Jak být morální v amorálním systému? Radu Jude kritizuje společnost ve filmu Kontinental 25′

Zápletku filmu by šlo vměstnat do novinové noticky. Jednou takovou se Radu Jude inspiroval. Orsolya je soudní vykonavatelka, která s partou urostlých chlapů dohlíží na to, aby se lidé vystěhovali z míst, kde podle soudu pobývají ilegálně. K vystěhování je donucen i Ion, muž bez majetku a vyhlídek, který našel provizorní útočiště v kotelně starého baráku. Dům půjde k zemi kvůli stavbě luxusního hotelu. Ion, kdysi nadějný sportovec a národní reprezentant, ale nemá kam jít a v zoufalství spáchá sebevraždu. Ačkoliv Orsolya jen plnila příkaz a přestože ji kolegové, manžel i její rasistická matka ujišťují, že za nic nemůže, cítí vinu.

Následuje studie provinilosti jako performance. Protagonistka si zas a znovu přehrává okamžik vystěhování, vypráví různé verze příběhu a tak často a teatrálně se omlouvá, až její slova ztrácejí váhu. Zatímco ve městě pokračuje výstavba nových bytů, Orsolya je zaseklá kvůli neschopnosti najít soulad mezi právem a morálkou. Jejím cílem není náprava strukturálních vad, které muže dohnaly ke krajnímu řešení. Pohání ji potřeba dost zřetelně projevit lítost, zlepšit svou image. Dennodenně totéž dokládají sebelítostivé výstupy mediálně exponovaných osobností na internetu – z introspekce a utrpení se stal novodobý kapitál.

Trailer k filmu Kontinental ’25 , zdroj. YouTube

Jude ale utrápenou vykonavatelku neportrétuje jako viníka. Je pro něj spíš prostředníkem obstarávajícím špinavou práci za ty, kdo se v mocenské hierarchii nacházejí výš a takto mohou zůstat bez poskvrny. Obdobná dělba práce udržuje základní rozpor kapitalismu, který mnozí nejsou schopni (nebo nechtějí) vidět – zodpovědnost je delegována do nižších společenských pater a konflikt následně probíhá mezi lidmi bez reálné moci, trestanými za cizí rozhodnutí. Ti nahoře profitují z poslušnosti a bezmoci těch dole a solidarita bere za své.

Různé tváře jednoho města

Film natočený během jedenácti dnů na iPhone využívá neokázalou vizuální gramatiku, kterou dobře známe z amatérských videí na sociálních sítích. Nevýrazné barvy, ploché kompozice bez dosvěcování, nehybná kamera a žádná hudba. Jude zachycuje realitu bez formálních příkras. „Nefilmová“ estetika smazává rozdíl mezi profesionální produkcí a TikTokem, zbavuje kinematografii její důležitosti. Vrací ji zpátky na ulici, kde příběh taky začíná – úvodní minuty tvoří dokumentární, respektive neorealistická observace Iona, který chodí po městě a sbírá prázdné lahve, aby si vydělal alespoň pár drobných (k neorealistické klasice Europa 51’ od Roberta Rosselliniho odkazuje mimochodem i název a plakát Judeho novinky).

Eszter Tompa ve filmu Kontinental ’25, foto: Pilot Film

Kontinental 25’ se odehrává v Kluži, rozvíjejícím se hlavním městě Transylvánie, kde gentrifikace postupuje rychleji, než jak morálně dozrává posttotalitní společnost. Nemovitosti jsou ceněny výš než historická paměť. Okázalé skleněné věže zastiňují staré socialistické paneláky, minulé křivdy mizí pod lesklým povrchem čerstvých fasád. Dvojjazyčné nápisy na domech nicméně dál připomínají, že tvář města formoval svár mezi maďarským a rumunským obyvatelstvem, které se v průběhu první poloviny 20. století přetahovalo o to, kdo bude mít hlavní slovo. Orsolyin letmo zmíněný maďarský původ ji řadí ke kdysi privilegované menšině. Na tomto průsečíku osobního a historického Jude buduje příběh.

Politická korektnost koexistuje se sociální krutostí. Všichni to navenek myslí dobře, nikdo nechce mít problémy, a právě proto se nic nemění.

Morální struktura filmu přitom odráží sociální a urbanistickou strukturu Kluže: je roztříštěná, neustále rekonstruovaná, nikdy zcela hotová. Jude analyzuje, jak jsou v postkomunistické Evropě vina a identita neustále přepisovány: kdo byl včera nepřítel režimu, hájí dneska pořádek. Film neukazuje černobílý střet dobra a zla, ale byrokratický mechanismus, který vinu rozmělňuje a překládá do jazyka zákonů, předpisů a nařízení, dokud neztratí konkrétního nositele. Hranice zodpovědnosti tak mohou být přesouvány stejně jako městské parcely.

