Gigantické plátno se Stalinem zřejmě už neexistuje. Ale pátrání prý ještě neskončilo
Čtyřdílná série Českého rozhlasu Vltava nazvaná Ztracený generalissimus, kterou připravili reportér Vojtěch Koval a výtvarný kurátor a lektor Ondřej Horák, vrátila do hry pátrání po zmizení asi nejrozměrnějšího obrazu, který byl v novodobých českých dějinách namalován, jednou jedinkrát vystaven a pak – zmizel…
Tím obrazem bylo plátno o rozměrech 870×800 centimetrů. Jmenovalo se Díkuvzdání českého a slovenského lidu generalissimu J. V. Stalinovi. Vzniklo na státní zakázku, konkrétně ministerstva zemědělství: v roce 1950 jím byl Jan Čumpelík vybrán, aby vytvořil monumentální obraz, jenž měl Československo v následujícím roce reprezentovat na Zemědělské výstavě v Moskvě. Čumpelík ke spolupráci přizval Jaromíra Schoře a Alenu Čermákovou. Termín odevzdání však nestihli. Ke konci roku 1952 bylo tedy dílo „náhradně“ představeno na výstavě Československo-sovětské přátelství ve výtvarném umění v sále na pražském Slovanském ostrově čili Žofíně. Ohlas na obraz byl nevalný. Kritika mu vytýkala nádech náboženské atmosféry, kdy se generalissimus zjevuje coby nadpozemská postava. Motivy typu družstevnice se seletem či dělník s modelem lokomotivy byly shledány jako nepatřičné, barevnost a světlo jako řemeslnické, bez invence. Když výstava skončila, obraz zmizel. Jeho další osud je nejasný. Je to taková malá záhada poválečných českých dějin umění.
Vojtěch Koval a Ondřej Horák, tvůrci podcastu Ztracený generalissimus. Screenshot z propagačního videa k podcastu, repro: ČT art
Právě sem nasměrovali své úsilí reportér Českého rozhlasu Vojtěch Koval a výtvarný kurátor a lektor Ondřej Horák. Druhý z nich se k tématu po několika letech vrátil: v roce 2021 totiž spolu se slovenskou historičkou umění a kurátorkou Alexandrou Kusou publikovali knihu Ztracený Svatý, v níž nejprve podali obecnější charakteristiku stalinismu a diktátu socialistického realismu v československém výtvarném umění, a poté se přesunuli k pátrání po ztraceném obraze, takže pražské nakladatelství Take Take Take a Slovenská národní galerie, které svazek společně vydaly, v anotaci dokonce použily sousloví „detektivní román“.
Konec otevřený. Ale jen trochu…
Žánr rozhlasového pátrání či spíše pátrání s mikrofonem v ruce je specifická – a je třeba ihned dodat, že i ošemetná – disciplína. Musíte v logickém uspořádání sdělovat informace, současně udržovat napětí, přibližovat pátrání, vytvářet příběh. O tohle se v sérii Ztracený generalissimus zdatně stará reportér Vojtěch Koval, který dodává laickou zvídavost, pátrací energii. Ondřej Horák, ve výtvarných kruzích známý také jako Fuczik, se sympatickou civilností a klidem poskytuje historický a umělecký kontext, v jeho projevu je však přítomno i nevelké očekávání – v dobrém slova smyslu. Je zřejmé, že ve Velký Nález příliš nedoufá, nicméně je otevřen všemu. V Kovalovi naopak vibruje reportérský nerv, natěšenost, co by kdyby… Výsledkem je „hra doopravdy“ čítající tři epizody po necelých půlhodinách + čtvrtý díl, který proběhl minulý týden naživo v rámci vltavského pořadu Akcent a v němž kromě Kovala a Horáka hovořila Alexandra Kusá, spoluautorka zmíněné knihy Ztracený Svatý.
„Zátiší“ k podcastu Ztracený generalissimus. Screenshot z propagačního videa k podcastu, repro: ČT art Poměrně rychle je z minisérie patrné, že nález plátna – i byť jen jeho torza – je reálně prakticky vyloučený, že by se musel stát svého druhu zázrak. Ztracený generalissimus se tak dá označit za populárně-naučnou minisérii o jedné tragigroteskní kapitole tuzemských dějin výtvarného provozu. Z jednotlivých epizod lze „vyposlouchat“, že zmizení plátna, které rozměrově strčilo do kapsy i jednotlivé obrazy Muchovy Slovanské epopeje, má nadále svoji přitažlivost, že lidé, které Koval s Horákem s mikrofonem navštívili a požádali je o spolupráci při pátrání, se rádi nechali do procesu vtáhnout, že si příběh zmizení udržuje vtahující energii. To pak také autoři potvrdili ve čtvrté, naživo natočené epizodě, v níž sdělili, že vstřícnost a ohlas je překvapily, a právě díky nim nevylučují pokračování: ještě není vytěženo úplně vše, co se průběžně vyjevuje.
Vizuál k podcastu Ztracený generalissimus, zdroj: ČRo
Myslím, že ani Koval & Horák sami moc nevěří, že by jednou mohli držet v rukách aspoň kus onoho bizarního plátna z dvaapadesátého roku, nějaký ten kus Stalina nebo dělníka s modelem lokomotivy. Ale o to vlastně nejde. Ztracený generalissimus v důsledku vypráví především o konjunkturalismu a pomíjivosti, o ambicích průměrných, o marnosti služebnictví, o paradoxech dějin. Jan Čumpelík, hlava celého toho velkoformátového podniku se Stalinem, za první republiky portrétoval společenskou smetánku, obdržel cenu Josefa Mánesa a roku 1927 Katzovo cestovní stipendium do Paříže, měl být profesorem pražské AVU, ale nacisté uzavřeli vysoké školy, takže z toho sešlo. V roce 1948 dostal zakázku na portrét komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. Stal se čelným představitelem socialistického realismu. V jeho ateliéru se ovšem pořádaly vyhlášené – politicky naprosto „neuvědomělé“ – večírky s modelkami. Čumpelík v roce 1965, ve věku sedmdesáti let, zemřel. Jeho prostorný ateliér na pražské Letné následujícího roku získal Mikuláš Medek; umělecky a ideově v tehdejší Praze neexistovala k socrealismu asi protikladnější výtvarná osobnost.
Obálka knihy, kterou o obrazu s generalissimem Stalinem a o okolnostech toho díla napsali Ondřej Horák a Alexandra Kusá, repro: Take Take Take
Kovala & Horáka napadlo, jestli náhodou Medek nevyužil toho, co po Čumpelíkovi zbylo, a třeba části plátna s Díkůvzdáním nepřemaloval svými věcmi. Expertíza dostupných děl ukázala, že nikoliv. Pátrání je to prostě zatím marné, ale to neznamená, že bezúčelné. Jestli však tvůrci chtějí v pídění se opravdu pokračovat a poznatky se budou vršit v dosavadním duchu, měli by si v určitý čas jasně říct, že je čas skončit.
Český rozhlas Vltava – Vojtěch Koval a Ondřej Horák: Ztracený generalissimus
Dramaturg: Lucie Korcová, mix: Ivana Možná.
