Historik umění Jiří Fajt: Baví mě překračovat hranice, ať již jsou jakékoliv
Poslední roky se do Drážďan čím dál častěji jezdí z Česka i na výstavy. Jednou takovou jsou právě probíhající Fragmenty paměti v tamější Kunsthalle im Lipsiusbau. Představují artefakty ze Svatovítského pokladu a díla tří současných umělců – Čecha Josefa Koudelky, Němce Juliana Rosefelda a Angličana Edmunda de Waal. Kurátorem výstavy je v Drážďanech působící Jiří Fajt.
Jak vznikal koncept Fragmentů paměti?
Na samém začátku tohoto projektu vlastně stojí pro mě nepochopitelné rozhodnutí administrativy někdejšího prezidenta Zemana, na jehož základě byla Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze, vlastník Svatovítského pokladu, vyzvána k tomu, aby dva roky před vypršením zápůjční smlouvy vyklidila barokní kapli sv. Kříže na druhém nádvoří Pražského hradu, v níž byly vzácné sakrální památky Svatovítského pokladu od roku 2012 vystaveny. Vše tehdy proběhlo bez větší pozornosti široké veřejnosti.
Krátce nato jsem byl osloven zástupci vlastníka, zda bych tedy nechtěl uvažovat o představení Svatovítského pokladu v zahraničí. Tomu jsem rád přitakal a záhy na to jsme začali společně s páterem Vladimírem Kelnarem, kapitulním kancléřem, přemýšlet o koncepci takové prezentace.
Katedrální poklad jsme chtěli učinit přístupnější pro mladší generaci, proto jsem navrhnul jeho společné vystavení s pracemi předních umělců současné světové scény.
Pohled do vstupní části výstavy Fragmenty paměti v drážďanské Kunsthalle im Lipsiusbau, foto: Kunsthalle im Lipsiusbau
Jiří Fajt (* 1960)
Historik umění a kurátor žijící v Berlíně a Praze. Jeho hlavním zaměřením je středoevropské a východoevropské umění středověku a raného novověku, jakož i současné vizuální umění. Je autorem řady publikací a kurátorem mnoha mezinárodních výstav. Na lipském vědecko-výzkumném institutu (GWZO) byl od roku 2000 vedoucím badatelských, publikačních i výstavních projektů. V roce 2010 vyhrál konkurz na generálního ředitele Národní galerie Praha (ve funkci byl v letech 2014–2019), kde od roku 1994 působil na pozici ředitele Sbírky starého umění. Je absolventem Univerzity Karlovy v Praze, habilitoval se na Technické univerzitě v Berlíně a na Filozofické fakultě svojí pražské alma mater. Profesorské řízení zakončil v roce 2014, profesorem byl jmenován až současným prezidentem v červnu 2023. Od roku 2021 působí v Drážďanech ve Státních uměleckých sbírkách, kde má na starosti program a mezinárodní vztahy.
Jak probíhal výběr právě těchto tří konkrétních současných umělců, přizvaných k dialogu?
Od samého začátku jsem uvažoval o tom, že bych první obsáhlé představení Svatovítského pokladu v zahraničí rád zarámoval do obecnější problematiky civilizační paměti a jejích stop. V tom kontextu mě již delší dobu zajímají kulturní interakce tří světových monoteistických náboženství – židovství, křesťanství a islámu. A Svatovítský poklad logicky vznikl jako soubor památek s dominantním křesťanským poselstvím. Tuto historicky pochopitelnou monokulturní nevyváženost jsem se pak snažil doplnit hlasy současných umělců.
Světoběžník Josef Koudelka se zaměřil ve svém cyklu Wall na připomenutí politicky komplexní situace židovského Izraele a jeho muslimských sousedů ze Západního břehu Jordánu. Anglický hrnčíř a literát Edmund de Waal ve své tvorbě zase odkrývá tajemství svých předků: z matčiny strany židovské velkorodiny Ephrussiů, zatímco jeho otec byl křesťan a coby děkan katedrály v Canterburry syna uváděl do posvátného prostředí středověkých katedrál. A slavný německý filmař Julian Rosefeld je zde oním kritickým hlasem upozorňujícím na lehkovážný přístup k naší civilizaci a možnost jejího apokalyptického zničení.
Snažil jsem se nabídnout návštěvníkům rozsáhlou polyfonii rozličných náhledů a klíčů pro rozkrývání jejich smyslu. Výstava je pro mě jakýmsi obrazem naší otevřené demokratické společnosti. Na rozdíl od totalit, které vnucují jediný výkladový rámec, jeden neměnný příběh, je demokracie vystavena neustálé korekci. Naše minulost je fascinující dobrodružství, které se pořád znovu a jinak vypráví, doplňuje, rozvíjí či nasvětluje z nových perspektiv, a tak se i pořád zpřesňuje. A k tomuto zamyšlení má výstava vybízet…
Pohled na některé exponáty ze Svatovítského pokladu instalované na výstavě Fragmenty paměti v drážďanské Kunsthalle im Lipsiusbau, foto: Kunsthalle im Lipsiusbau
Ze zařazených současných umělců je to právě dílo původem českého fotografa Josefa Koudelky, které se dotýká přímo i nynějších světových událostí. Jeho velkoformátové fotografie dokumentují zeď mezi Izraelem a Palestinou vztyčenou na místě vzniku tří největších monoteistických náboženství. Byl to záměr od počátku příprav výstavy?
