Hranice virtuální sociální práce: digitální bezdomovectví

Videohry mají oproti jiným médiím ve vyjadřovacím arzenálu především dvě věci. Jak říká herní teoretik Jesper Juul, jednak je to dojem spoluzodpovědnosti za dění na obrazovce, jednak zvláštní pocit, který zažíváme při převtělení se do virtuálního avatara. Měníme se tím ve statné hrdiny a hrdinky, ve vojáky nebo ve fantaskní stvoření. V jejich kůži se noříme do světů magičtějších, barevnějších, více vzrušujících než je svět skutečný. Ale co kdyby tomu bylo naopak? Co se takhle ponořit do světa šedivějšího a krušnějšího, než je každodennost drtivé většiny z nás?

Bezdomovectví je trýznivá zkušenost. Osoby propadlé záchrannou sociální sítí bojují kromě chudoby s krutou formou neviditelnosti, s apologetickým přehlížením od těch, kteří kolem nich jdou do práce nebo do školy. Bezdomovectví je téma, jež si kvůli své všudypřítomnosti zaslouží připomínat znovu a znovu. Videoher, které život na ulici zpracovávají, je (možná překvapivě) řada. Nejlepší z nich jsou podloženy vědeckými výzkumy a boří mýty; nejhorší dělají z bezdomovectví prachsprostou zábavu vytvořenou pro co největší příval lajků. Všechny ovšem ukazují hranice videoherní sociální kritiky.

Boj o přežití v kulisách Prahy

Začít můžeme tuzemským titulem Hobo: Tough Life. Ve vývoji je něco přes tři roky a na herní platformě Steam je dostupný v takzvaném předběžném přístupu (Early access); tedy: hra není zcela hotová, ale už hratelná. Nezávislý tým Perun Creative ji zasadil do kulis silně inspirovaných Prahou: jsou tu české koruny, stírací losy nebo modely zákoutí ze skutečného Žižkova. Hobo: Tough Life náleží k žánru survival her, v nichž jde o to, jak název napovídá, přežít za tvrdých podmínek.

V kůži bezdomovce můžete kromě žebrání adoptovat psa, musíte si hlídat svoje tělesné pochody, řešit oblečení nebo – ve věrné grafice – stírat losy. Postupně si můžete stavět improvizovaný příbytek, vybírat kontejnery pro suroviny a interagovat s ostatními postavami. Ačkoliv se týmu Perun Creative podařilo se hrou uspět tak, že se jejím vývojem můžou živit na plný úvazek, předkládají s Hobo: Tough Life morální dilema. Je v pořádku příběhy těch nejzranitelnějších využívat jako kulisu pro videohru bez dalšího (nebo minimálního) přesahu?

Na oficiálním webu stojí: „Nesnažíme se udělat nějakou realistickou simulaci, ale, především, udělat hru.” Dokud budeme považovat hry za žánr, který (bohužel i kvůli významové zatíženosti slova) primárně odkazuje ke vzrušení, k zábavě a k napětí, budeme se s takovými rozpory setkávat. Hobo: Tough Life nicméně stále není hotová. A i když nedávné updaty přidávající například soubojový systém moc naděje nedávají, její autoři stále mají prostor hru obohatit o společensko-kritický prvek.

Přispět k sociálnímu smíru

Zcela jinak k tématu přistupuje videohra CHANGE: A Homeless Survival Experience. Vznikla se záměrem věrně ukázat problémy, jimž lidé na ulici čelí. I když hlavní herní úkol – „přežít”– zůstává, autoři ze studia Delve Interactive vycházeli z pečlivé rešerše. Na výběr je tak ze sedmi různých osudů – důvodů, proč vaše postava o domov přišla. Kromě pádu do chudoby se vám postupně odemkne příběh života zničeného duševní poruchou, drogově závislého nebo sirotka.

Na CHANGE je nejcennější, že bezdomovectví nepoužívá jako pouhý nátěr klasických herních mechanismů, nýbrž se snaží zpracovat je v kontextu sociálních a ekonomických tlaků. Hlídat si musíte hlad, náladu (a vůli vůbec se z ulice dostat pryč) nebo čistotu, protože když se pokusíte žebrat neumytí, moc úspěšní nebudete. Za dostatek peněz si můžete kupovat kromě jídla i další užitečné předměty – oblečení pro nadcházející zimu nebo kytaru, abyste si přivydělali.