Sebevražda jako administrativní chyba

Aby prolomil vážnost situace a vyhnul se patosu, vkládá Jude do filmu různá bizarní setkání, hraje si s překvapivými kontrasty mezi různými plány obrazu. Ion při svém bloumání městem potkává animatronického dinosaura z místního zábavního parku nebo robotického psa. Technologické hračky poslušně vykonávající příkazy fungují jako alegorie lhostejných institucí, které reagují, ale necítí. Nabízejí jen iluzi života. K provokaci a excesu svých dřívějších filmů jako Smolný pich aneb Pitomý porno nebo Od konce světa nic dobrého nečekejte se ale Jude neuchyluje. Místo divokých montáží a vulgárního humoru zvolil poměrně asketický přístup.

Dominantní náladou filmu tentokrát není hněv, ale únava. Sestává z mnohaminutových, zdánlivě triviálních dialogů o nacionalismu, filantropii a možnosti smysluplného morálního činu, které pokračují navzdory zámlkám, cyklení a rozpakům. Sociologicky přesné postřehy se přitom prolínají se suše humornou fraškou. Když se postavy baví o Ionově smrti, znějí jako úředníci, kteří se dopustili administrativní chyby. Dokonce i dobrosrdečný, ale pragmatický kněz radí Orsolye, aby „dělala malé dobré skutky“ a netrápila se velkými katastrofami. Jejich setkání připomíná spíš návštěvu zákaznického servisu než zpověď.

Otupělost celého kontinentu

Jak je u rumunského satirika zvykem, soukromé drama jedné postavy celou dobu probíhá ve stínu globálních hrůz. Na televizních obrazovkách v pozadí běží jako nevzrušivá kulisa děsivé zprávy z Ukrajiny a Gazy a předvolební nacionalistické plakáty slibují „čest a loajalitu ve službách vlasti“. Zdá se, že stejná morální otupělost, která vládne při nemilosrdném vystěhovávání lidí bez domova, stojí i za geopolitickou paralýzou. Výmluva „není to moje vina“ se rozšiřuje na celý kontinent.

Kontinental 25’ tak překračuje hranice Rumunska a stává se diagnózou celoevropské pasivity a pocitu marnosti sdíleného napříč generacemi. Empatii a soucit nahradil soubor zdvořilých frází, které neutralizují nepříjemné pocity. Politická korektnost koexistuje se sociální krutostí. Všichni to navenek myslí dobře, nikdo nechce mít problémy, a právě proto se nic nemění.

Tematické ambice rumunského režiséra však ani zde nekončí. Reflektuje také nárůst xenofobie a nacionalismu v různých částech světa. Orsolya je ostatními přijímána, protože prošla dlouhým procesem asimilace. V horší pozici se nachází hyperaktivní student, kurýr rozvážející jídlo, kterého během své sebezpytné městské pouti potkává. Ačkoli je Maďar, batoh má polepený rumunskými vlajkami a nápisem „Jsem Rumun“. Snaží se tím předejít agresi řidičů, kteří do přistěhovaleckých poslíčků občas zlostně najíždějí auty.

Lidé umírají, život pokračuje

Narativní vzorec filmu pracuje primárně s opakováním a variováním podobných situací, ne s vývojem a proměnou. V závěru nepřichází ponaučení, odsudek ani útěcha. Život beze změny pokračuje. Napsat, že se ve filmu nic neděje, v tomto případě není výtka, ale pojmenování jeho podstaty. Protože největší tragédií současné Evropy je podle Judeho absence pevného postoje a činu tváří tvář krutosti a nespravedlnosti. Sledovat, jak Orsolya racionalizuje svůj podíl na Ionově smrti a přehlíží systémovou povahu problému, je jako sledovat vládnoucí elity při ospravedlňování nerovnosti. Všichni zůstávají uvězněni v systému pasivity.

Největší tragédií současné Evropy je podle Judeho absence pevného postoje a činu tváří tvář krutosti a nespravedlnosti.

Kontinental 25’ znamenitě vystihuje tento dojem bezradnosti a zbytečnosti. Veškerý odpor se jeví jako marný tváří v tvář útlaku, na němž se sami záměrně i nezáměrně podílíme, abychom si udrželi své místo v systému. Také Judeho novinka působí jako dílo filmaře, který nevěří, že kinematografie spasí svět. Nesnaží se nikoho burcovat a přesvědčovat. Vede rozpravu. Ale stejně při tom nepřestává zaznamenávat absurdní a dehumanizující projevy doby, v níž žijeme, protože se nehodlá smířit s tím, že by se z nich měla stát běžná praxe.

Plakát k novince Kontinental ’25, zdroj: Pilot Film