Filmový historik Lukáš Skupa objevně nahlíží za dekorace českého filmu pro děti
Český film pro děti je v literatuře faktu oproti filmu pro dospělé úplnou popelkou. Málokdo se mu věnuje, když se naskýtá možnost psát o „důležitých“ filmech pro dospělé, které tvořily filmové dějiny. Což docela, jak uvidíme, odpovídalo i situaci v tvorbě dětských filmů. Že takové knihy nevycházejí není jen české specifikum, podobných přehledů se nedostává ani ve světě.
Souborná kniha o filmu pro děti by mohla být čtivým průletem jeho poválečnou historií s mnoha barevnými fotografiemi a desítkami kanonických snímků, jejichž líčením by se autor mohl vracet do svého dětství. Nuže filmový historik Lukáš Skupa se ve své knize Jednou nebudeme malí tuto cestou nevydal. Rozhodl se nenapsat esteticky pojaté dějiny tohoto žánru, ale nahlédnout především do dějin produkce těchto filmů. A vynáší na světlo spodní proudy a hromady informací, které jsou veřejnosti neznámé a které přitom podobu těchto filmů spoluurčovaly.
„Naučit děti dívat se na filmy“
Film v socialistickém Československu byl do velké míry plánován centrálně – nebo se o to alespoň stát pokoušel. Jak uvádí autor, centrální osobou zde nebyl ani tak režisér jako dramaturg. Dramaturgie přitom probíhala po roce 1945 na třech úrovních: ministerská, tj. stranicky kontrolovaná, ústřední podniková a praktická prováděná v dramaturgických skupinách. Příliš často se ale požadavky shora nesetkávaly se schopnostmi je plnit.
Od počátku 50.let se na ÚV KSČ hovořilo o potřebě vytvoření tvůrčího kolektivu filmů pro děti a mládež. Nejblíže této představě bylo Filmové studio Gottwaldov, kde stál v pozadí plánu na výrobu filmů pro děti zřejmě sám Karel Zeman, jenž zde působil. Začínalo se sériemi diapozitivů, které se pouštěly dětem a testovaly se jejich reakce. Zpočátku se ukazovalo, že záměr nefungoval na děti tak, jak měl. Přesto v tomto studiu vznikla řada loutkových i kombinovaných filmů. V Praze vznikla konkurence v podobě Tvůrčího kolektivu dětského, kresleného a loutkového filmu pod vedením Jiřího Trnky. Podobné kolektivy byly ale brzy decimovány různými reorganizacemi a zamýšlené cíle neplnily ani zdaleka. Také v rámci Krátkého filmu vznikaly velké plány. Tamní režisér Karel Baroch formuloval jako stěžení úkoly „naučit děti dívat se na filmy! (!) a „vychovávat z nich uvědomělé občany“.
Cíle vysoké, často nereálné, zkušeností a profesionálů poměrně málo… dětský film nového typu se rodil těžko. Výchovné nároky shora a nízké rozpočty tomu nepomohly. V roce 1953 vznikla společná platforma dětského filmu nazvaná Dětfilm jako samostatný útvar Československého státního filmu. Brzy se toto uskupení začalo stávat zónou větší svobody, než přísněji střežený vývoj filmů pro dospělé – což platilo posléze i v období normalizace. Jaromír Pleskot či Alfréd Radok, kteří jinde naráželi na cenzurní překážky, se mohli uplatnit jako tvůrci právě zde. Ani Dětfilm ale netrval dlouho, produkci filmů pro děti převzala především nově utvořená tvůrčí skupina pod vedením Ladislava Hanuše a Josefa Trägera. Již v roce 1956 skupina řešila návrh na film Volání rodu na motivy Eduarda Štorcha. Nový ředitel československého filmu, spisovatel Jiří Marek, ale projekt zařízl s tím, že je příliš nákladný a tematicky nevhodný. Ale umíte si představit, kdyby k realizaci došlo a Havranpírka by hrál třeba Jan Tříska a jeho staršího druha například Josef Bek, zatímco na režisérské stoličce by seděl samozřejmě Karel Zeman?
Zlatá sedmdesátá
Další kapitoly knihy ukazují, že dětský film se vyvíjel ve zvláštní opozici vůči filmu pro dospělé. Šedesátá léta, tedy zlatá éra českého filmu, znamenala pro dětský film období stagnace. Tvůrci přiznávali, že se nechtějí zahazovat s natáčením pro děti, když mohou být u zásadních filmů nové vlny. Například Jan Procházka se měl jako dramaturg věnovat tvorbě pro děti, ale logicky ho lákalo víc podílet se na filmech jako Ucho či Démanty noci. Film také získal konkurenci ve stále rozšířenějším televizním vysílání. A navíc měli tvůrci filmů pro děti nižší odměny.