Ano. Na koncepci jsem pracoval několik let a od samého začátku jsem si přál konfrontovat se Svatovítským pokladem velkoformátové fotografie Josefa Koudelky z cyklu Wall. Na tom nic nezměnil ani brutální teroristický útok Hamásu na bezbranné návštěvníky hudebního festivalu na jihu Izraele. Samozřejmě jsme s Josefem po tragickém loňském 7. říjnu diskutovali, zda a jak na ty hrůzy reagovat, zda změnit koncepci. Ale Josef svým fotoaparátem přece zachytil „pouze“ reálný stav na hranici mezi Izraelem a palestinskými územími na západním břehu Jordánu v letech 2008 až 2012, kdy na tomto cyklu pracoval.
Umění má schopnost tlumočit i náročné obsahy široce srozumitelnou formou a v tom je jeho role nezastupitelná. A současně právě tato schopnost činí z umění častý terč autoritářských výpadů. A právě proto jsme nic na původním záměru nezměnili, do výstavního textu jsem přidal jenom kritický komentář o barbarství, ačkoliv Josefovy fotografie vyzařují tichou sympatii spíše se stranou slabšího. Kromě toho Josefem portrétovaná Svatá země je krajinou původu řady relikvií uložených v bohatě zdobených zlatnických schránách Svatovítského pokladu.
Pohled do výstavy Fragmenty paměti v drážďanské Kunsthalle im Lipsiusbau. Vpravo nahoře běží po stěně panoramatické snímky Josefa Koudelky z cyklu Wall, foto: Kunsthalle im Lipsiusbau
Jak přísná jsou opatření při tak významných zápůjčkách, jako jsou právě třeba relikvie ze Svatovítského pokladu?
Samozřejmě maximální, což se týká nejenom jejich převozu, ale i bezpečnosti památek na místě jejich vystavení. O konkrétních opatřeních však právě z důvodů maximálního zabezpečení nemohu hovořit.
K výstavě proběhnou i komentované prohlídky v češtině, kterými budete provázet. (Poznámka redakce: momentální termíny jsou sobota 3. srpna a pátek 16. srpna, vždy od 14 hodin.) Jaký je zájem ze stran české veřejnosti?
Osobně provádím výstavou jak německé, tak české návštěvníky. Pro značný zájem o ně jsme se nedávno rozhodli, že české prohlídky kromě dvou srpnových termínů posílíme v prvním zářijovém týdnu, tedy v posledních dnech konání výstavy. Ve dnech 3. až 8. září, vždy od 15 hodin, se tedy mohou zájemci o české prohlídky registrovat na webových stránkách SKD a těším se na setkání s nimi.
Pohled do výstavy Fragmenty paměti v drážďanské Kunsthalle im Lipsiusbau, foto: Kunsthalle im Lipsiusbau
Dlouhodobě se zaměřujete na představování českého umění ve světovém kontextu – byl jste kurátorem a iniciátorem řady výstav a projektů prezentujících české umění v zahraničí. Jste i editorem devítidílné Rukověti dějin umění ve středovýchodní Evropě. Jak jste se k tomuto záběru jakožto historik umění dostal, respektive, proč jste se pro tuhle cestu rozhodl?
Během svého letitého působení střídavě v akademickém a muzejním prostředí mi postupně docházelo, jak je pro mě naprosto zásadní možnost představovat výstupy z vědecko-výzkumné činnosti co možná nejširší veřejnosti. Takřka jako floskule zní oblíbené rčení o „vystoupení ze slonovinové věže, do níž se jinak vědci rádi uzavírají“. A jistě nejefektivnějším nástrojem tohoto „vystoupení“ jsou právě výstavy, které dokážou připoutat pozornost desetitisíců návštěvníků. Tak široký záběr nikdy nedocílíte knihou. A navíc mě hodně baví kontakt s publikem, kterého si užívám při prohlídkách výstav.
Jinak za tematické rozšíření oblasti svého badatelského zájmu vděčím nesporně tomu, že jsem se v roce 2000 rozhodl opustit český rybníček a vstoupit na mezinárodní oborovou scénu. Moje působení v zahraničí, zejména pak v Německu, mi přineslo tolik potřebný odstup od profesního dění v Česku a nastavilo novou optiku, s níž jsem začal vnímat středovýchodní a východní Evropu. Dosud čerpám z mnoha přátelských a profesních kontaktů s kolegyněmi a kolegy z celého světa. A tradiční staromistrovská témata se posléze rozšířila o zájem o současné umění, k čemuž nemálo přispělo moje působení v čele pražské Národní galerie. Baví mě překračovat hranice, ať již jsou jakékoliv.
