia Ghibli, ale především jeho snímek Naušika z Větrného údolí, která připomíná francouzské komiksy víc než většinu anime. Bande dessinée si oproti americkým cartoonům a akčním odnožím mangy vždy více potrpěla na realismus a detailnější kresbu.

Ve vizuálním stylu Arca jako by se tedy inspirace obloukem vracela ke svému zdroji. Znalec obou škol v nich může zahlédnout jak ohlasy Mijazakiho, tak třeba Reného Lalouxe. Na těchto kořenech vznikl snímek, který má šanci v téhle tradici pokračovat. Svým zároveň průzračným i komplexním vyprávěním a aktuálními tématy dokáže spontánně oslovit ryze současné publikum.