Naopak léta sedmdesátá jsou označována za zlatou éru filmu pro děti a mládež. Výhodou bylo, že se tohoto oboru tolik nedotkly profesní čistky po roce 1968. A i když byl Jan Procházka nahrazen Otou Hofmanem, bylo to ku prospěchu věci, protože Hofman byl již v té době zásadní osobností dětského filmu. Opustil představu, že dětský divák je zcela jiný než dospělý, a prosazoval filmy, které pojednávají o našem, nikoliv nějakém pohádkovém světě a osloví děti i dospělé. Na děti uplatňoval nároky jako na dospělé a vyplatilo se to. Sedmdesátá léta také zahájila éru koprodukcí se zahraničím; bez zahraničních peněz by nemohl vzniknout Pan Tau nebo Tři oříšky pro Popelku v podobě, v jaké byly realizovány. Nicméně vůbec nejúspěšnějším barrandovským filmem na export se stal chlapecký Už zase skáču přes kaluže režiséra Karla Kachyni. (Hofman zde svým jménem „pokryl“ skutečného scenáristu Jana Procházku.)
V letech osmdesátých se více prosazovaly filmy pro mládež, což může být (u Oty Hofmana skutečně bylo) dané tím, jak stárly děti filmových tvůrců, takže se pozornost přesunula do vyšší věkové kategorie. Více pozornosti bylo také věnováno námětům o problémech mladých; pro tyto filmy se dokonce vžil pracovní název „Trápení“. Tvůrci ale nedokázali udržet tempo s měnícími se zájmy mladých a dětský film se dostal do krize, jejíž poslední kapkou byl rozpad státem vlastněné kinematografie. Průzkumy navíc již delší dobu ukazovaly, že děti se více identifikují s filmy pro dospělé nebo starší mládež. Největším hitem se staly zahraniční snímky s Vinnetouem, vzdálené českým možnostem, ale i představám vlivných, jak má film pro děti vypadat.
„S ženskými v klimakteriu je kříž“
Lukáš Skupa nenapsal dějiny žánru, ale vytvořil palimpsest typově blízký knize Čtivo, kde autoři z Ústavu pro českou literaturu podobným způsobem uchopili okruh populárního písemnictví meziválečného období. Oddíl věnovaný dějinám produkce tohoto druhu filmů se v dalších oddílech věnuje problematice jejich distribuce a výzkumu zájmu o ně, následují profily vybraných klíčových tvůrců (Ota Hofman, Milan Vošmik, Věra Plívová-Šimková a Josef Pinkava) a podrobnější představení tří vybraných podžánrů: pionýrského filmu, pohádky a rodinného filmu.
Publikace nabízí téměř jakýsi paralelní pohled na vývoj této filmové oblasti a přináší množství jmen a dokumentů široké veřejnosti neznámých. Ukazuje, že každý film byl výsledkem desítek neviditelných vlivů, které výsledný tvar formovaly. Množství informací je takového typu, že nad ním dnes čtenář povytáhne oboří. Například že dětské detektivce Zpívající pudřenka byl vytýkán nedostatek pionýrů, nad dětským filmem Na Žižkově válečném voze panovaly rozpaky, zda je možné snížit laťku v zobrazování středověku po Vláčilově Marketě Lazarové, film Jak utopit dr. Mráčka byl popisován jako „politická komedie“ o „konfrontaci dvou rozdílných společenských systémů“ nebo že koprodukční Monstrum z galaxie Arkana mělo být zcela vážnou výpravnou sci-fi, ale kvůli nedostatku financí byl scénář přepracován do podoby parodie (mimochodem velmi nepovedené).
Samozřejmě na nás dýchne i dusivá atmosféra doby. Komu by se nezvedl žaludek při četbě ukázky z dopisu, který psal ředitel Barrandova Miloslav Fábera řediteli Čs. filmu o Věře Plívové-Šimkové, kde si stěžuje na to, že padesátiletá režisérka tráví čas na venkově s partnerem a „s kostelíčkem“, když přitom potřebuje, aby dostala řadu „drzých otázek“, jenže „s ženskými v klimakteriu je kříž a na rozdíl od chlapů jsou už potom jen moralistky a krasodušky“. Pro takové šéfy musela být vyloženě radost pracovat – a Plívová-Šimková přesto vytvořila řadu nádherných, křehkých filmů. Kdyby však Skupa popisoval jen tuto křehkost a empatii k dětským hrdinům, tedy pouze výsledek na plátně, v poznání československé kinematografie by dál zelo velké bílé místo.
Obálka publikace Jednou nebudeme malí. Český hraný film pro děti 1945-1993, zdroj: NFA
Lukáš Skupa: Jednou nebudeme malí. Český hraný film pro děti 1945–1993
Národní filmový archiv, 2025, 511 stran, doporučená cena 490 korun.