Vaší zpětnou vstupenkou do společnosti je ovšem práce. Tu dostanete pouze tehdy, když budete mít dostatečné znalosti, třeba díky četbě v místní knihovně. Karta do ní je sice zdarma, ale obdržíte ji jen za podmínky, že pětkrát přespíte ve stejné ubytovně a obdržíte rezidenci. A když i pak budete žebrat a chytí vás, skončíte v jiné části města a musíte začít nanovo.

CHANGE dobře vykresluje koloběh neštěstí a společností vynucovaných pravidel, které život na ulici ztěžují. Město se rozhodlo zefektivnit systém sběru odpadu? To znamená míň popelnic, kde se dá najít poživatelné jídlo. Autoři do hry také dodali drobný systém reputace s ostatními lidmi bez domova, malé příběhové linky při náhodných setkáních. A byť svou postavu postupně „vylepšujete” (tedy učíte ji, jak život na ulici funguje), nikdy to nepřekračuje hranici citlivosti. Všechny mechaniky oné hry směřují k tomu, aby co nejvěrněji zachytily smutná pravidla života na ulici.

Veřejné hraní CHANGE: A Homeless Survival Experience., zdroj: Ask About Game

Byť je tedy bezdomovectví v CHANGE gamifikované a zjednodušené, nejde o pouhý designérský trik. To bývá hlavní bolestí převádění vážných témat do her; rozsekání složitého tématu do sady pravidel často přináší pocit divadla a z lidí ve složitých situacích dělá spíše loutky.

Otázky genderu i závislosti

Bezdomovectví navíc není pouze jedno. Dobře to ukazuje kupříkladu dokument Ženy bez ochrany z cyklu Nedej se! České televize, který zpracovává genderové rozdíly života bez domova. Ženy-bezdomovkyně jsou mnohem častěji oběťmi sexuálního násilí a musí řešit specifické hygienické potřeby. Delve Interactive na updatu, který do CHANGE přidá možnost hrát za ženskou postavu, teprve pracují. Kdežto textovku Bound By Blood od nezávislé autorky Jess Gates si můžete zahrát rovnou v prohlížeči. V původně studentském projektu si prožijete jeden den v životě Beth. Je to příběh o menstruaci, starostech o syna a také o studu, který nedostatečnou hygienu na ulici provází.

Bohužel již zastavený projekt Outcasted ve virtuální realitě přibližoval osud člověka, který se na ulici dostal vinou vedlejších účinků medikamentů – jeho vedoucí v práci pro ně neměl pochopení. Témat, která by se z hlediska bezdomovectví nabízela rozvinout, existuje řada včetně právě farmakologie – viz nynější éra opioidová krize ve Spojených státech.

Mezi morálním kýčem i exploatací chudých

Jestliže Hobo: Tough Life otvírá kritické otázky, Bum Simulator je za hranou nevkusné satiry. Memy prolezlý a necitlivým humorem nesený „simulátor” využívá bezdomovectví coby kulisu nevhodného humoru bez dalšího kontextu. (Ostatně stačí si pustit si některé z horších streamů Hobo: Tough Life, jejichž -náctiletí autoři se ze svých prosluněných pokojíčků baví tím, že se dostali do vězení.)

Trochu to připomíná diskuze okolo fotografií bezdomovců. Zaznamenat člověka bez domova, převést fotku do černobílé a utrousit titulek o těžkém osudu je nejsnadnější cesta, jak vyrobit morální kýč. O to cennější jsou hry jako CHANGE. Ukazují bezdomovectví jako problém spjatý s nastavením, společnosti, ekonomiky a jejich pravidel. Jak píše autor herně-kritického blogu Genesis Temple, má CHANGE i několik předchůdců, například v podobě první kapitoly hry Rags to Riches. S CHANGE ji spojuje mimo jiné fakt, že ukazuje pozitivní cestu ze sociálního dna a nepodporuje zavedenou představu, že bezdomovci jsou beznadějné případy.

Na videohrách je často vyzdvihována unikátní schopnost vyvolávat identifikaci a hráče či hráčky přenášet do virtuálních světů. Naštěstí přibývá her, jejichž autoři se pokouší tyhle vlastnosti využít k bohulibým účelům. Hry jako CHANGE jsou nejen svébytným druhem sociálního aktivismu, nýbrž i připomínají, že život bez domova má své široké souvislosti, na které běžně (a někdy i rádi) zapomínáme.