Od roku 2021 působíte na pozici ředitele programu a mezinárodních vztahů ve Státních uměleckých sbírkách Drážďany. Jde o pětiletou pozici. Co vše je náplní vaší práce?
Naše instituce je vedle berlínských muzeí největší muzejní institucí v Německu a dnes čítá sedmnáct samostatných sbírkových souborů, jinými slovy muzeí. Jak již název mojí nově vytvořené pozice naznačuje, společně s dalšími kolegyněmi a kolegy se starám o sestavování dramaturgie, která má svoje centrální každoroční témata a měla by působit koherentně a promyšleně.
Na druhé straně se svým týmem pracujeme na navazování a oživování kontaktů naší instituce ve světě, iniciujeme mezinárodní spolupráci jak na badatelských projektech, tak i na výstavách. A řadu výstav připravených u nás v Drážďanech nabízíme jiným muzeím, což se hlavně v poslední době setkává se značným zájmem.
Pohled do výstavy Fragmenty paměti v drážďanské Kunsthalle im Lipsiusbau, foto: Kunsthalle im Lipsiusbau
Zasahuje nějak konkrétně současná celosvětová situace do vašich mezinárodních projektů? Přeci jen se toho od roku 2021 ve světě hodně událo.
S mým příchodem získal program naší instituce nové těžiště v teritoriu středovýchodní a východní Evropy. Drážďany chceme na mapě kulturních destinací nadále představovat jako „okno na Východ”, k čemuž v této někdejší kurfiřtsko-královské rezidenci na Labi existují více jak vhodné historické i soudobé předpoklady. Nadto zásadně posilujeme podíl výstav současného umění, což zde v minulosti nebylo úplně běžné. Každý si jistě vzpomene, že do Drážďan se tradičně jezdilo za starými mistry či barokní královskou kunstkomorou Augusta Silného. A tento pohled rozšiřujeme. Dalším velkým tématem našeho programu je pozornost věnovaná těm nejmladším, jak kromě jiného dokládá úspěšný projekt dětského bienále připravovaný ve spolupráci s Národní galerií v Singapuru.
Samozřejmě se dramatické události posledních let propsaly do naší dramaturgie. V rámci zájmu o východní Evropu jsme tak jako jedni z prvních zahájili výstavu současného umění z Ukrajiny, kterou pro nás připravily dvě kurátorky z Kyjeva. Nedávná demokratizace politické scény v Polsku se zase výrazně promítla do koncepce výstavy představující současné polské umění, kterou budeme zahajovat na podzim tohoto roku.
O svrchovaně aktuálním interkulturním poselství výstavy Fragmenty paměti svědčí hluboký zájem o její pokračování na jiných místech.
Pohled do výstavy Fragmenty paměti v drážďanské Kunsthalle im Lipsiusbau, foto: Kunsthalle im Lipsiusbau
Momentálně také připravujete výstavu v drážďanském Albertinu, která je poctou stále populárnímu malíři romantismu Casparu Davidu Friedrichovi. Zároveň na zámku v Drážďanech proběhne v rámci doprovodného programu výstava současného českého umělce Adama Kašpara. Jaké jsou souvislosti mezi těmito dvěma tvůrci?
Výstava o Casparu Davidu Friedrichovi bude jistě programovým vrcholem letošního programu. Každá z přehlídek tohoto mimořádného umělce je doprovázena obrovským zájmem veřejnosti a již nyní je na tu naši prodáno více než třicet tisíc vstupenek, a to ji otevíráme až 24. srpna. Caspar David Friedrich v Drážďanech strávil nejinspirativnější část svého života a nádhernou polabskou krajinu doslova prochodil až do Českého středohoří. Odtud také čerpal inspirace pro svoje obrazy, jak vidíme třeba na jeho Děčínském oltáři.
A co spojuje Caspara Davida Friedricha s Adamem Kašparem? Srovnatelně silný zájem o krajinu a její umělecké ztvárnění. Adam je velkým malířským talentem ze severní Moravy, kde žije a působí. V poslední době se vydal po stopách svého romantického předchůdce a velkého vzoru a s pro něj typickým analytickým přístupem – a za využití moderních poznatků přírodních věd – se ve svých malbách věnuje členité hornaté severočeské krajině. Ty tedy budou vystaveny v rezidenčním zámku v Drážďanech coby součást doprovodného programu friedrichovské výstavy.
Pohled do výstavy Fragmenty paměti v drážďanské Kunsthalle im Lipsiusbau, foto: Kunsthalle im Lipsiusbau
Máte nějaké dlouhodobé plány či cíle, kterých byste chtěl dosáhnout, a zatím to nebylo z jakýchkoliv důvodů možné?
Mám řadu námětů na výstavy nebo knihy, pracuji ale i na některých privátních institucionálních projektech. Byl bych rád, kdyby se mi alespoň některé z nich podařilo dotáhnout do konce. A samozřejmě můj zájem o české umění a jeho prezentaci v zahraničí mě neopustí. Na to, kolik máme skvělých umělkyň a umělců, je totiž jejich přítomnost na mezinárodní scéně pořád ještě hodně slabá. Pomoci tento stav změnit je asi mým největším přáním…
